HECKEL Vilém 21.5.1918-31.5.1970

Z Personal
Vilém HECKEL
Narození 21.5.1918
Místo narození Plzeň
Úmrtí 31.5.1970
Místo úmrtí Nevado Huascarán (Peru)
Povolání 87- Fotograf
Citace Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 380-381
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48617

HECKEL, Vilém, * 21. 5. 1918 Plzeň, † 31. 5. 1970 Nevado Huascarán (Peru), fotograf, horolezec

Pocházel z dnes zaniklé čtvrti Karlov, z rodiny Adolfa H., jeřábníka ve firmě Škoda, a Emy, roz. Pchálkové. Otec skaut a amatérský fotograf ho vedl od dětství k lásce k přírodě. H. se 1932–36 vyučil fotografem v ateliéru A. Chmelíka. Zaměstnání našel v Praze v propagační firmě Indusfoto; jednou z jeho prvních zakázek byla reportáž z pohřbu T. G. Masaryka (1937) pro časopis Světozor. Cenné zkušenosti z oblasti divadelní reportáže získal H. v ateliéru K. Drbohlava, s nímž poznal prostředí pražských divadel. Od 1940 působil v agentuře Illek & Paul Press Photo Service, která udávala tón v užité a reklamní fotografii, tam pracoval s nejmodernější technikou a vyzkoušel si přípravu a realizaci výstavních a propagačních expozic. 1941 nastoupil jako průmyslový fotograf do Zbrojovky Brno (později Československé závody kovodělné) a zároveň začal spolupracovat s obchodní komorou. 1949 byl přijat do fotografické sekce Svazu československých výtvarných umělců. Jeho snímky výrobních hal, strojů, rozpracovaných výrobků a technologických provozů zdaleka přesahovaly primární propagační účel. Např. 1957 vytvořil sérii fotografií automobilu Škoda Felicia (s miss USA Charlotte Sheffieldovou), dokumentoval též spartakiády a jiné sportovní události. Od 1956 pracoval ve svobodném povolání. 1957 získal třetí cenu ve fotografické soutěži pro světovou výstavu EXPO ’58 v Bruselu. K H. blízkým přátelům, kteří se objevili také na jeho fotografiích, patřili atleti Emil a Dana Zátopkovi, motocyklový závodník František Šťastný nebo spisovatel Ota Pavel.

1953 byl H. pověřen zpracováním fotografické publikace o československých horolezcích. Během práce na knize Naše hory nashromáždil na tři tisíce snímků, scházely mu však fotografie horolezců při zdolávání velehor: tehdy se H. začal věnovat aktivní horolezecké kariéře. Velehory se staly jeho vášní od 1955, kdy absolvoval s reprezentačním družstvem československých horolezců zimní přechod hřebenů Vysokých Tater. Jeho výtvarně a technicky dokonalé fotografie, nezřídka pořízené v náročných podmínkách, doprovázely početné obrazové publikace převážně s vysokohorskou tematikou. První a druhou mezinárodní expedici na Kavkaz (1958, 1962) představil v knize a na sérii výstav. 1959 byly H. snímky oceněny na světové výstavě horské fotografie v Trentu zlatou medailí. Další expedice Hindúkuš 65 mířila do Afghánistánu. Kromě horolezeckých výstupů nafotil i cyklus snímků o tamním všedním životě. V době, kdy výstava Hindúkuš 65 mířila do Moskvy a Novosibirsku, H. už pořizoval snímky na horolezecké expedici na pákistánský Tirič Mir (1967). Během ní dokumentoval výkony elitních československých horolezců (Vladimír Šedivý, Radan Kuchař, Jozef Psotka, Jan Červinka ad.). Sám přitom vystoupil na několik vrcholů: Kala Pandža (6328 m) v Hindúkuši a Dír Zóm (6875 m) v pákistánských velehorách. S Arnoštem Černíkem podnikl cestu do hor na Korsice, o níž společně vydali knihu. H. se opakovaně vracel do českých a slovenských hor (Vysoké Tatry, Malá Fatra), v zimě 1970 zachytil MS v klasickém lyžování ve Vysokých Tatrách. Jeho dílo bylo oceněno na řadě domácích i mezinárodních výstav. 1968 získal Veřejné uznání za zásluhy o rozvoj československé tělesné výchovy a vyznamenání Za vynikající práci.

Poslední expedice se uskutečnila 1970, v době vrcholu H. kariéry. Výprava byla od počátku provázena komplikacemi. Původně mířila na Aljašku, na Mt. McKinley, cestu do USA se však nepodařilo zorganizovat. Na pozvání od Clubu Andino Peruano její členové odjeli přes Dakar do peruánské Limy, kde čekali na opožděná a vykradená zavazadla. Sled nešťastných událostí fatálně vyvrcholil 31. května při pokusu o dobytí nejvyšší hory peruánských And – Nevado Huascarán (6768 m). V oblasti došlo k ničivému zemětřesení, při němž přišlo o život na padesát tisíc lidí; tábor výpravy zavalila lavina kamení, v níž zahynuli všichni horolezci. Jejich ostatky nebyly nikdy nalezeny, symbolický náhrobek mají u Hrubé Skály v Českém ráji. Soubor fotografií, které H. z Peru stačil odeslat, vyšel v knihách Poslední hora (text G. Vlk) a Cesta končí pod Huascaránem (text J. Suchl, obě 1972). H. dílo se posmrtně dočkalo řady výstav.

H. byl od 1942 ženatý s Miladou Matoušovou, s níž měl dcery Evu a Helenu (* 1956), také fotografku, která dnes spravuje H. archiv. Manželé žili v Radotíně (Praha), od 1956 v nedalekých Černošicích.

D: výběr: Naše hory (s J. Kunským), 1956; Cesty k vrcholům, 1956; Království slunce a ledu, 1960; Hory a lidé (s O. Pavlem), 1964; Climbing in the Caucasus, 1965; Expedice Kavkaz, 1965; Hindúkuš (s J. Wolfem), 1967; Krásy Československa (s A. Hoffmeistrem), 1968; Na ostrově krevní msty (s A. Černíkem), 1970. Výstavy: Království slunce a ledu. Fotografie z Kavkazu, Kabinet fotografie Jaromíra Funka, Brno 1959; Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, 1972; V. H. Fotografie a kniha, Malá galerie Československého spisovatele, Praha 1978; Kouzlo minulosti, Galerie FotoGrafic, Praha 2013; V. H., Západočeské muzeum Plzeň, 2018–2019.

L: Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 245; MČE 2, s. 735; ČBS, s. 200; Tomeš 1, s. 436; NEČVUD, s. 272; SČSVU 3, s. 112–113; P. Tausk, V. H., 1981; K. Dvořák, V. H., 1982; Encyklopedie českých a slovenských fotografů, 1993, s. 106–109; J. Martínek – M. Martínek, Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové, 1998, s. 188–190; S. Mitáč, Osobnost V. H. v československých médiích, 2013 (bakalářská diplomová práce, FSV UK, Praha); www.vilemheckel.cz (stav k 9. 1. 2019); https://cs.isabart.org/person/21954 (se soupisem výstav a další literaturou, stav k 20. 11. 2019).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Markéta Formanová, Jiří Martínek