Zobrazení zdroje stránky ČADÍK Jindřich 11.3.1891-1.1.1979

{{Infobox - osoba
| jméno = Jindřich ČADÍK
| obrázek = Cadik Jindrich portret.JPG
| datum narození = 11.3.1891
| místo narození = Stračov u Hradce Králové
| datum úmrtí = 1.1.1979
| místo úmrtí = Plzeň
| povolání = 52- Archeolog<br />53- Historik<br />61- Pedagog<br />

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 10, Praha 2008, s. 511-512
}}
'''ČADÍK, Jindřich''', ''* 11. 3. 1891 Stračov u Hradce Králové, † 1. 1. 1979 Plzeň, archeolog, historik umění, pedagog''

Po maturitě na klasickém gymnáziu ve Vysokém Mýtě
a v tísnivých hmotných poměrech po otcově smrti vystudoval
klasickou archeologii a dějiny umění na filozofické
fakultě pražské české univerzity (PhDr. 1913). Již za studií
(1911) se v jejím Archeologickém ústavu stal asistentem
prof. H. Vysokého (1912–20) a V. Dobruského (1912–14).
Vzdělání si doplnil v Lipsku, Drážďanech a Berlíně. Č. zaměření
zahrnovalo i historii, literární národopis, estetiku, dějiny
kultury a náboženství, filologii a starou hudbu. Publikoval
od 1915 odborně i popularizačně. 1917 se stal knihovníkem
Uměleckoprůmyslového muzea v Plzni, od 1923 (po Josefu
Škorpilovi) jeho ředitelem a odborným zpracovatelem sbírek.
1928 se habilitoval pro klasickou archeologii, 1930 byl
jmenován mimořádným a 1933 řádným profesorem dějin
starověkého umění, 1934–36 ředitelem oddělení klasické
archeologie Archeologického ústavu Filozofické fakulty UK
v Praze a 1936–39 Ústavu archeologie klasické; 1931–39
a 1945–50 pak ředitelem semináře – od 1946 Ústavu – pro
klasickou archeologii. Stal se také členem Archeologické komise
ČAVU. 1939 se Č. na Plzeňsku zapojil do domácího
odboje jako vedoucí člen skupiny generála Eliáše, 1944 byl
zatčen, odsouzen k smrti a vězněn v Plzni, Terezíně, Praze-
-Pankráci, Drážďanech, Míšni a Lipsku. Po osvobození se
vrátil a pokračoval v řízení plzeňského muzea i v práci na
filozofické fakultě až do počátku 50. let (ředitelem na obou
místech však byl jen do února 1948). Od poloviny 1948 se
podílel na protikomunistickém odboji. V září 1950 ho zatkla
Státní bezpečnost, v červnu 1951 byl odsouzen pro trestné
činy velezrady a vyzvědačství k doživotnímu odnětí svobody
a ztrátě občanských práv na deset let. 1955 amnestie zmírnila
rozsudek na pětadvacet let žaláře. Č. byl vězněn v Leopoldově
a v srpnu 1959 propuštěn s podlomeným zdravím
a těžkým zrakovým onemocněním. Teprve 1963 byl amnestován.
Načas se vrátil do plzeňského muzea. 1968 se dočkal
rehabilitace, po níž opět následovala perzekuce. Ještě ve vysokém
věku vedl přípravu výstavy antického skla v pražském
Národním muzeu (1970).

