Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky HELFERT Josef Alexander 3.11.1820-16.3.1910

{{Infobox - osoba
| jméno = Josef Alexander HELFERT
| obrázek = No male portrait.png
| datum narození = 3.11.1820
| místo narození = Praha
| datum úmrtí = 16.3.1910
| místo úmrtí = Vídeň (Rakousko)
| povolání = 53- Historik<br />42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ<br />58- Teoretik nebo historik státu a práva

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 446-447
}}
'''HELFERT, Josef Alexander''' ''(též Joseph), * 3. 11. 1820 Praha, † 16. 3. 1910 Vídeň (Rakousko), právník, politik, historik''

Syn právníka Josepha H. (1791–1847) a Anny, roz. Schreinerové. H. studoval na novoměstském piaristickém gymnáziu, poté absolvoval filozofii a  práva na pražské univerzitě (JUDr.  1842). Praxi zahájil 1843 v  Praze jako soukromý 
suplent při stolici církevního práva, 1844 se stal praktikantem u pražského kriminálního soudu, 1846 působil u dvorské 
a komorní prokuratury ve Vídni. K akademické dráze se vrátil 
1847, nejprve se stal asistentem na Tereziánské akademii ve 
Vídni a  od podzimu 1847 suplujícím profesorem římského 
a církevního práva na univerzitě v Krakově.

V  revolučních  letech 1848–49 se aktivně účastnil politického dění. V tachovském okrese, odkud pocházel jeho otec, byl 
H. zvolen poslancem říšského sněmu. Pro své konzervativní 
postoje i  pro odpor k  velkoněmeckým tendencím měl blíže 
k  českým poslancům než jiní němečtí politici, zároveň však 
byl stoupencem silného centralizovaného státu. Své politické 
přesvědčení formuloval v publikaci ''Österreich und die Nationalitäten'' (Rakousko a národnosti), kterou pojal jako polemiku 
s  Palackého představami o  federalizaci Rakouska. Zařadil se 
mezi poslance tzv. centra poté, co se sblížil s konzervativními 
aristokraty kolem hraběte Franze Stadiona. Tím se vzdaloval 
zájmům české národní politiky, reprezentované Františkem 
Palackým a Františkem Ladislavem Riegrem. Felix Schwarzenberg mu na podzim 1848 nabídl ve své vládě funkci ministra 
vyučování a  kultu. H. ji odmítl, na ministerstvu však přijal 
místo státního podsekretáře a v této funkci úřad prozatímně 
vedl až do léta 1849, kdy byl jmenován řádný ministr Lev 
Thun. Ten H. pověřil vedením náboženské agendy, na jaře 
1850 mu však byla odebrána a H. opět řídil školské záležitosti. 1854 byl nobilitován do stavu svobodných pánů. V padesátých letech napsal mj. práce o otázkách obecného školství v  Rakousku a  o  jazykové rovnoprávnosti na školách. Sblížil 
se s  některými českými konzervativními intelektuály vyznávajícími rakouský státní patriotismus, např. s V. V. Tomkem, 
Josefem Jirečkem nebo Antonínem Gindelym. 1860 bylo ministerstvo kultu a vyučování zrušeno a jeho agenda předána do 
kompetence nově zřízené komise přímo podřízené státnímu 
ministrovi a H. byl jmenován do čela této komise. 1863 odešel ze státní správy. 1871 se ucházel o pozici ministra školství 
ve vládě Karla Hohenwarta. Svou politickou kariéru dovršil 
1881, kdy byl jmenován členem panské sněmovny.

