StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie HERRING von Frankensdorf Ernst Johann 17.10.1816-31.10.1871

Ernst Johann HERRING von Frankensdorf
Narození	17.10.1816
Místo narození	Tennenlohe (č. o. Erlangen, Německo)
Úmrtí	31.10.1871
Místo úmrtí	Brno
Povolání	26- Bánský odborník nebo energetik 38- Obchod, služby, cestovní ruch
Citace	Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 537-538
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=68351

HERRING von Frankensdorf, Ernst Johann, * 17. 10. 1816 Tennenlohe (č. o. Erlangen, Německo), † 31. 10. 1871 Brno, velkoobchodník, průmyslový podnikatel, velkostatkář, poslanec

Prasynovec a adoptivní syn Johanna Pauluse H. (1758–1836) náležel k evangelické církvi augšpurského vyznání. Po smrti otce Andrease H. (* 25. 2. 1778 Tennenlohe /Německo/, † 27. 6. 1824 Tennenlohe /Německo/) byl 1829 povolán prastrýcem Johannem Paulusem H. do Brna, kde byl v jeho rodině spolu se sestrou Franziskou vychován. Dostalo se mu vzdělání v Anglii a byl připravován na převzetí podnikatelských aktivit svého bezdětného prastrýce. 1836 zdědil majetek ve výši zhruba tři sta tisíc zlatých a získal velkoobchodní oprávnění pro Brno, nově se věnoval obchodu s indigem a šampaňským vínem.

Po uvolnění společenských poměrů se zapojil do obchodně-ekonomických iniciativ a stal se jednou z nejdůležitějších postav brněnského i moravského hospodářského života. 1848 se podílel na založení diskontní pokladny (později filiálky) Rakouské národní banky a 1849 brněnského exportního Obchodního spolku (Brünner Handelsverein). Když byla 1850 ustavena zdejší OŽK, stal se jejím místopředsedou a 1852–71 byl jejím prezidentem. Byl konzultantem státní hospodářské politiky, spolupracoval na tvorbě hospodářských zákonů týkajících se cel, živností a konzulátů, organizoval rakouskou účast na světových výstavách v Paříži, Mnichově a Londýně a při návštěvách císaře inicioval v Brně konání průmyslových výstav (1854, 1864). Zasáhl do rozvoje moravského úvěrového bankovnictví, když kromě filiálky Rakouské národní banky 1862 stál také u zrodu Moravské eskontní banky pro úvěrování průmyslu na Moravě. V obou finančních institucích zastával předsednické pozice. Hospodářskou vzdělanost, orientovanou zejména na textilní odvětví, podpořil založením řemeslnické školy v Brně (1852), z níž se vyvinula Vyšší tkalcovská škola (1860, jedna z nejstarších v monarchii). Formou stipendií podporoval studenty německé techniky v Brně.

Absolvoval odborné vzdělání v hornictví a hutnictví a studijní cesty do Německa, Anglie, Belgie a Francie, potom převzal a rozvíjel těžařskou společnost v Božím Požehnání (dnes Zastávka /u Brna/). Společně s průmyslnickými rodinami Kleinů a Offermannů a důlními podnikateli bratry Rittlerovými spoluzaložil společnost k provozu železáren v Rosicích (1858, Rossitzer Eisenhüttengewerkschaft), ve které se kapitálově účastnili i belgičtí průmyslníci. Komplex železáren s vysokou pecí, pudlovnou, slévárnou a válcovnou fungoval až do 1873, kdy byla nekvalitní surovina nahrazena dovozem z Vítkovických železáren. 1870 rosické železárny fúzovaly s Rossitzer Bergbaugesellschaft in Segen Gottes, čímž se vytvořila kapitálově silnější Rossitzer Bergbaugesellschaft, za kterou kromě Ernsta Johanna H. stáli velkopodnikatelé Kleinovi, Offermannovi a Schoellerovi. Až do smrti H. předsedal správní radě Rosické báňské společnosti, která postupně ovládla doly v revíru. Mimoto stál v čele kamenouhelných těžířstev v Mirošově na Rokycansku, v Rakovníku a v uherské Kisterenye (dnes Bátonyterenye, Maďarsko).

H. kapitálově vstoupil rovněž do cukrovarnictví, stál u zrodu vyškovské komanditní společnosti Drnowitzer Zuckerfabrik von Herring, Offermann & Co. Jako tichý společník se podílel také na etablování brněnské továrny na vlněná sukna Williama Skeneho. Získaný kapitál investoval rovněž do půdy, 1858 koupil od hraběte Josefa Blankensteina statek Hlubočany v sousedství Habrovan. Dům U Zlaté lodi (dnes nám. Svobody 8, tzv. Herringův palác), který zdědil 1842 po své nevlastní matce, dal přestavět podle návrhu architekta Ludwiga von Förstera (1843–1844), jenž zřejmě navrhl i rodinnou hrobku (1844–52), umístěnou na dnešním Ústředním hřbitově v Brně.

H. měl významný podíl na rozvoji železniční sítě na Moravě; spolu s dalšími majiteli dolů na Rosicko-Oslavansku Johannem Danielem, Antonem Müllerem a Antonem Rahnem podnítil založení společnosti K. k. priv. Brünn-Rossitzer Eisenbahn, která 1854–56 realizovala výstavbu Brněnsko-rosické dráhy. Transport kamenného uhlí z rosicko-oslavanské pánve měl zásadní vliv na industrializaci Brna.

