FRANTIŠEK FERDINAND Rakouský d’Este 18.12.1863-28.6.1914

FRANTIŠEK FERDINAND Rakouský d’Este
Narození	18.12.1863
Místo narození	Štýrský Hradec (Rakousko)
Úmrtí	28.6.1914
Místo úmrtí	Sarajevo (Bosna)
Povolání	41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55664

FRANTIŠEK FERDINAND Rakouský d’Este (též Franz), * 18. 12. 1863 Štýrský Hradec (Rakousko), † 28. 6. 1914 Sarajevo (Bosna), následník rakousko-uherského trůnu, synovec císaře Františka Josefa I.

Nejstarší syn rakouského arcivévody Karla Ludvíka (1833 až 1896), císařova bratra, a jeho druhé manželky z rodu Bourbonů Marie Annunciaty neapolsko-sicilské (1843–1871). F. jako dítě osiřel, matka podlehla tuberkulóze. Na F. přísné výchově se podílela řada vychovatelů, z nichž na něho měli největší vliv konzervativní historik Onno Klopp, který mu vštěpoval přesvědčení o historickém poslání habsburské dynastie, a politik Max Wladimir Beck, který ho seznamoval s ústavou, zákonodárstvím a správou habsburské říše. Češtinu ho vyučoval Ferdinand Čenský, profesor české řeči a literatury na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě.

F. zdědil 1875 po Františkovi V. d’Este, vévodovi z Modeny a arcivévodovi rakouském, velký majetek (Modenský palác ve Vídni, doménu Chlum u Třeboně, jedinečný soubor zbroje, palných a chladných zbraní, peníze uložené v bankách) a stal se jedním z nejbohatších členů habsburského rodu. Současně přijal predikát d’Este. Jak bylo u habsburských arcivévodů pravidlem, čekala ho vojenská kariéra. Sloužil šest let v hornorakouském Ennsu v dragounském pluku č. 44 Arcivévoda Albrecht, 1888 ho císař povýšil do hodnosti majora a přeřadil k pěšímu pluku 102 Freiherr von Catty, jehož čtyři prapory byly umístěny v Praze a Benešově. F. bydlel na Pražském hradě a stýkal se s českou aristokracií. Už 1887 koupil zámek Konopiště (u Benešova) a nákladně jej přebudoval podle svého vkusu na reprezentativní sídlo, ale také svůj domov a útočiště. (Termín Konopiště se v posledních předválečných desetiletích stal – podobně jako Belveder – zástupným označením pro politické stanovisko následníka trůnu.) 1889, v době F. pražské služby, spáchal sebevraždu korunní princ Rudolf a F. byl od té doby všeobecně považován za budoucího panovníka, ačkoli císař ho následníkem trůnu prohlásil až 1898 (po smrti F. otce Karla Ludvíka). Začátkem 1890 se F., povýšený do hodnosti plukovníka, stal velitelem husarského pluku Graf Nádasdy č. 9 v Šoproni (Ödenburg). Na rozdíl od Prahy tam nebyl spokojen. Vadilo mu, že u pluku převládala maďarština, měl pocit, že neslouží v císařově armádě, ale v maďarském národním vojsku. Získal odpor k maďarskému nacionalismu, reprezentantům uherské politiky i k dualistickému uspořádání říše. 1892–93 podnikl desetiměsíční cestu kolem světa, během níž si vedl deník, jehož upravená verze vyšla 1895–96 ve dvou objemných svazcích (Tagebuch meiner Reise um die Erde. 1892 až 1893). Po svém návratu nenastoupil zpět do služby v nenáviděných Uhrách, ale stal se velitelem 38. pěší brigády v Českých Budějovicích. Funkci vykonával jen o málo déle než rok. Jeho zdravotní stav se zhoršil, onemocněl tuberkulózou. V následujících letech se léčil v Alpách, u Jaderského a Středozemního moře a v Egyptě. Těžce snášel nejen disciplinu, kterou léčení vyžadovalo, ale byl též přesvědčen, že je pro svou chorobu přehlížen a jako s následníkem trůnu se počítá s jeho bratrem Ottou. Prožitek zápasu s těžkou chorobou, i když nakonec úspěšný, poznamenal jeho psychiku tak, že zůstal trvale podezíravý a nedůvěřivý.

