Biografický slovník
HAVELKA Jiří 25.7.1892-5.6.1964
| Jiří HAVELKA | |
 | |
| Narození | 25.7.1892 |
|---|---|
| Místo narození | Orel (Rusko) |
| Úmrtí | 5.6.1964 |
| Místo úmrtí | Hostomice (pod Brdy) |
| Povolání |
44- Právník 68- Redaktor nebo žurnalista 61- Pedagog |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 330-331 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47029 |
HAVELKA, Jiří, * 25. 7. 1892 Orel (Rusko), † 5. 6. 1964 Hostomice (pod Brdy), právník, politik
Syn středoškolského profesora, klasického filologa Jana H. (1844–1926), působícího 1871–1902 v Rusku – nejprve v Moskvě, posléze jako ředitel gymnázia v Orlu. Dětství prožil z větší části v Rusku, po otcově penzionování 1902 se s rodiči a dvěma staršími sourozenci vrátil do Prahy. 1911 maturoval na vinohradském klasickém gymnáziu a 1912–19 vystudoval práva na české univerzitě v Praze – s přerušením za první světové války, kdy sloužil jako dragounský důstojník v rakousko-uherské armádě.
Po krátkém působení notářského koncipienta nastoupil 1921 do služeb ministerstva železnic, kde 1925–32 pracoval jako tajemník postupně čtyř ministrů a 1928–32 byl zástupcem prezidiálního šéfa. Osvědčil se jako úředník s právnickým fundamentem a formulační akribií v češtině i ve většině světových jazyků (ovládal němčinu, francouzštinu, angličtinu a ruštinu). Věnoval se vědecké práci v oblasti železničního a správního práva; publikoval články v právnických časopisech a několik knižních monografií (např. Československé železniční právo, 1922). V roce 1922 založil a poté řídil Časopis pro železniční právo a politiku a od 1927 byl tajemníkem Slovníku veřejného práva československého. 1931 se habilitoval na Právnické fakultě UK pro obor správní vědy. 1933–38 působil na Nejvyšším správním soudu: 1933–36 senátní rada, 1936–38 přednosta prezidia tohoto soudu; 1938 byl jmenován členem Správního soudu při Společnosti národů v Ženevě. Pravidelně publikoval v časopisech Právník, Veřejná správa, Moderní stát a ve Sborníku věd právních a státních a vydal spisy Veřejnoprávní otázky u Nejvyššího soudu (1933) a Dôsledky zrušovacích nálezov Najvyššieho správneho súdu (1936). Řadil se k nejbližším spolupracovníkům a důvěrníkům prezidenta Nejvyššího správního soudu Emila Háchy, s nímž se v létě 1938 podílel na práci expertní komise, zřízené vládou za účelem podání právního posudku o požadavcích sudetských Němců.
V listopadu 1938 podpořil Háchovu prezidentskou kandidaturu a po jeho zvolení byl v prosinci jmenován přednostou Kanceláře prezidenta republiky a ministrem bez portefeuille v nové vládě Rudolfa Berana. Obě funkce si podržel po vzniku Protektorátu Čechy a Morava (16. 3. 1939). Ve druhé protektorátní vládě, v čele s generálem Aloisem Eliášem, zastával 27. 4. 1939 – 25. 4. 1941 úřad ministra dopravy a současně 27. 4. 1939 – 3. 2. 1940 funkci náměstka předsedy vlády. Do 25. 4. 1941 zůstal též přednostou Kanceláře státního prezidenta. Jako nejbližší spolupracovník a poradce prezidenta Háchy, inspirující, usměrňující a prosazující jeho základní politickou linii i jeho konkrétní kroky a rozhodnutí, sehrál významnou roli v zákulisí vrcholné české politiky v době druhé republiky a v počátečním období protektorátu. Stál v pozadí Háchova rozhodnutí urychleně rozpustit parlament a vytvořit Národní souručenství jako masovou legální platformu odporu proti okupantům, o niž by se mohla opřít politika protektorátní vlády, bránící české národní zájmy. Od konce dubna 1939 se v protektorátní vládě stal oporou jejího předsedy generála Eliáše a jeho retardační politiky, hájící autonomní postavení protektorátu a čelící německým germanizačním tlakům i perzekuci českého obyvatelstva. Společně s Eliášem udržoval též kontakty s domácím i zahraničním odbojem a přes Zdeňka Bořka-Dohalského prostředkoval Háchovo spojení s Edvardem Benešem. Dokonalé znalosti němčiny využíval k formulaci řady prezidentových a vládních protestů, adresovaných říšskému protektorovi a jeho úřadu, i intervencí za perzekvované účastníky odboje a další osoby, postižené nacistickými represemi.
