Zobrazení zdroje stránky FERUS Jiří ?1585-?21.1.1655

{{Infobox - osoba
| jméno = Jiří FERUS
| obrázek = No male portrait.png
| datum narození = 1585 (nebo 1586)
| místo narození = Horšovský Týn
| datum úmrtí = 21.1.(nebo 31.5.)1655
| místo úmrtí = Březnice
| povolání = 49- Náboženský nebo církevní činitel
50- Náboženský publicista
64- Překladatel
63- Spisovatel

| jiná jména = 
}}

'''FERUS, Jiří''' ''(též Georgius, vl. jm. Plachý), * 1585 (nebo 1586) Horšovský Týn, † 21. 1. (nebo 31. 5.) 1655 Březnice, jezuita, kazatel, spisovatel''

Byl synem městského písaře v Horšovském Týně M. ''Šimona Plachého z Třebnice'' (* 1560 Horšovský Týn, † 8. 10.
1609 Plzeň) a Anežky (příp. Anny) Soběhrdovy. 1587 se rodina
přestěhovala do Plzně, kde Šimon získal měšťanské právo
a byl jmenován radním písařem, stal se členem městské rady
a 1604–06 zasedal v českém zemském sněmu. Od 1606 až do
smrti byl plzeňským primátorem. Ke konci života sepsal 
''Paměti města Plzně v české řeči od nejstarších dob až do roku 1604''.
F. nabyl vzdělání v Plzni. Poté studoval v Praze na jezuitském
gymnáziu v klementinské koleji. Asi 1602 (příp. 1604) vstoupil
do Tovaryšstva Ježíšova a začal užívat jméno Georgius Ferus.
Filozofii a teologii studoval do 1615 ve Štýrském Hradci,
1609–11 učil na gymnáziu v Českém Krumlově. Od 1616
působil v Klementinu jako učitel rétoriky, filozofie, morální
a polemické teologie. 1617 vydal ''Život sv. Ignacia z Loyoly a Františka Xaveria''. Od 1620 byl kazatelem kostela sv. Salvátora
v Praze, 1621 složil poslední řádové sliby (professus
quatuor votorum). 1623–25 se F. stal poprvé správcem klementinské
knihovny, znovu úřad vykonával 1628–44. F. byl
pravděpodobně velmi horlivým kazatelem. Byla doložena
událost, kdy v lednu 1623 sňal spolu se studenty z průčelí
tehdy utrakvistického kostela P. Marie Týnské v Praze kalich
a sochu krále Jiřího z Poděbrad. Jako kazatel působil též v Jičíně
(1626–27). Intenzivně se věnoval i misionářské činnosti,
během celého pražského působení byl spojován s řadou
nově vznikajících řádových domů. 1625 se stal superiorem
jihlavské rezidence, 1636 se účastnil jednání o založení domu
v Klatovech a na konci života působil v rezidenci v Březnici
nejen jako kazatel, ale i jako zpovědník jejího zakladatele
zemského prokurátora Přibíka Jeníška z Újezda. F. zásluhou
byla rovněž zřízena na Svaté Hoře kaple, základ pozdějšího
poutního místa.

Jako klementinský knihovník proslul pečlivostí i zájmem
o obecné a církevní dějiny. Je mu připisována úloha iniciátora
i odborného poradce při vzniku ''Historického spisování'' (tedy
pamětí) V. Slavaty. Část Slavatovy korespondence F. z let
1638–45 se dochovala. Od třicátých let se počal intenzivně
věnovat literární činnosti, ať převodům známých děl do češtiny
nebo vlastním dílům. Spisy žánrově velmi různorodé psal
vytříbeným jazykem hlásícím se k veleslavínské češtině. Nejznámější
se stala ''Mappa katolická neb Obrácení národův celého světa.....'' (1630), oslavující misijní působení katolické církve
mezi pohany. F. byl autorem neobyčejně plodným a vedle
spisů českých vydával i latinské. Prameny udávají okolo padesáti
děl, z nichž se některá ovšem nedochovala. Zahrnovala
životopisy svatých, náboženské polemiky a pojednání, vzdělávací
spisy, rozjímání nebo modlitby. Až do konce 18. století
opakovaně vycházela F. sbírka modliteb pro ženy ''Zlatý nebeklíč'' (1637), v níž srozumitelně vyložil věrouku, liturgiku,
apologetiku, životy svatých, nábožné písně i církevní kalendář.
Překládal rovněž latinská díla italských, francouzských,
německých církevních autorů (H. Tusselina, J. E. Nierenberského,
L. Pinelliho, M. de Roa, A. Cajetana aj.). F. kázání byla
často zmiňována ve zprávách současníků, zejména u jeho životopisce
J. Crugeria. V rekatolizační činnosti se opíral o kult
domácích světců a zemských patronů (Cyrila a Metoděje,
Václava, Vojtěcha, Prokopa, Ludmily, Anežky, Hroznaty aj.),
a to zejména ve spise ''Životy sv. patronů českých''. Přispěl k šíření
kultu Jana Nepomuckého v reprezentativním latinsko-česko-německém díle ''Fama posthuma Ioannis Nepomuceni''...,
1641, který byl bohatě ilustrován mědirytinami K. Škréty.
Patřil k mnohostranným osobnostem českého baroka, představitelům
první generace pobělohorské inteligence. Zařadil
se k významným reprezentantům katolické protireformace
v Čechách.

