Biografický slovník
BERAN Rudolf 28.12.1887-28.2.1954
| Rudolf BERAN | |
 | |
| Narození | 28.12.1887 |
|---|---|
| Místo narození | Pracejovice u Strakonic |
| Úmrtí | 28.2.1954 |
| Místo úmrtí | Leopoldov (Slovensko) |
| Povolání |
47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 4, Praha 2006, s. 414-415 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=41059 |
BERAN, Rudolf, * 28. 12. 1887 Pracejovice u Strakonic, † 28. 2. 1954 Leopoldov (Slovensko), politik, ministerský předseda
Otec Václav B. měl menší rolnické hospodářství a hospodu. Po ukončení měšťanky navštěvoval B. hospodářskou školu ve Strakonicích. Jako osmnáctiletý začal pracovat v kanceláři Ústřední jednoty hospodářských společenstev, největší české centrále zemědělských družstev. Jeho zájem o politickou činnost a mimořádná aktivita mu 1906 otevřely cestu do ústředního sekretariátu české agrární strany, kde v různých funkcích pracoval až do 1938. Významně se podílel na založení Sdružení agrárního dorostu a 1909 se stal prvním jednatelem jeho zemského ústředí v Čechách. Dobrá znalost zemědělské problematiky, schopnosti vynikajícího řečníka a dobrého politického organizátora mu umožnily stát se postupně blízkým spolupracovníkem předsedy agrární strany Antonína Švehly. Vedle práce s dorostem a v ústředním sekretariátě agrární strany se B. věnoval organizování zemědělského družstevnictví a činnosti agrární strany v jižních Čechách. Před první světovou válkou předsedal Národohospodářskému sboru jihočeskému a několika družstevním organizacím. Počátkem války byl vyreklamován z povolávací povinnosti a zproštěn vojenské služby. V agrární straně pak zastával funkci tajemníka jejího sekretariátu, který spolu s F. Hybšem a J. Žilkou vedl až do konce války. Po vzniku ČSR (1918) se stal ústředním politickým tajemníkem agrární strany (1922 oficiálně přejmenované na Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu) a řídil její vnitřní život až do 1935. Vybudoval dobře fungující strukturu stranického aparátu a propojil agrární stranu s hustou sítí hospodářských, odborových, osvětových a kulturních organizací. Po celé meziválečné období byl za agrární stranu poslancem Národního shromáždění, z toho 1920–38 zastával funkci předsedy poslaneckého klubu této tehdy nejsilnější vládní strany. Ve třicátých letech se stal předsedou vlivné Úsporné a kontrolní parlamentní komise. Do 1938 kromě činnosti v agrárnických organizacích pracoval také v různých dozorčích radách. Byl nadále předsedou Národohospodářského sboru jihočeského. V prvních deseti letech existence ČSR zesílil jeho vliv ve straně i v celém agrárním hnutí. 1927, po vážném onemocnění předsedy strany A. Švehly, začaly v agrární straně sílit rozpory, zájmově i osobně motivované. Do popředí vystupovala osobnost schopného a ambiciózního vůdce slovenských agrárníků Milana Hodži. Ve sporech mezi stavovsky (agrárně) radikálním a liberálním (tzv. prohradním) křídlem strany se B. snažil zastávat středovou pozici zpočátku blízkou J. Malypetrovi, kterého 1932 podpořil ve funkci premiéra. Ačkoliv se ve vnitrostranických sporech snažil udržet jednotu strany, nakonec se přiklonil k radikálně stavovskému proudu a od poloviny třicátých let zaujímal protihradní pozice. Spojence hledal v mladší generaci agrárnických funkcionářů, které doporučoval do vlivných funkcí. Po Švehlově smrti v prosinci 1933 ho zvolil ústřední výbor agrární strany úřadujícím místopředsedou, zároveň zůstal i ústředním tajemníkem. Stal se prvním mužem a vůdcem nejsilnější a také nejmocnější strany v meziválečném Československu. 1935 ho sjezd zvolil předsedou strany. Stejně jako Švehla se v politice vypracoval sám a neměl vyšší vzdělání. Byl úspěšným pragmatickým politikem, dovedl sjednávat kompromisy a ve straně vynikal schopností urovnávat rozpory. A. Švehlovi se však nevyrovnal v rozhledu a schopnosti odhadovat vývoj v delším časovém horizontu. Ve vnitřní politice došel pod vlivem světové hospodářské krize k přesvědčení, že dosavadní liberalismus je již překonán a stal se stoupencem státní intervenční politiky, kterou agrární strana prosazovala v Malypetrově i Hodžově vládě. Požadoval zmocnění vlády k vydávání zákonných norem (zmocňovací zákon), ochranu trhu se zemědělskými výrobky, monopolizaci odbytu zemědělských výrobků (obilní monopol) a státní regulační zásahy i do zemědělské výroby. Byl stoupencem vlády „pevné ruky“ a přikláněl se k pojetí autoritativní demokracie. 1935 při volbě prezidenta republiky v přípravném jednání podpořil prof. Bohumila Němce jako protikandidáta Edvarda Beneše.
