Zobrazení zdroje stránky ČADA Karel 8.8.1882-18.4.1916

{{Infobox - osoba
| jméno = Karel ČADA
| obrázek = Cada Karel portret.jpg
| datum narození = 8.8.1882
| místo narození = Včelná pod Boubínem
| datum úmrtí = 18.4.1916
| místo úmrtí = Vídeň (Rakousko)
| povolání = 45- Voják nebo partyzán<br />63- Spisovatel

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 10, Praha 2008, s. 508-509
}}
'''ČADA, Karel''' ''(pseud. Karel Šarlih), * 8. 8. 1882 Včelná pod Boubínem, † 18. 4. 1916 Vídeň (Rakousko), spisovatel, důstojník''

Narodil se v rodině správce schwarzenberské panské parní
pily. Dětství prožil nedaleko Písku na zámku Chřešťovice
(dějiště Č. próz), kde byl jeho otec Tomáš Č. († 1908) zaměstnán
jako lesní správce. Od 1893 navštěvoval Č. písecké
gymnázium. 1897 odešel do štýrského Straßu na kadetní
školu, 1898–1901 pokračoval ve vojenských studiích v Praze.
18. 8. 1901 byl jako poručík 2. vozatajského pluku přidělen
do uherského Temešváru. Na přelomu 1904/05 studoval na
důstojnické škole v Budapešti. Pak se vrátil do temešvárské
garnizóny. Během zhruba jedenáctiletého pobytu v Uhrách
prošel řadou posádek (Segedín, Brašov, Sibiu) a dosáhl hodnosti
nadporučíka. Pak byl převelen k 10. vozatajské divizi
do Haliče, od 1. 11. 1911 do 1913 se s posádkou zdržoval
v Przemyśli. Soukromě pobýval ve Vídni, ve svém rodišti a
ve Vodňanech, odkud pocházela jeho matka Antonie, roz.
Mašková, a kam se jeho rodiče uchýlili na penzi. 1. 8. 1914
byl povýšen na rytmistra vozatajstva. Jako velitel 10. etapní
vozatajské skupiny odešel na frontu v severních Karpatech.
V únoru 1916 strávil dovolenou v jižních Čechách. Hodlal
získat od rodiny čtyřicetitisícovou kauci, nutnou ke sňatku
s Ellou Braunovou, dcerou temešvárského židovského podnikatele.
Zjara se však rapidně zhoršila jeho ledvinová choroba,
projevily se i následky v roce 1912 léčeného tyfu. 15. 4.
1916 byl v kritickém stavu převezen do vídeňské posádkové
nemocnice přímo z Chelmu. Tam do tří dnů podlehl urémii.
Po převozu Č. ostatků do rodinné hrobky ve Vodňanech
vzniklo podezření, že byl zapleten do špionážní aféry podobné
Redlově a že zemřel sebevraždou.