Angažoval se v rozvoji brněnské městské infrastruktury. 1846 inicioval, společně s majitelem dolu ve Zbýšově Antonem Rahnem a brněnskými podnikateli Theodorem Offermannem a Thomasem Bracegirdlem, stavbu městské plynárny (1848). Se společníky Michaelem Heinrichem Weikersheimem, Theodorem Offermannem a Gustavem Adolfem Schoellerem založil 1869 akciovou společnost Brünner Tramway-Gesellschaft für Personen- und Frachten-Verkehr (Brněnská tramvajová společnost pro osobní a nákladní dopravu), která zajišťovala koněspřežní hromadnou dopravu. 1861–71 byl členem městské rady a výboru pro správu vnitřního města, zasedal v radě starších evangelické obce v Brně, předsedal kuratoriu moravské Nadace korunního prince Rudolfa, byl prvním viceprezidentem Vlasteneckého pomocného spolku pro invalidy pro Moravu a řady dalších humanitárních, hospodářských a živnostenských spolků a organizací. Byl jmenován čestným občanem města a 1886–1919 a 1939–46 po něm byla pojmenována Herringova (nyní Pionýrská) ulice.

Poslancem moravského zemského sněmu se stal 1848–49 (kurie: virilisté a velkostatkáři), 1861–71 byl třikrát zvolen za brněnskou OŽK a dvakrát za velkostatkářskou kurii (1867, 1870). Zabýval se hlavně otázkami zemských financí, vypořádáním kontribucí, rozvojem silniční a železniční sítě a podporou průmyslového školství. V souvislosti s povýšením do stavu svobodných pánů se 1869 stal doživotním členem panské sněmovny vídeňské říšské rady. 1848–49 pomohl státní pokladně při překonávání finančních potíží a 1854 podpořil úsilí o tzv. národní půjčku. Část svého majetku dal k dispozici armádě během války s Pruskem (1866), kdy se rovněž zúčastnil tajné diplomatické mise k císařskému dvoru za účelem sjednání příměří s Pruskem bez francouzského prostřednictví. Za pomoc státu, zásluhy o průmysl a město Brno, zejména za projekt okrašlování města a za podporu výstavby zaopatřovacího domu, ústavu slepců a vojenské plavecké školy, byl císařem 1849 vyznamenán rytířským křížem Leopoldova řádu a 1850 povýšen do rakouského rytířského stavu. 1866 povýšen mezi svobodné pány a získal predikát von Frankensdorf a erb s heslem Laborando libertatem (Prací ke svobodě). Po jeho úmrtí byl baronský titul přenesen na jeho syny Viktora a Ernsta. Dále obdržel např. pruský královský Řád koruny, saský královský Albrechtův řád a Řád zähringenského lva velkovévodství bádenského.

Oženil se 1849 v Terstu s Amalií Johannou (* 14. 11. 1828 Terst /Itálie/), † 7. 11. 1893 Brno), dcerou velkoobchodníka Leonharda Gechtera a Marie Wilhelminy, roz. Ritterové, šlechtičny Záhonyové, se kterou měl syny Ernsta Adolfa Johanna (1852–1923) a Viktora Franze Johanna (* 1. 11. 1851 Brno, † 30. 11. 1907 Johnsdorf /Rakousko/). Jeho sestra Franziska se provdala v Brně 1844 za katolíka Franze Lettmayera, velkoobchodníka, syna Karla Ignaze Lettmayera, majitele c. k. továrny na kůže v Brně, a podruhé 1851 za Adolfa von Pocheho, budoucího moravského místodržitele.

L: Brünner Zeitung (Morgenpost) 2. 11. 1871, s. 1001; Mährischer Correspondent 3. 11. 1871, s. 1; Tagesbote aus Mähren und Schlesien 4. 11. 1871, s. 4; Neue Freie Presse 1. 11. 1871, s. 6; Wurzbach 8, s. 400‒401; Heller 4, s. 53–54; BL 1, s. 609; E. Pillwein – H. Schneider, Lexikon bedeutender Brünner Deutscher 1800–2000. Ihr Lebensbild, ihre Persönlichkeit, ihr Wirken, Schwäbisch Gmünd 2000, s. 94; Myška 1, s. 168–169; J. Malíř a kol., Biografický slovník poslanců moravského zemského sněmu v letech 1861‒1918, 2012, s. 253‒254; B. Smutný, Brněnští podnikatelé a jejich podniky 1764–1948, 2013, s. 157; G. Deutsch, Adelsverleihungen an Industrielle und Kaufleute in Mähren und Schlesien, 1884, s. 8; V. Brandl – J. Gomperz, Historische Notizen über Lulč, Habrovan und Hobitschau, 1893, s. 10, 42; Slavnostní spis Obchodní a živnostenské komory v Brně za příčinou dokončení stavby její úřední budovy, 1909, s. 12‒16; P. Mašek, Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti 1, 2008, s. 353; Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2017, 2012, s. 187; M. Matěj – J. Klát – J. Plchová – J. Kyselák, Kulturní památky rosicko-oslavanské průmyslové aglomerace, 2012, s. 86, 97, 99, 102; Dějiny Brna 4. Modernizace města 1790–1918, L. Fasora – J. Malíř (eds.), 2020, s. 679, 821; www.parlament.gv.at/WWER/PARL/J1848/Herring (stav k 22. 3. 2021).

P: MZA, Brno, fond E 67 Sbírka matrik, Z č. 17 843, s. 40.

Aleš Vyskočil