StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie HENKE Josef 12.1.1933-19.3.2006

Josef HENKE
Narození	12.1.1933
Místo narození	Mladá Boleslav
Úmrtí	19.3.2006
Místo úmrtí	Praha
Povolání	82- Dramaturg, režisér nebo choreograf
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=69547

HENKE, Josef, * 12. 1. 1933 Mladá Boleslav, † 19. 3. 2006 Praha, režisér, scenárista, teoretik uměleckého přednesu

Narodil se v rodině ředitele zdravotního ústavu Josefa H. a jeho manželky Anny. Mládí prožil v Mnichově Hradišti, Praze a Jičíně, kde 1951 maturoval na gymnáziu. 1951–55 vystudoval divadelní režii na DAMU a externě filmovou režii na FAMU. Během studií začal spolupracovat s rozhlasem (asistent Miroslava Dismana, reportér, interpret malých rolí, scenárista) a vznikající Československou televizí. V epizodních úlohách se objevil ve filmech Stříbrný vítr (1954) a Král Šumavy (1959). Po absolutoriu získal angažmá v divadle D 34, v němž zpočátku asistoval Emilu Františku Burianovi a později režíroval samostatně (E. F. Burian: Ani láska není sama, 1957). Roku 1958 nastoupil do literárně-dramatického vysílání Československého rozhlasu, 1962–64 působil v jeho brněnské redakci, odkud se vrátil zpět do pražského studia. Zároveň 1960–62 režíroval v pražském Divadle E. F. Buriana (G. B. Shaw: Pekelník) a 1962–64 v brněnském Divadle bratří Mrštíků, kde mj. realizoval několik pásem poezie (M. Macourek: Člověk by nevěřil svým očím; W. Shakespeare – J. Šotola: Růže od pana Shakespeara). V rozhlasových režiích kladl důraz na odhalování významových podtextů dramatických příběhů, nuancované rozkrývání charakteru jednotlivých postav a precizní práci s hereckým výrazem. Z několika desítek inscenací zaujaly jeho adaptace Exupéryho Malého prince (1961), Čapkova a Pavlíčkova Života a díla skladatele Foltýna (1963), Dykova a Burianova Krysaře (1964), Máchova a Burianova Kata (1965), Krležovy hry V táboře (1965), Beckettova monodramatu Krappova poslední nahrávka (1966), Bergmanovy Malby na dřevě (1966), Přidalových Sudiček (1968) a Šaldových Zástupů (1968). Ve vlastní úpravě H. nastudoval Kafkovu Proměnu (1967). V letech 1967–69 zastával funkci vedoucího režiséra. Na sklonku šedesátých let realizoval několik televizních inscenací (Bílé noci, 1968; Stenotypisté, 1969; Manon Lescaut, 1970) a natočil sérii portrétů českých básníků pro firmu Supraphon. Patřil k zakladatelům Lyry Pragensis a poetické kavárny Viola, pro niž připravil např. Andreje Vozněsenského Antisvěty (1964) a Lidský hlas Jeana Cocteaua (1971). V roce 1968 založil umělecké družstvo Ariston a stal se jeho vedoucím. Po natočení gramofonové desky Kde končí svět – Na paměť Jana Palacha bylo družstvo zlikvidováno. Zabýval se též teorií uměleckého přednesu, jíž věnoval publikaci Síla slova (1963).