V druhé polovině třicátých let převládla v B. myšlení představa o možnosti dohody s Hitlerovým Německem v pozici slabšího a závislého partnera. Souběžně s tím doporučoval ve vnitřní politice dohodu a spolupráci s Henleinovou Sudetendeutsche Partei (SdP), která se ve volbách 1935 stala nejsilnější německou stranou v ČSR a názorově se zcela shodovala s německými nacisty. V programovém článku ve Venkovu z 1. 1. 1938 doporučoval dohodu s SdP a její účast ve vládě. Tento návrh byl českou i německou demokratickou veřejností odmítnut. Po Mnichovu v říjnu 1938 nedokázal B. reálně zhodnotit situaci. Vsadil na autoritativní režim a dohodu s nacistickým Německem v době, kdy Hitler byl již rozhodnut definitivně Československo zlikvidovat. Stal se předsedou sjednocené vládní Strany národní jednoty a od 1. 12. 1938 i předsedou vlády tzv. druhé republiky. Za jeho vedení byl na území okleštěného Česko-Slovenska budován autoritativní režim, který se ve vnitřní i zahraniční politice stále více přizpůsoboval sousednímu nacistickému Německu. 15. 3. 1939 jeho vláda vyslovila souhlas se splněním vynuceného Hitlerova ultimáta a s okupací zbytku českých zemí nacistickým Německem. B. ve funkci předsedy vlády uvítal v Praze velícího německého generála J. Blaskowitze, A. Hitlera i říšského protektora K. von Neuratha. 27. 4. 1939 tato vláda odstoupila a B. odešel do soukromí na svůj statek v Pracejovicích. V květnu 1941 byl nacisty zatčen, v červnu 1942 odsouzen v Berlíně k 10 letům žaláře a do prosince 1943 vězněn. Potom žil pod policejním dohledem v Praze a rodných Pracejovicích až do konce okupace. Po obnově ČSR byl 14. 5. 1945 znovu zatčen, tentokráte československými bezpečnostními orgány, a v dubnu 1947 odsouzen Národním soudem za „protinárodní činnost a kolaboraci“ k trestu 20 let těžkého žaláře a propadnutí majetku. Ve vězení zemřel. Jeho synové Břetislav a Rudolf emigrovali 1948 do Kanady, kam se 1967 vystěhovala i B. manželka Marie (1889–1988).
D: Mluvte lidem pravdu, 1938; Republikánská strana k politice vnitřní i zahraniční, 1938 (s J. Žilkou); články ve Venkovu.
L: R. G. Šimek, R. B., 1937; V. Jindra, Dokumenty zrady, 1946; L. K. Feierabend, Ve vládách druhé republiky, New York 1961, passim; Skala 1, s. 42; SBS 1, s. 222; D. Uhlíř, Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu 1918–1938, 1988, passim; V. Vondruška, Osudy agrárního politického hnutí, 1990, passim; Kolář Elity, s. 17n.; T. Pasák, Pod ochranou říše, 1998, passim; Tomeš 1, s. 85n.; J. Rokovský, Agrární strana v první fázi Druhé republiky, in: Semper Idem Jiřímu Tůmovi k pětasedmdesátinám, 2003, s. 102n.; J. Gebhart – J. Kuklík, Druhá republika 1938–1939, 2004, passim.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Vlastislav Lacina
Rudolf Beran jako předseda vlády u říšského protektora Konstantina von Neuratha, 5. dubna 1939
Vynesení rozsudku nad členy Beranovy protektorátní vlády před Národním soudem, zleva Josef Černý, Otakar Fischer, Jiří Havelka (osvobozeni), Jan Syrový a Rudolf Beran (odsouzeni na 20 let), 21. dubna 1947
