Zobrazení zdroje stránky DOBROVSKÝ Josef 17.8.1753-6.1.1829

{{Infobox - osoba
| jméno = Josef DOBROVSKÝ
| obrázek = No male portrait.png
| datum narození = 17.8.1753
| místo narození = Ďarmoty (Balassagyarmat, Maďarsko)
| datum úmrtí = 6.1.1829
| místo úmrtí = Brno
| povolání = 65- Literární historik, kritik nebo teoretik
53- Historik
55- Jazykovědec
68- Redaktor nebo žurnalista
49- Náboženský nebo církevní činitel

| jiná jména = 
}}
'''DOBROVSKÝ, Josef''' ''(též DOBROWSKY, Joseph, pův. jm. Doubravský), * 17. 8. 1753 Ďarmoty (Balassagyarmat, Maďarsko), † 6. 1. 1829 Brno, římskokatolický kněz, pedagog, filolog, bohemista, slavista, historik''

Pocházel z rodiny dragounského strážmistra Jakuba D.,
který vystoupil z vojska a usadil se v Horšovském Týně.
Vyrůstal v německém prostředí. Teprve za gymnaziálních
studií v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě (1763–67)
a v Klatovech (do 1769) se naučil česky. Filozofii absolvoval
v Praze (1771), kde jej ovlivnili učitelé – matematik
J. Stepling a estetik K. J. Seibt, příznivci osvícenství. Tam studoval
i teologii, 1772–73 byl novicem jezuitského řádu v Brně
a po jeho zrušení studia dokončil v Praze (1776). Působil jako
učitel matematiky a filozofie čtyř synů hraběte F. A. Nostice.
Tehdy se seznámil s orientalistikou, biblickou hermeneutikou
a se slavistikou. Tuto orientaci ovlivňovaly přátelské kontakty
s jinými učenci, zejména s V. F. Durychem a F. M. Pelclem.
Durych podnítil jeho zájem o slovanské památky. Po počátečních
široce koncipovaných biblistických pracích ''Pražské''
''zlomky hebrejských rukopisů'' (1777, německy, rkp.) a ''Pražský''
''zlomek Evangelia sv. Matouše'' (1778, latinsky) obrátil zřetel
k české literární produkci, již sledoval ve svých německy tištěných
časopisech ''Česká literatura na rok 1779'', ''Česká a moravská''
''literatura na rok 1780'' a v ''Literárním magazínu Čech''
''a Moravy'' (až do 1787). Už v nich uplatnil odbornou kritiku
jako hlavní metodu poznávacího procesu, nedílnou součást
svého myšlenkového racionalismu, přesvědčení o možnostech
poznání pravdy cestou vědeckého rozboru a interpretace získaných
faktů (D. krédo – Nikdy pomocí autority, vždy pomocí
argumentů). Kritiku a vědecké poznávání považoval za
věc veřejnou, jak doložil v latinském spisu ''Co je třeba opravit''
''v Ungarově vydání Učených Čech'' (1779).

Vedle vychovatelské práce u Nosticů (do 1787) se D. snažil
o společenské a profesní uplatnění. Podílel se na činnosti
Soukromé společnosti nauk, 1784 spoluzaložil Českou společnost
nauk a pracoval jako její sekretář (1791–95) a direktor
(1807–11, 1823–25). Na jejím veřejném zasedání 1791, kdy
byl hostem i císař Leopold II., pronesl přednášku ''O oddanosti''
''a náklonnosti slovanských národů arcidomu rakouskému''. V ní
oslavil Slovanstvo a žádal rovné právo pro oba zemské jazyky
v Čechách. Po neúspěšné snaze získat místa profesora orientálních
jazyků na univerzitě v Praze či kustoda ve Dvorní
knihovně ve Vídni (1783), hledal uplatnění v rámci církve.
V Hradci Králové 1786 přijal kněžské svěcení od biskupa J. L.
Haye, význačného představitele osvícenství, a byl ustanoven
cenzorem pro náboženskou literaturu. Odešel na Moravu, kde
byl v červenci 1787 jmenován vicerektorem a v srpnu 1789
rektorem generálního semináře v Hradisku u Olomouce.

D. hlubší zájem o záležitosti náboženské či víry se odrazil
i v jeho vědecké práci. Předtím se v několika drobnějších
příspěvcích věnoval legendě o sv. Janu Nepomuckém (kriticky
zhodnotil práci F. E. Schönfelda o tomto světci, 1783),
pak publikoval historickou studii o domnělé zakládací listině
břevnovského kláštera (1785, německy), studii o kněžském
celibátu (1787, latinsky), ''Dějiny českých pikartů a adamitů''
(1788, německy) a v souvislosti s výukou v semináři zpracoval
''Přednášky o praktické stránce v křesťanském náboženství''
(za jeho života zůstaly v rukopise). Zveřejnil i první českou
studii vycházející z archeologického materiálu o pohřbívání
starých Čechů (1786). Archeologické památky označil jako
vůbec první za základní zdroj poznání pro období před vznikem
písemných pramenů. Stal se tak nepřímo otcem české
archeologie, ačkoliv přímé následovníky neměl.