V počátcích literární tvorby v době studií v Čechách ho podporoval
vodňanský tiskař Antonín Dvořák, Č. tehdy přispíval
do časopisu ''Švanda dudák''. V Uhrách se záhy sblížil s významnými
tvůrci rodící se maďarské moderny Nyugat (E. Ady,
Z. Móricz, M. Kaffková, S. Bródy, G. Pekár ad.). Č., který
se považoval za příslušníka české moderny, však byl od české
reality odtržen. Umělecky se realizoval v jinojazyčném literárním
prostředí a ambice stát se českým spisovatelem paradoxně
naplňoval silně ovlivněn uměleckými snahami Nyugatu.
Stal se česky píšícím nyugatovcem, tedy spontánně prvním
a jediným nemaďarským tvůrcem maďarské moderny i jejím
prvním propagátorem za hranicemi. S pomocí V. Dyka,
A. Procházky a J. S. Machara debutoval 1905 v českých časopisech
jako povídkář, zejména v ''Moderní revui''. Průlom
v Č. tvorbě znamenal až rok 1911, kdy se stal pravidelným
přispěvatelem časopisu ''Samostatnost'', zejména přílohy ''Naše''
''neděle'', a navázal spolupráci s edicí ''Tisíc nejkrásnějších novel'',
řízenou F. Sekaninou. Za svého poměrně krátkého literárního
působení se Č. vypracoval na nejvýznamnějšího překladatele
drobné maďarské prózy, především generace nyugatovců.
Vynikl zasvěcenými průvodními medailonky o maďarských
autorech a byl jejich prvním a jediným tlumočníkem do cizího
jazyka vůbec. 1912 vydal ze své původní tvorby knížku
tří povídek ''Tvrdošíjní illusionisté''. Název se stal příznačným
pro další Č. dílo: jedinec, kterého společenská situace zbavila
možnosti činorodého života, se upíná s marností poslední
iluze k prchavému okamžiku ve snaze fixovat jej. Postupný
rozpad osobních nadějí a nemožnost harmonického skloubení
povolání vojáka a literáta zpracoval v příbězích důstojníků,
setníků, prostých vojínů a sluhů, venkovanů, cikánů, padlých
žen, námezdních dělníků uherských kolonií, reálných postav
uherských a haličských garnizón, maloměst a Budapešti.
Románově pojatou sbírkou novel ''Erotické dobrodružství''
''Nikity Ochalčuka'' (1914) se stal prvním novodobým českým
erotickým spisovatelem. Pro Č. tvorbu byla charakteristická
naturalistická metoda líčení, prvky secesní a klasicistní ornamentiky
provázané bohatě vlivy nyugatovské moderny a s ní
i francouzské módní literatury. Poprvé jako autor reflektoval
pro českého čtenáře uherské a maďarské prostředí v jeho reálné
každodennosti, oproštěné od tradičního českého exoticko
romantizujícího pohledu zažitých petőfiovsko-nerudovských
obrazů. Č. hutná, scénicky sevřená próza odrážela tragické
sociální i lidské problémy venkovské chudiny, služek, čeledínů
i příslušníků různých národností (Srbů, Maďarů, cikánů,
židů, Rumunů), baladičnost příběhů dotvářela hovorovost
jazyka, vojensky stručné dialogy a secesně zdobné popisy.
Z dvou rozsáhlých románových cyklů, na nichž Č. před smrtí
pracoval (ze života polských židů ''Zázračný Rabbi'' a ''Adrie''
o úpadku a bezvýchodnosti života příslušníků rakouské armády
v zapadlých garnizónách), a z povídek roztroušených
po časopisech vyšly pozdější edice Č. díla: 1919 sbírka novel
''Úšklebky sexu'' a 1929 čtyřsvazkové ''Sebrané spisy'' (1. ''Tvrdošíjní''
''illusionisté'', 2. ''Erotické dobrodružství Nikity Ochalčuka'', 3. ''Sobecké''
''jinošství Vladimíra Vratkovského'', 4. ''Úšklebky sexu''; 1941
totéž v jednom svazku). Z rukopisné pozůstalosti je vydal
J. V. Sedlák. Úspěch měla v Národním divadle Č. aktovka
''Dohra'' (premiéra 18. 9. 1919, knižně 1920), epizoda Redlovy
aféry, kterou Č. zpracoval i jako povídku ''Opravdové chvíle''
''v životě nadporučíka Prokopa''. Pražské Komorní divadlo uvedlo
1921 hru ''Lenhard a ženy''.

Č. dílo zůstalo torzem. Literární kritika v jeho smrti až do
čtyřicátých let spatřovala ztrátu vyzrálého talentu, který položil
základy české vojenské románové a povídkové próze.
Nově se Č. tvorba dostala do širšího povědomí až od konce
70. let 20. století, kdy byl oceněn jako autor naturalisticko-secesních
novel s tematikou rakousko-uherských garnizón,
prvních českých erotických románů, první překladatel literární
moderny Nyugat vůbec a jako propagátor a překladatel
maďarské literatury počátku 20. století. Publikoval pod řadou
pseudonymů a šifer: Barma, JM (= Jaromír Malý), K. Š.,
K. Ša., K. Š. Tembeg (= temešvárský beg), K. Barma, K. A.
Písecký, K. Šarlík, v období 1904–14 přispíval do ''Českého''
''světa'', ''Květů'', ''Lidových novin'', ''Lumíra'', ''Moderní revue'', ''Národních''
''listů'', ''Rozprav Aventina'', ''Samostatnosti'', ''Topičova sborníku''
a ''Zlaté Prahy''. V občanském povolání vystupoval pod vlastním
jménem, literárně jako Karel Šarlih (pseudonym vznikl
zkomoleninou od Charlick).

'''L:''' J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, 1973,
s. 459n.; M. Husová, Maďaři i Nemaďaři. Recepce maďarské literatury v Čechách,
kandidátská disertační práce FF UK Praha 1985 (s bibliografickým
soupisem); táž, České literární myšlení a maďarská realita na sklonku 19. století,
in: Česká literatura 40, 1992, č. 6, s. 573n.; táž, Rolle der Garnisonenstädte
in der Rezeption der ungarischen Literatur in Böhmen, in: Im Takte
des Radetzkymarschs … Der Beamte u. der Offizier in der österreichischen
Literatur (ed. J. P. Strelka), Bern – Berlin – Frankfurt M. – New York – Paris
– Wien 1997, s. 21n.; táž, Kulturális és irodalmi légkör a század fordulón, in:
Bohemia and Hungaria (ed. T. Berkes), Budapešť 1998, s. 35n.; táž, Česká
moderna v Uhrách, maďarská moderna v Čechách – Karel Šarlih, in: Čas
moderny. Studie a materiály (ed. D. Blümlová – B. Jiroušek), 2006, s. 2n.

'''P:''' LA PNP Praha; Biografický archiv ÚČL Praha; Kriegsarchiv Wien.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/34847 Bibliografie dějin Českých zemí]


Marcella Husová

[[Kategorie:D]]
[[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]]
[[Kategorie:63- Spisovatel]]

[[Kategorie:1882]]
[[Kategorie:Včelná]]
[[Kategorie:1916]]
[[Kategorie:Vídeň]]