StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie HEK František Vladislav 1.4.1769-4.9.1847

František Vladislav HEK
Narození	1.4.1769
Místo narození	Dobruška
Úmrtí	4.9.1847
Místo úmrtí	Letohrad
Povolání	63- Spisovatel 84- Mecenáš div. umění 77- Hudební skladatel
Citace	Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 439-440
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47132

HEK, František Vladislav, * 1. 4. 1769 Dobruška, † 4. 9. 1847 Letohrad, kupec, spisovatel, hudební skladatel

Literárně a hudebně činný kupec v Dobrušce, do širokého povědomí vstoupil zásluhou románu Aloise Jiráska F. L. Věk. Jako Vladislav se poprvé podepsal 1813 pod vlivem J. L. Zieglera na přípise adresovaném nejvyššímu purkrabímu.

Narodil se jako nejmladší ze čtyř dětí do rodiny řemeslníka, později kupce. Rodinná tradice uvádí, že rodina pochází z nizozemského města Venlo, s tím souvisí i variabilita příjmení (Hecksen, Hecken, Hekken, Heken, Hakken, Hocken). Z matčiny strany pocházel z českobratrského prostředí. Bližší prameny ke kořenům rodu byly zničeny za požáru Dobrušky 1806.

Základní vzdělání získal v Dobrušce, pravděpodobně již ve věku deseti let studoval v Praze (diskuse se vedou o tom, v jakém klášteře pobýval). Prokazatelná jsou studia na piaristickém gymnáziu, kde byl poprvé zapsán 1782/83 a záznamy o jeho studiu jsou vedeny do 1785. V Praze si přivydělával hudbou (zpíval na chrámových kůrech, ve Stavovském divadle aj.). Seznámil se s K. Roykem a K. R. Ungarem, kteří mu pomohli získat rozsáhlé vědomosti z Univerzitní knihovny. Pravděpodobně se 1787 vrátil do Dobrušky a stal se opisovačem poté, co neuspěl v krátkodobé vrchnostenské službě v Opočně. 1790 mu otec předal obchod (zřízen 1786), H. se 1792 se oženil s Marií Annou Ježkovou († 1821), v manželství se narodili tři synové a tři dcery. Tři děti se dožily dospělosti, jen Lidmila Helena otce přežila.

H. se prosadil jako obratný a podnikavý kupec, který kromě běžného zboží distribuoval i noviny, knihy a bible (obětavě bez ohledu na zisk, což jeho podniku přineslo ekonomické problémy). Inzeroval i v pražských novinách. Jeho prosperitu a hospodářskou existenci zastavil ničivý požár v Dobrušce (9. květen 1806), během něhož byl zraněn a dlouho se léčil. Zadlužil se na stavbu nového domu, ale státní bankrot 1811 ho zruinoval, nakonec byl jeho majetek 1822 prodán.

Projevoval živý a hluboký zájem o veřejné dění, prožil čtvrtstoletí konfliktů s Francií i napoleonských válek. 1815 byl zvolen v Dobrušce purkmistrem (po svém bratrovi), volbu však nepřijal. Patřil k přesvědčeným stoupencům císaře Josefa II., z hlediska náboženského zastával interkonfesijní stanoviska, spolupracoval jak s katolickým klérem (např. s J. L. Zieglerem, který 1806 jako kaplan přišel do Dobrušky), tak s protestantskou Biblickou společností.