Za své politické postoje v letech 1968–69 byl H. 1970 vyloučen z KSČ a o rok později musel z rozhlasu odejít. 1972 ho postihl zákaz činnosti v rozhlase a televizi. 1972–80 byl bez stálého zaměstnání. Příležitostně režíroval ve Viole (J. Prévert: Jako zázrakem, 1973; O. Pavel, Povedený tatínek a já, 1977) a Lyře Pragensis, připravoval hudebně-dramatické pořady Setkání na schodech v prostorách Národního muzea (1977–79), spolupracoval na koncertech souboru Chorea Bohemica, jako režisér a scenárista se podílel na audiovizuálních programech (systém Son et lumière) pro zámky Hluboká a Frýdlant. 1980–82 režíroval ve Východočeském divadle v Pardubicích, 1982–84 v Ústředním loutkovém divadle v Praze, 1986/87 v Divadle pracujících v Mostě a 1987–89 v Divadle Spejbla a Hurvínka, pro něž např. napsal hru Hurvínek mezi loutkami. Byl režisérem mluveného slova pro devítidílný animovaný seriál Osudy dobrého vojáka Švejka (1986). Po listopadu 1989 se vrátil k rozhlasové režii (F. Dürrenmatt, Dvojník; A. Přidal, Pěnkava s loutnou, 1990; S. Beckett: Žhnoucí popel, 1991; O. Daněk: Vzpomínka na Hamleta; F. J. Raddatz, Proces Ezry Pounda, 1994; F. Vinant, Přes řeku, 1996; T. Bernhard: Minetti – portrét umělce jako starého muže, 2002). V letech 1990–2000 byl šéfrežisérem Československého (od 1992 Českého) rozhlasu, 1994–95 šéfredaktorem a uměleckým šéfem stanice Vltava. 1990 inicioval založení Svazu rozhlasových tvůrců a stal se jeho prvním předsedou; později byl čestným předsedou Sdružení pro rozhlasovou tvorbu. Příležitostně pracoval pro televizi (inscenace Růžový květ, 1992; Narcisový dům, 1994; Žena v kleci, 1997). 1992 se v oboru rozhlasové režie habilitoval na brněnské JAMU. Současně vyučoval umělecký přednes na DAMU. Napsal rozhlasové hry Epizody, Hádavá kapela a Zásnuby a loutkovou hru Barunčino dětství. Jeho rozhlasové režie a literární úpravy byly několikrát oceněny v mezinárodní soutěži Prix Bohemia Radio (1996, 1999, 2000). Roku 2004 H. obdržel státní vyznamenání Za zásluhy o kulturu. Oženil se s rozhlasovou techničkou Annou, roz. Suchánkovou.

D: Síla slova – o tak zvané sborové recitaci, 1963; http://vis.idu.cz/Productions.aspx (soupis divadelních režií 1955–1997, stav k 30. 4. 2020).

L: ČBS, s. 204; Tomeš 1, s. 446; Rozhlasová bibliografie, 1958, s. 48, 60; 1961, s. 31, 53, 70, 75, 85; 1962, s. 21; J. Czech, O rozhlasové hře. Hledání specifiky české rozhlasové inscenace od roku 1945, 1987; Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu, R. Běhal (ed.), 1994; A. Štěrbová, Rozhlasová inscenace. Teoreticky komentované dějiny české rozhlasové produkce, 1995; E. Ješutová a kol., 99 významných osobností rozhlasu. Čeští tvůrci slovesných pořadů, 2008, s. 41; táž a kol., Od mikrofonu k posluchačům, 2003, rejstřík; http://www.csfd.cz (se soupisem televizních režií, stav k 30. 4. 2020); L. Beneš, Osobnosti Mladoboleslavska, 2009, s. 60; M. Zajíčková, Rozhlasové inscenace J. H. v 60. letech, 2010 (magisterská diplomová práce, FF UP, Olomouc, se soupisem rozhlasových režií 1959–1972 a bibliografií); Síla slova o silokřivky osudu, in: Rozhlas 1999, č. 9, s. 2–3, 21; nekrolog: Divadelní noviny 15, 2006, č. 10, s. 15; Lidové noviny 21. 3. 2006, s. 18.

P: Archiv Českého rozhlasu, Praha, záznamy rozhlasových inscenací a pořadů s J. H., autorské scénáře; Divadelní ústav, Praha, dokumentace.

Zdeněk Doskočil