Po zrušení generálního semináře 1790 se vrátil do Prahy, kde
žil jako host u Nosticů (do 1803 a znovu od 1822). Věnoval
se bohemistice a intenzivněji slavistice. Vydal ''Dějiny české řeči''
''a literatury'' (1792, německy), první kritickou práci o vývoji
české literatury s přihlédnutím k jazykovému i společenskopolitickému
vývoji, na niž navázal ''Českou prozódií'' (1795, německy).
Od května 1792 do února 1793 vyhledával staroslověnské
a staročeské památky v Německu, Švédsku a v Rusku. Ke zprávě,
v níž referoval o vykonané cestě, připojil i studii ''Srovnání''
''ruské a české řeči'' (1796, německy). Svůj zájem o největší slovanský
národ doložil učebnicí ruštiny (1799, německy).

Od poloviny 90. let D. od vědecké práce odváděly opakované
záchvaty nervové choroby (patrně maniodepresivní psychóza),
jež vyvrcholily 1801–02, kdy o něj pečoval lékař J. T. Held.
Přesto dále vydával dílčí jazykovědné práce (např. ''Tvořivost''
''slovanského jazyka předvedená na tvoření substantiv a adjektiv''
''v češtině'', 1799; ''Návrh českých deklinací'', 1803, německy), vyzrávající
v základní syntetická díla: první díl ''Německo-českého''
''slovníku'' (1802) a ''Podrobná mluvnice jazyka českého'' (1808,
německy). Vyšel z češtiny veleslavínské doby (2. polovina
16. století). V ní viděl vrchol dosavadního kulturního a politického
vývoje české společnosti, jejíž jazyk a literatura se
mu jevily jako vzor ve srovnání s úrovní češtiny jeho doby
a zejména oproti mnohomluvnosti a patosu literatury barokní
epochy, jejíž exaltičnost byla D. rozumovému vnímání zcela
cizí. Takto kodifikovaná čeština, ačkoliv zvýrazňovala rozdíl
mezi běžně mluveným a spisovným jazykem, se stala základem
pro její další vývoj, jak doložily pozdější učebnice a příručky
(např. V. Hanky).

Souběžně se od počátku 19. století D. věnoval slavistice, v níž
se odráželo jeho zaujetí historií, národopisem, literaturou, jazykovědou
i dobovou realitou slovanských národů. Své poznatky
a názory prezentoval ve vlastních časopisech ''Slavín''
(1806) a ''Slovanka'' (1814–15) i v několika pracích (např.
''Návrh všeobecného etymologika slovanských řečí'', 1813, německy).
Vrcholem tohoto zájmu byly ''Základy jazyka staroslověnského''
(1822, latinsky), kde shrnul své názory na mluvnický
systém staroslověnštiny. Je považován za zakladatele oboru
a patriarchu slavistiky, ačkoliv k jejímu konstituování přispěli
souběžně mnozí další. Téměř encyklopedické D. znalosti
slovanských literatur i většiny slovanských jazyků mu umožnily
srovnat, začlenit a interpretovat počátky české literatury,
převážně legendy, v cyklu pojednání nazvaném ''Kritické pokusy''
''očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů'' (1803–19,
německy, vycházely v ''Abhandlungen der köngl. böhmischen''
''Gesellschaft der Wissenschaften''), a také odmítnout některé
nově objevené literární památky jako padělky (např. ''Rukopis''
''zelenohorský''). Tato vědoucí kritičnost jej však stavěla mimo
vlasteneckou českou společnost a stále více i do protikladu
k ní; dobové vlastenecké prostředí vytvářelo a přijímalo jiný
model minulosti, než byl ochoten akceptovat. Podobně jeho
nevíra v oživení češtiny, v její uplatnění jako literárního jazyka,
ho přiváděla na okraj hlavního proudu českého obrození,
v němž nade vším vítězily jako nejvyšší hodnoty idea národa
a lingvocentrismus. D. však svými jazykovými díly, hlavně
mluvnicí českého jazyka, výkladem dějin českého písemnictví
a sledováním dobové literární produkce, napomáhal vytvoření
moderního českého jazyka jako základu národního života.

