Biografický slovník
HAUSHOFER Max 12.9.1811-24.8.1866
| Max HAUSHOFER | |
 | |
| Narození | 12.9.1811 |
|---|---|
| Místo narození | Nymphenburg (dnes Mnichov, Německo) |
| Úmrtí | 24.8.1866 |
| Místo úmrtí | Starnberg (u Mnichova, Německo) |
| Povolání |
76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik 61- Pedagog |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 312 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55869 |
HAUSHOFER, Max (též Maximilián), * 12. 9. 1811 Nymphenburg (dnes Mnichov, Německo), † 24. 8. 1866 Starnberg (u Mnichova, Německo), malíř
Syn učitele na dvoře krále Maximiliana I. Josefa Bavorského. 1818 osiřel a jeho výchovy se ujal strýc. Začal studovat práva, ale od třicátých let 19. století ho stále více lákala krajinomalba, v níž byl žákem Josepha Antona Sedlmayra a Carla Friedricha Heinzmanna. Celoživotně pravidelně zajížděl do okolí alpských jezer Königssee, Starnbergsee, a především často pobýval v malířské kolonii Fraueninsel v Chiemsee. Patřil k přátelům a obdivovatelům romantického krajináře Carla Rottmanna. Poprvé se představil 1833 na výstavě mnichovského uměleckého spolku (Kunstverein) obrazem Večer na Chiemském jezeře. 1836–37 procestoval Itálii, poté žil v Mnichově.
V Praze debutoval 1842 na výstavě Krasoumné jednoty, rok nato Prahu navštívil. Do Čech cestoval přes Rakousko a Šumavu. Pražskou AVU od 1841 vedl jeho švagr Christian Ruben, který H. povolal na místo profesora krajinomalby, uvolněné po smrti Antonína Mánesa. H. nabídku přijal, s rodinou se přestěhoval do Prahy a 1844–66 vedl krajinářskou školu. 1849 se neúspěšně ucházel o profesuru na mnichovské akademii; 1861 ze zdravotních důvodů odmítl pozvání anglické královny Viktorie do Skotska. Krátce před smrtí se vrátil do rodného Bavorska, k němuž se celoživotně nostalgicky upínal, neboť se s českým prostředím nesžil.
V Praze patřil k respektovaným a oblíbeným pedagogům, během svého působení zde vychoval generaci osobitých následovníků souhrnně označovaných jako Haushoferova krajinářská škola. Řadili se k nim např. Bedřich Havránek, Alois Bubák nebo Adolf Kosárek, především však H. nástupce na akademii Julius Mařák. Své žáky vedl k citlivému vztahu k přírodě, učil je vnímat zajímavé scenérie v přirozených podmínkách za proměnlivého denního osvětlení a počasí, ponechával jim však vlastní tvůrčí prostor. Jeho studenti v plenéru malovali přípravné studie ke skutečným romantickým krajinám a opouštěli umělé ateliérové kompozice (od 1845 H. s žáky jezdil do malířské kolonie v Chiemsee).
Ve vlastní tvorbě, ovlivněné Rottmannem, a především drážďanskou školou Caspara Davida Friedricha, H. celoživotně s oblibou zobrazoval krajinu rodného Bavorska, hory zahalené do mlh a mraků, lesknoucí se hladiny jezer; v Čechách mu byla nejbližší Šumava, zvl. Plešné jezero. V Praze každoročně prezentoval svá díla na výstavách Krasoumné jednoty. H. obrazy jsou v českých zemích zastoupeny v galeriích v Praze, Brně a Liberci.
S manželkou Annou, roz. Dumbserovou, měl dva syny – Karla (1839–1895), mineraloga a amatérského malíře, a Maxe (1840–1907), ekonoma a politika. Maxovým synem byl Karl H. (1869–1946), důstojník, geograf a zakladatel vědecké geopolitiky.
D: výběr: Gmundenské jezero 1843; Horní jezero u Berchtesgadenu; Poledne; Letní večer; Bouřlivý večer, vše 1845; Plöckensteinské jezero na Šumavě, 1848; Pohled na Prahu, 1855; Partie na Vltavě u Zbraslavi, 1856.
L: Wurzbach 8, s. 87–88; 28, s. 347 (se soupisem díla a starší literaturou); Thieme–Becker 16, s. 142–143; ADB 11, s. 92–93; RSN 3, s. 672; OSN 10, s. 968; Toman 1, s. 303 (se soupisem díla a bibliografií); BL 1, s. 557; I. Obermayer, M. H. (1811–1866), München 1978; NEČVU 1, s. 246–247 (se soupisem výstav a literaturou); České malířství 19. století (katalog ze sbírek Moravské galerie v Brně), 1987; N. Blažíčková-Horová, Julius Mařák a jeho žáci (katalog výstavy Jízdárna Pražského hradu, 19. říjen 1999–30. leden 2000), 2000; táž, Národní galerie v Praze19th-century art (Guide to the Collection of the National Gallery in Prague), 2002; Česká krajinomalba ze sbírek Oblastní galerie v Liberci, 2005; http://abart-full.artarchiv.cz (se soupisem výstav, stav k 19. 9. 2018); https://cs.wikipedia.org (stav k 19. 9. 2018).
Marie Makariusová