H. národně obranná politika a jeho vliv na prezidenta Háchu vyvolávaly odpor německé okupační reprezentace v protektorátu, zvláště K. H. Franka, a snahy o H. odstranění. V dubnu 1941 využil Frank H. odmítnutí poskytnout interview českému aktivistickému novináři k útoku proti němu a vynutil si jeho odvolání jak z vedení prezidentské kanceláře, tak z protektorátní vlády. Vážně tím byla oslabena Háchova pozice, o pět měsíců později byl zatčen též generál Eliáš.
Od května do září 1941 H. pracoval opět v Nejvyšším správním soudu, ale již 27. 9. – v den Heydrichova příchodu do Prahy – byl stejně jako generál Eliáš zatčen gestapem a v následujících týdnech podroben sérii výslechů, směřujících k jeho usvědčení z velezrádné činnosti proti Německé říši. Hájil se velmi obratně, využíval nedostatku důkazů německé strany a dokazoval, že vždy jednal v rámci protektorátní legality. V okamžiku, kdy měl být předán stannému soudu a jeho život byl bezprostředně ohrožen, intervenoval prezident Hácha, za H. se osobně zaručil a dosáhl toho, že H. nebyl postaven před stanný soud, ale do konce války byl internován (stále jako vězeň gestapa) v domácím vězení ve svém pražském bytě v Chodské ulici na Vinohradech pod ostrahou protektorátní policie. V této konfinaci, v protektorátních poměrech zcela ojedinělé, se zpočátku mohl stýkat jen se členy rodiny, postupem času se mu podařilo navázat styky s některými přáteli i s účastníky odboje, včetně komunistického.
Po osvobození v květnu 1945 byl H. zatčen československými bezpečnostními orgány a obviněn z kolaborace s německými okupanty, jež měla spočívat v téže činnosti, kterou gestapo hodnotilo jako nepřátelskou Německé říši. Po téměř dvouletém věznění ve vyšetřovací vazbě byl postaven před Národní soud v procesu s Beranovou vládou –, a rozsudkem z 21. 4. 1947 zproštěn všech obvinění s uznáním národní spolehlivosti i odbojových zásluh.
H. snahy o návrat k Nejvyššímu správnímu soudu či jiné adekvátní uplatnění v právnickém oboru zhatil únorový převrat 1948. Musel odejít do předčasného důchodu, který mu byl v následujících letech jako údajnému prominentovi první republiky opakovaně krácen; k nízkému důchodu si přivydělával překlady a soukromou výukou cizích jazyků. Na podzim 1952 byl s rodinou vystěhován z pražského bytu do zchátralého domku v Hostomicích pod Brdy, přiléhajícího k zahradě jeho letní vily, mezitím zabrané pro zdravotní středisko. Tam napsal větší část svých pamětí, jedinečné svědectví o činnosti protektorátní vlády a státního prezidenta v prvním období německé okupace (vydány 2015 pod názvem Dvojí život. Vzpomínky protektorátního ministra). Urna s jeho popelem byla uložena v rodinné hrobce na Vinohradském hřbitově v Praze.
H. byl dvakrát ženatý: 1922–33 s Elou Šubrtovou (1894–1933), s níž měl syny Miroslava (1921–1991) a Jiřího (1924–1995), podruhé od 1938 se Sylvou Dobrou (1903–1982), s níž měl syna Jana (* 1943). Jiří emigroval v dubnu 1948 do USA; Miroslav byl 1951 odsouzen ve vykonstruovaném procesu s americkým novinářem Williamem Oatisem k dvacetiletému žaláři, 1960 amnestován, na jaře 1968 se angažoval v organizaci bývalých politických vězňů K-231 a v prosinci 1968 emigroval do USA.
D: Nástin zásad správního řízení, 1927; Organizační statut pro státní správu železniční podle platného právního stavu, 1931; Veřejnoprávní otázky u Nejvyššího soudu, 1933; Dôsledky zrušovacích nálezov Najvyššieho správneho súdu, 1936.
L: OSND 2/2, s. 1049; ČsB 1, nestr.; MČE 2, s. 730; Tomeš 1, s. 429–430; J. Tomeš, Protagonista nevděčné role. Příběh J. H., in: J. H., Dvojí život, 2015, s. 261–275.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Josef Tomeš
První zasedání protektorátní vlády 27. dubna 1939, v čele sedí předseda vlády Alois Eliáš, Jiří Havelka je první zprava