S místním děkanem a magistrátním radou se dostal do konfliktu, 1817–22 byl několikrát vyšetřován pro jednatelství v Biblické společnosti berlínské a pro distribuci biblí tam tištěných. Po 1823 působil jako lázeňský dozorce v Janských Lázních (asi do 1830), mimo lázeňskou sezonu pobýval u přátel, od třicátých let také u dcery v Kyšperku (dnes Letohrad), ale odtud často odjížděl (např. 1834–35 žil u syna ve Vratislavi). Pobýval též u hraběnky Redernové (1840–43), příznivkyně Biblické společnosti, na jejíž doporučení překládal do němčiny bratrské knihy, které Ochranovští koupili v Lešně a v Nízkém u Zhořelce, kam se i později vracel a psal tam německy autobiografii. Pravděpodobně 1842 žil opět u dcery v Kyšperku, kde zkomponoval pastorální mši. Ještě v létě 1847 pořádal v Praze farní archiv reformované evangelické církve. Zemřel za pobytu u dcery v Kyšperku, kde je také pohřben.

H. měl mimořádný rozhled a živý zájem o veřejné i kulturní dění. Uváděl, že měl 1806 více než tři tisíce knih. Část knihovny musel v ekonomické tísni rozprodat, část zničil požár (soupis se nedochoval). H. byl ovlivněn antickou tradicí i křesťanskou věroukou, českými díly veleslavínské doby, německou a francouzskou osvícenskou literaturou. V devadesátých letech upravil román Hrabě Walter z Ankresu. Podivný příběh nestálého štěstí (tiskem nevyšel); přispíval veršem i prózou do Puchmajerova Sbírání básní a zpěvů (1795–1814), do Krameriových novin (např. 1790 Na smrt Josefa II.), do periodik Prvotiny, Čechoslav, Dobroslav, Rozmanitosti, Jindy a nyní a později do Květů. Jeho literární činnost ochabla po převzetí rodinného obchodu, v druhém desetiletí 19. století byl opět mimořádně aktivní, publikoval až do 1844. Během druhého desetiletí psal dvě až čtyři desítky prací ročně, různé kvality a různého rozsahu i žánru. Je uváděn jako autor u dvou set čtyřiceti prací. Ideovým východiskem mu byl osvícenský racionalismus, křesťanská etika, důraz na mravní výchovu, osvětové působení, snaha po harmonizaci mezilidských vztahů. Psal didaktickou a satirickou poezii. Tepal prospěchářství (v postavě Sulcia, sám se podepisoval Antisulcius). 1813 napsal s Michalem Siloradem Patrčkou Zpěv českých bojovníků (incipit Vzhůru bratři, čas je vstáti). Samostatně vydal pod pseudonymem Dobrota Smíchorád satiru Řídí-li se svět novým rokem (1816), satirickou úvahu Velký pátek (1823), v níž kritizoval nepořádky v obecní správě, odsuzoval slepou poslušnost vůči místním autoritám. Na udání Dobrušských byla zabavena. H. byl obžalován a odsouzen na šest týdnů do vězení, ale po odvolání byl trestu ze zdravotních důvodů zproštěn. Psal též texty hospodářsko-osvětové (např. Kupecké umění). Ke konci života (v Ochranově a v Nízkém) psal paměti Beiträge zu einem Entwurf meines Lebenslaufes, které zůstaly neúplné, čtvrtý díl dovedl (1847) do manželčiny smrti. Jeho hudební díla vyšla ve druhém svazku (první není znám) Český zpěv a milozpěvy, 1822.

L: LČL 2/1, s. 140; A. Rybička, František Ladislav Věk, in: ČČM 49, 1875, s. 221–223; E. Schmidt, F. L. Hoek, in: Bratrské listy 1894, č. 7; J. Jakubec, Sebrané spisy F. L. H. (I. práce veršované, 1917; II. Výbor z H. prací prozaických, 1923; III. Vlastní životopis. H. činnost literární, 1924); J. Dostál, F. V. H. píše synovi, 1940; J. Berkovec, Jiráskův F. L. Věk skladatel. Hudební portrét F. V. H., 1958; J. Johanides, F. V. H., 1976; J. Th. Held, Fakta a poznámky k mému budoucímu nekrologu I. Vzpomínky pražského lékaře na léta 1770–1779, J. Květ – D. Tinková (eds.), 2017, s. 50, 90, 117, 205.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Magdaléna Pokorná