D., břitký ironik, fundovaný kritik, obávaný polemik, erudovaný
badatel i člověk víry, svými aktivitami představoval
dominující osobnost českého osvícenství a počátků českého
národního obrození. Studium minulosti české kultury jako
první propojil důsledně se studiem jazyka a jazykových památek.
Měl odvahu dotýkat se věcí zdánlivě nedotknutelných
(evangelia, kult sv. Jana Nepomuckého). Typická pro něj byla
systematičnost myšlení, způsob kladení otázek, analýza problému
a textová kritika i zobecnění zkoumané problematiky.
Stál u kořenů nebo přispěl k rozvoji několika vědních oborů
v českých zemích, zároveň je však svými konexemi (J. Ch.
Adelung, J. S. Bandke, J. W. Goethe, J. Hormayr, bratři
Grimmové, B. Kopitar, S. B. Linde, N. P. Rumjancev, A. S.
Šiškov, A. Ch. Vostokov, K. G. Anton ad.) i dílem výrazně
překročil (byl členem učených společnosti mj. ve Frankfurtu
nad Mohanem, Kodani, Petrohradě, Varšavě a v Horní
Lužici). Jistě i proto byl částí národnostně české společnosti
ostrakizován jako tzv. slavizující Němec. Český jazyk pro něj
skutečně nebyl jazykem komunikace – ne proto, že by se nehlásil
k českému národu, ale především proto, že pro vědecká
díla psaná česky neviděl adresáta. Užití němčiny či latiny mu
umožnilo prosadit se v nadnárodním vědeckém společenství
či spíše společenství učenců. Stal se reprezentantem elity národa.
Intuitivně využil vědy jako politického a společenskotvorného
činitele. Myšlenkovým odkazem ovlivnil vznikající moderní
českou historiografii, zejména F. Palackého. Vlastnímu
národu dal místo ve svazku etnicky blízkých národů a udržel
povědomí o něm v rodině národů evropských. Když po
studijním pobytu ve Vídni onemocněl a na zápal plic zemřel
v brněnském klášteře u Milosrdných bratří, zůstalo po něm
monumentální dílo a duchovní odkaz působící dodnes. Byl
pohřben na starobrněnském hřbitově, 1909 byly ostatky přeneseny
i s pomníkem (1831) do čestného hrobu na Ústředním
hřbitově v Brně.

'''D:''' M. Krbec – M. Laiske, J. D. 1. Bibliographie der Veröffentlichungen
von J. D., 1970 (s bibliografickým soupisem); LČL 1, s. 565–566 (s bibliografickým
soupisem); výběr: Über die Einführung und Verbreitung der
Buchdruckerkunst in Böhmen, 1784; Geschichte der böhmischen Sprache
und Literatur, 1792 (2. vyd. 1818 jako Geschichte der böhmischen Sprache
und älteren Literatur); Böhmische Prosodie, 1795; Deutsch-böhmisches
Wörterbuch (1. díl 1802, 2. 1821, dokončili A. J. Puchmajer a V. Hanka);
Kritische Versuche, die ältere böhmische Geschichte von spätern Erdichtungen
zu reinigen (1–3, 1803, 1807, 1819); Ausführliches Lehrgebäude der
böhmischen Sprache …, 1809 (přeprac. vyd. 1819); J. D., Výbor z díla, 1953
(ed. B. Jedlička); Z náboženského odkazu J. D., 1954 (ed. M. Kaňák); Spisy
a projevy J. D., 1936–74 (13 sv.).