Jako vědec, oblíbený pedagog i vynikající praktický muzejník
překonal pozitivistický přístup svých učitelů a položil základy
k modernímu pojetí oboru, mj. rozšířením zájmu z tzv.
velkého umění antiky na umělecké řemeslo starověku. Sám
se zaměřil na antickou vázovou keramiku a dlouhodoběji na
antické sklo. Publikoval popisy sbírkových fondů, prováděl
výzkumy v cizině. K Č. významným spisům o antickém
umění patřila už první kniha ''O čarovné moci mrtvé hlavy''
(1923), v níž na základě materiálu z řecké mytologie, archeologie,
etnografie a náboženství rozebral názory a představy
starých civilizací o tom, že hlava je sídlem duše. Další studie,
publikované většinou ve výročních zprávách plzeňského muzea,
zpracovávaly rozsáhlý soubor vykopávek z antických černomořských
měst, předaný plzeňskému muzeu Vladislavem
(Ladislavem) Škorpilem, ředitelem muzea v Kerči na Krymu
(''Dějiny antického sklářství v jižním Rusku'', 1925; ''O skle antickém'';
''O klenotnictví jižního Ruska ve starověku'', 1927). Č.
poprvé v české literatuře popsal vývoj od krétské neolitické
keramiky po řeckou keramiku helénistickou v ''Úvodu do dějin''
''vásové keramiky řecké'' (1930 a 1931). Do Šustových ''Dějin''
''lidstva od pravěku k dnešku 1'' (1940) napsal kapitolu o řeckém
výtvarném umění. 1924 se stal členem muzejní rady při
Svazu muzeí československých. V plzeňském muzeu navázal
na odkaz svého předchůdce, rozvinul rozsáhlou organizátorskou,
výstavní a přednáškovou činnost. Přivedl plzeňskou
instituci na vynikající úroveň, založil a vybudoval v českých
zemích ojedinělou sbírku užitého umění a inicioval vydávání
pravidelných výročních zpráv. Byl také autorem desítek scénářů
a katalogů k výstavám. Psal teoretické i hodnotící práce
o různých odvětvích uměleckoprůmyslové výroby. Propagoval
umělce ruské, bulharské a jihoslovanské. Publikoval
monografie o soudobých českých tvůrcích (H. Boettinger,
J. Drahoňovský, V. Stretti, A. Němejc ad.). Vzpomínky na
české osobnosti uveřejnil v knize ''Špachtle a paleta úsměvná''
(1966). V rukopisu zůstaly monografie o V. Brožíkovi (začal
na ní pracovat ve vězení) a o A. Muchovi, kterou připravoval
po návratu z vězení. Působil jako člen Ruského vědeckého
ústavu v Praze. Obdržel vysoká bulharská a jugoslávská státní
vyznamenání.

'''D:''' Jak chápati umění, 1922; Modern Glassmaking in Czechoslovakia, 1925;
O skle antickém, in: Výroční zpráva Západočeského umělecko-průmyslového
musea města Plzně za správní rok 1924, 1925, s. 7n.; O klenotnictví jižního
Ruska za starověku, in: tamtéž, za léta 1925–26, 1927, s. 7n.; O klenotnictví
starého Ruska, 1927; Úvod do dějin vásové keramiky řecké, in: tamtéž za r.
1928, 1929 (samostatně 1931); Dílo Josefa Drahoňovského, 1933, 2. vyd.
1936; Viktor Stretti, 1938; Hugo Boettinger, 1938; Václav Mrkvička, 1939;
Augustin Němejc, 1940; České umění malířské (s R. Kuchynkou a A. Matějčkem),
1940; Řecké umění výtvarné, in: J. Šusta (ed.), Dějiny lidstva 1,
1941; O vývoji knihovazačství, 1945; Špachtle a paleta úsměvná, 1966; Bratři
Škorpilové ve vzpomínkách (s V. Škorpilem), 1967; Antické sklo, 1970
(též angl.); Die Anfänge der griechischen Kunst, in: Eirene 32, 1996, s. 81n.;
Corpus vasorum antiquorum, République Tchèque 4, Pilsen, in: Musée de la
Bohême de l’ouest 1, 2000 (s D. Braunovou a M. Dufkovou).

'''L:''' OSND 1/2, s. 998; ČsB 1, nestr.; J. Bouzek, Profesor J. Č. osmdesátiletý,
in: Listy filologické 94, 1971, 172n.; B. Svoboda, K osmdesátinám
J. Č., in: Umění 19, 1971, s. 428n.; J. Bouzek – M. Dufková – I. Ondřejová
– J. Bažant, In memoriam J. Č., in: Zprávy Jednoty klasických filologů
21, 1979, 3n. (s bibliografií); R. Turek, J. Č., in: AR 31, 1979, 431n.;
M. Dufková – R. Turek, Živá kalokagathia, in: Minulostí Západočeského
kraje 16, 1980, 285n.; NEČVU 1, s. 111; A. Andrle, Osobnosti Vysokého
Mýta 1310–2001, 2001, s. 70n.; Sklenář, s. 109; Za profesorem J. Č., in:
Umění a řemesla, 1980, č. 1, s. 7n.; M. Šolle, Sto let od narození univ. prof.
dr. J. Č., in: AR 43, 1991, s. 325; J. Bouzek, Die Geschichte der klassischen
Archäologie in den böhmischen Ländern, in: Eirene 32, 1996, s. 72n.

'''P:''' SOA Zámrsk, farní úřad Stračov, matrika nar. 156–3637, s. 184; Archiv
UK Praha.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/102130 Bibliografie dějin Českých zemí]

Tomáš Motlíček, Karel Sklenář

[[Kategorie:D]]
[[Kategorie:52- Archeolog]]
[[Kategorie:53- Historik]]
[[Kategorie:61- Pedagog]]

[[Kategorie:1891]]
[[Kategorie:Stračov]]
[[Kategorie:1979]]
[[Kategorie:Plzeň]]