H. se rovněž věnoval historii, archivnictví a památkové péči. 
1854 založil ve Vídni Ústav pro rakouský dějezpyt; 1859–68 
předsedal spolku pro dějiny města Vídně (Alterthumsverein); 
1863–1910 Centrální komisi pro ochranu památek ve Vídni, 
kde připravil návrh zákona o ochraně památek. 1892–1910 
byl prvním předsedou vídeňského spolku Leo-Gesellschaft, 
který na katolických základech podporoval vědecké bádání 
a  publicistiku. 1891 se stal dopisujícím členem České akademie věd a umění. Zanechal rozsáhlé a tematicky rozmanité 
dějepisné dílo, nebyl však školeným historikem a jeho práce 
postrádaly dostatečnou erudici. Mimo jiné obhajoval pravost ''Rukopisů královédvorského a zelenohorského''. 1852 napsal 
německé pojednání o Husovi a Jeronýmovi, v němž odmítl 
Palackého výklad husitství. V  šedesátých letech 19.  století 
inicioval vydání obšírných rakouských dějin ''Österreichische'' 
''Geschichte für das Volk'', do nichž sám přispěl sedmnáctým 
svazkem o  období napoleonských válek. Jeho hlavní přínos 
v dějepisectví spočívá ve spisech o politických dějinách revoluce 1848, jakkoli šlo o H. subjektivní pohled a osobně zaujatá stanoviska. K této době se vrátil také ve svých vzpomínkách rovněž zasvěcených Lvu Thunovi. H. ovládal němčinu i češtinu, pohyboval se a  orientoval v  obou jazykových prostředích. 1847 se oženil s Vilemínou, roz. Fügnerovou († 1849), sestrou spoluzakladatele Sokola Jindřicha Fügnera. Jejich syn 
Zdeněk byl již vychováván česky a plně splynul s českou společností.

'''D:''' výběr: Oesterreich und die Nationalitäten. Ein offenes Wort an Herrn 
Franz Palacky, Wien 1850; Über Nationalgeschichte und den gegenwärtigen Stand ihrer Pflege in Österreich, 1853; Die österreichische Volksschule. 
Geschichte, System, Statistik 1–3, 1857, 1861; Mistr Jan Hus aneb Počátkové 
církevního rozdvojení v Čechách, 1857; Die sprachliche Gleichberechtigung 
in der Schule und deren verfassungsmäßige Behandlung, 1861; Geschichte Österreichs vom Ausgange des Wiener Oktoberaufstandes 1848, 1–4, 
1869–1886; Graf Leo Thun…, Wien 1892; Denkmalpflege. Öffentliche 
Obsorge für Gegenstände der Kunst und des Alterthums…, Wien–Leipzig 
1897; Die österreichische Revolution im Zusammenhang mit der mitteleuropäischen Bewegung der Jahre 1848 und 1849…, Wien 1898; Erlebnisse und Erinnerungen, in: Die Kultur (Innsbruck) 3–4, 1901–1902, Nr. 1–8 (česky, 
in: Osvěta 1890–1897); Aufzeichnungen und Erinnerungen aus jungen Jahren, Wien 1904.

'''L:''' Wurzbach 8, s. 254–258; RSN 3, s. 714; OSN 11, s. 53; 28, s. 554; 
OSND  2/2, s. 1069; ÖBL 2, s. 256–257 (s dalším dílem a literaturou); NDB 8, 
s. 469–467; ÖAW Almanach 60, 1910, s. 387; J. Goll, J. A. sv. p. H., in: ČČH 
16, 1910, s. 256–259; F. Halvacek, J. A. H., seine Jugend und seine politische 
Tätigkeit bis zu seiner Ernennung zum Unterstaatssekretär, 1936 (Diss. Universität Wien); F. Pisecky, J. A. F. v. H. als Politiker und Historiker, 1949 
(Diss. Universität Wien); H. Koller, Die Haltung des Freiherrn J. A. von H. zu 
den Hauptproblemen der Monarchie, 1962 (Diss. Universität Wien); Kutnar, 
s. 263–264 a rejstřík; ČAVU, s. 507; R. Kučera, Konzervativní poučení z revoluce. Politická kariéra J. A. H., in: Moderní dějiny 14, 2006, s. 309–321; týž, Historik a politika. V. V. Tomek a ministerstvo kultu a vyučování 1848–1863, 
in: W. W. Tomek, historie a politika, 2006, s. 59–68; Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích…, L. Slavíček 
a kol. (eds.), 1, 2016, s. 404 (s dalším dílem a literaturou); I. Veselá, J. A. H. 
(1820–1910). Předchůdce a vzor Vladimíra a Jaroslava Helfertových, in: Musicologica Brunensia 51, 2016, s. 203–218.

'''P:''' MZA, Brno, fond rodiny H.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/records/8a1f9ef8-29f4-4c4f-8ffa-9ef75cb77fe2 Bibliografie dějin Českých zemí]

Milan Řepa


[[Kategorie:C]]
[[Kategorie:53- Historik]]
[[Kategorie:42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ]]
[[Kategorie:58- Teoretik nebo historik státu a práva]]

[[Kategorie:1820]]
[[Kategorie:Praha]]
[[Kategorie:1910]]
[[Kategorie:Vídeň]]