'''L:''' M. Krbec – M. Laiske, J. D. 2. Příspěvek k soupisu hlavní literatury o jeho
díle a životě, in: Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého
v Olomouci, Jazyk a literatura, 1968, s. 117–151 (kde soupis literatury s dodatkem
M. Krbec, Nová literatura o J. D., in: Slavia 46, 1977, s. 197–203);
LČL 1, s. 560–571 (kde soupis literatury); RSN 2, s. 224–227; Wurzbach 3,
s. 334–339; OSN 7, s. 729–738; ESL 1, s. 531; Kutnar, s. 159–165; Sklenář,
s. 134–135; J. Ritter von Rittersberg, Abbé J. D. Biographische Skizze, 1829;
F. Palacký, J. D.’s Leben und gelehrtes Wirken, 1833; A. A. Legis-Glückselig,
Biographie des Abbé J. D., 1837; V. Brandl, Život J. D., 1883; I. Sněgirev,
J. D. Jego žizň, učono-litěraturnyje trudy i zaslugi dlja slavjanoveděnija…,
Kazaň 1884; V. Jagić, Briefwechsel zwischen Dobrowsky und Kopitar (1808–
1828), Berlin 1885; W. Nehring, J. D., Breslau 1893; A. Patera, Korrespondence
J. D. I. Vzájemné dopisy J. D. a Fortunata Duricha z let 1778–1800,
1895; V. Flajšhans, Počátky literární činnosti J. D., 1896; V. Jagić, Neue Briefe
von Dobrowsky, Kopitar und anderen Süd- und Westslaven, Berlin 1897;
K. Valeška, J. D., národní buditel, 1903; V. A. Francev, Korrespondence
J. D. II. Vzájemné dopisy J. D. a Jiřího Samuele Bandtkeho z let 1810–1827,
1905; J. Patera, Korrespondence J. D. III. Vzájemné dopisy J. D. a Josefa
Valentina Zlobického z let 1781–1807, 1908; týž, Vzájemné listy J. D.
a J. Ribaye z let 1783–1810, 1913; V. Flajšhans, Modrý abbé. Osobnosti
a vrstevníci J. D., 1922; V. A. Francev, Cesta J. D. a hr. Sternberka do Ruska
v l. 1792–93, 1923; A. Novák, J. D., 1928; J. D. 1753–1829. Sborník statí
k stému výročí smrti J. D. (ed. J. Horák – M. Murko – M. Weingart), 1929;
E. Dostál – F. Wollmann (ed.), D. a Brno, 1929; J. Páta, J. D. a Lužice, 1929;
E. Chalupný, D. a Jungmann, 1931; B. Jedlička, D. „Geschichte“ ve vývoji
české literární historie, 1934; J. Volf – M. B. Volf, Příspěvky k životu a dílu
J. D. 1–2, 1934–35; K. Hostaš, J. D. v lidové tradici, 1937; M. Kaňák, Úsilí
o vnitřní svobodu náboženskou a náboženské názory J. D., 1940; F. M.
Bartoš, Čtyři stati o D., 1946; týž, Dopisy J. D. s Janem Petrem Cerronim,
1948; J. D. 1753–1953. Sborník studií (ed. B. Havránek – J. Dolanský),
1953; VVM 8, 1953, passim; Slavia 23, 1954, passim; J. Kočí, J. D. – velký
vědec a buditel českého národa, 1954; V. Bechyňová, J. D. a česká bulharistika,
1963; M. Machovec, J. D. Studie s ukázkami z díla, 1964; R. Pražák,
J. D. als Hungarist und Finno-ungrist, 1967; Štúdie z dejin svetovej slavistiky
do polovice 19. storočia, Bratislava 1978, passim; Sborník k 150. výročí úmrtí
J. D., 1980; P. Křivský, Korespondence J. D. s Evženem Černínem z Chudenic,
in: Literární archiv 16, 1985, s. 105–172; M. Krbec – Z. Šimeček,
Tradice dějepisné práce na Moravě a J. D., in: Acta Universitatis Palackianae.
Facultas Paedagogica. Philologica III. Český jazyk a literatura 5, 1985,
s. 69–86; tíž, Vzájemná korespondence J. D. a J. v. Hormayra, in: tamtéž,
s. 103–273; G. N. Moisejeva – M. M. Krbec, J. D. i Rossija, Leningrad
1990; M. Kudělka – Z. Šimeček – R. Večerka, Česká slavistika v prvním období
svého vývoje do počátku 60. let 19. století, 1995, s. 158–171, 239–264;
M. Wirtz, J. D. und die Literatur. Frühe bohemistische Forschung zwischen
Wissenschaft und nationalem Auftrag, Dresden 1999; P. Bělina, Já jinak
myslím než ostatní. Před 250 lety se narodil J. D., in: DaS 25, 2003, č. 5,
s. 1–4; H. Gladkova, Již J. D. … Legendy a skutečnost, in: tamtéž, s. 14–17;
táž, Ohlédnutí za výročím J. D. (1753–1829), in: Slavia 73, 2004, s. 359 až
384; I. Barteček – M. Pospíchal, J. D. a Morava, 2006; J. Táborský, Reformní
katolík J. D., 2007; J. Hanuš, Osvícenský učenec. Příklad J. D., in: Člověk
na Moravě ve druhé polovině 18. století, 2008, s. 104–116; J. D. Fundator
studiorum slavicorum, 2003.

'''P:''' LA PNP Praha, fondy J. D., J. B. Dlabač, J. F. Opiz (s inventářem F. Baťhy,
J. D. Literární pozůstalost, 1964, a s výkladem P. Křivského, Literární pozůstalost
J. D., in: Pocta J. D. Václavkova Olomouc 1978. K demokratickým
a internacionalistickým tradicím slavistiky, 1982, s. 93–98).

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/2212 Bibliografie dějin Českých zemí]

Zdeněk Fišer

[[Kategorie:A]]
[[Kategorie:65- Literární historik, kritik nebo teoretik]]
[[Kategorie:53- Historik]]
[[Kategorie:55- Jazykovědec]]
[[Kategorie:68- Redaktor nebo žurnalista]]
[[Kategorie:49- Náboženský nebo církevní činitel]]

[[Kategorie:1753]]
[[Kategorie:Ďarmoty]]
[[Kategorie:1829]]
[[Kategorie:Brno]]