Jméno Jiří Plachý bylo od 1631 spojeno také se správcem klementinské
tiskárny. Jedná se však o stejnojmenného synovce
(1606–1664). Obě osoby bývají směšovány.

'''D:''' Život sv. řemeslníkův, 1630; Křesťanské učení, 1636; Štít víry, 1638;
Slavnost prvního století tovaryšstva Ježíšova, 1640; Trůn milosti marianské, 1640; Proroctví o utrpení p. Krista, 1641; Duchovní almanach, 1641; O španělském
kříži, 1641; Katolické prostředky pomocné duším, 1641; O sedmi
smrtedlných hříších, 1642; O lásce k bližnímu... 1644; Život blahoslavené
Anyžky Panny, řádu sv. Kláry, 1666.

'''L:''' Knihopis č. 13 899–13 920 (bibliografie); J. Jungmann, Historie literatury
české, 1849, s. 261; Jireček, s. 192; Vlasť 4, 1888, s. 478; A. Podlaha, Dodatky
a opravy k biografiím starších spisovatelů českých a k starší české bibliografii,
in: ČČM 69, 1895, s. 318, 326; Bibliografie české katolické literatury
náboženské od roku 1828 až do konce roku 1913, J. Tumpach – A. Podlaha
(eds.), 1912–1923; E. Felix, Literární Plzeň v obryse. (Od nejstarších dob
až do konce XVIII. století), 1930, s. 49; V. Bitnar, Zrození barokového básníka,
1940; J. Mišianik, Bibliografia slovenského písomníctva do konca
XIX. stor., Bratislava 1946, s. 168; A. Fechtnerová, J. F. – Jiří Plachý, in: Pocta
dr. Emmě Urbánkové, 1979, s. 427–457; LČL 1, s. 691; H. Trunte, Orbis
Apostolorum. J. P. -F. und seine „Mappa Katolická“ (1630), in: Studien zum
Humanismus in den böhmischen Ländern 3, Köln – Weimar – Wien 1993,
s. 51–87; M. Janečková, K jazyku naukové prózy z počátků českého baroka,
in: K jazyku a stylu českých barokních textů II., M. David (ed.), Sborník
katedry bohemistiky Pedagogické fakulty JU v Českých Budějovicích 2000,
s. 86–142; J. Linka, J. F. – P. SJ a jeho okruh, aneb Dílo nejzáhadnějšího
českého autora 17. století, in: Listy filologické 128, 2005, č. 1–2, s. 145–180;
týž, P. – F. SJ, in: A 2, 2006, č. 49; J. Alexová, Magická přitažlivost nových
prostorů Afriky v českém barokním textu, in: Studia Comeniana et Historica
37, 2007, č. 77–78, s. 126–131; M. Janečková, Krajina rozkošná jako ráj, in:
tamtéž s. 117–125; táž, K jazyku českého baroka, 2009, passim; A. Richterová,
Význačné osobnosti SJ v českých zemích, in: Knihovna plus, 2006, č. 1.

'''P:''' Biografický archiv ÚČL, Praha; V. Petera, Géniové církve i vlasti 1, s. 108–
109, rukopis (Teologická fakulta UK Praha).

Kateřina Valentová

[[Kategorie:C]]
[[Kategorie:49- Náboženský nebo církevní činitel]]
[[Kategorie:50- Náboženský publicista]]
[[Kategorie:64- Překladatel]]
[[Kategorie:63- Spisovatel]]

[[Kategorie:1585]]
[[Kategorie:Horšovský Týn]]
[[Kategorie:1655]]
[[Kategorie:Březnice]]