V dubnu 1898 byl uznán za vyléčeného a císař ho rozkazem dal k dispozici vrchnímu velení a pověřil inspekcí velkých vojenských svazků a vedením manévrů. 1902 ho jmenoval admirálem. F. se tak stal tvůrcem moderního válečného námořnictva habsburské monarchie. 1909 byla v Terstu spuštěna na vodu největší moderní loď (dreadnought), která nesla jméno Erzherzog Franz Ferdinand.

Významným politickým problémem se stal jeho vztah s Žofií Chotkovou, který začal směřovat k manželství. Habsburský rodinný status z 1837 určoval, že manželství habsburského arcivévody může být považováno jako rovnorodé jen tehdy, patří-li manželka k některému z královských nebo knížecích rodů, které buď panují, nebo někdy v minulosti panovaly. Chotkové jako stará česká šlechta však mezi vládnoucí rody nepatřili, takže manželství F. s hraběnkou Žofií by bylo nerovnorodé. Morganatická manželka panovníka se nemohla stát císařovnou a její děti byly vyloučeny z dědictví trůnu. František Josef odmítal dát povolení ke sňatku, F. se však nechtěl Žofie vzdát. Císař souhlasil se sňatkem teprve poté, co se 28. 6. 1900 jeho synovec a následník vzdal ve slavnostním veřejném prohlášení všech nástupnických nároků pro své potomky. Skromná a habsburskou rodinou většinou bojkotovaná svatba se konala následně 1. července v Zákupech (u České Lípy). V den sňatku povýšil císař Žofii Chotkovou do knížecího stavu s titulem z Hohenbergu, 1908 jí udělil titul vévodkyně, přesto jí však v dvorské hierarchii zůstávalo místo až za nejmladší arcivévodkyní. Ze šťastného manželství se narodily tři děti: Žofie (* 1901), Max (* 1902), Ernst (* 1904). Dobové obavy, že až se F. stane panovníkem, najde si cestu, jak obejít přísahu z června 1900, nastolí Žofii jako císařovnu a ze syna Maxe učiní následníka trůnu, nebyly oprávněné. Z dokumentů, které F. připravil pro případ změny na trůnu, vyplývá, že Žofie měla dostat titul manželka císaře a krále s hodností arcivévodkyně; nebyla by tedy císařovnou a její děti by zůstaly vyloučeny z následnictví. 1907 F. založil ve vídeňské zemské bance depot s cennými papíry ve výši jednoho milionu korun určený k hmotnému zajištění dětí.

Od 1906 sílil F. vliv na armádu. Žádal omlazení velení, modernizaci výzbroje a výstroje. Podařilo se mu prosadit, aby císař vyměnil letitého náčelníka generálního štábu Friedricha Becka- Rzikowskeho a na jeho místo prosadil agilního a agresivního Franze Conrada von Hötzendorf. Náčelníkem vojenské kanceláře následníka trůnu se stal mimořádně schopný major generálního štábu Alexander Brosch-Aarenau. Ten zahájil zápas o kompetence. Důsledně požadoval, aby písemnosti vojenských ministerstev, generálního štábu i zprávy vojenských atašé byly dodávány také vojenské kanceláři následníka trůnu. A tak vedle císařovy vojenské kanceláře vzniklo druhé centrum v kanceláři následníka trůnu. Současníci to považovali za dvojvládí mezi Hofburgem a Belvederem. Jednotná armáda podle F. názoru zaručovala trvání a integritu říše. Proto ostře vystupoval proti snahám maďarských politiků o vytváření uherského vojska s velící řečí maďarštinou, což považoval za narušení jednotné a nadnárodní armády. 17. 8. 1913 byl jmenován generálním inspektorem veškeré ozbrojené moci: Znamenalo to, že v případě války by se stal vrchním velitelem všech ozbrojených sil rakousko-uherské monarchie.

Díky svému úsilí o modernizaci armády byl doma i v zahraničí často považován za hlavu válečné strany. Toto mínění vyplývalo z toho, že během balkánských krizí 1908, 1912 a 1913 Conrad von Hötzendorf opakovaně požadoval rozpoutání války. F. ho sice podporoval při modernizaci armády, ale s jeho návrhy na preventivní válku nesouhlasil a blokoval je. Rozpoznal, že válka by nepředstavovala pro mnohonárodnostní říši východisko z vnitřní krize, ale naopak smrtelnou hrozbu. Plány, které po svém nástupu na trůn chtěl provést a které měly vést k posílení jednoty říše (zejména omezení autonomie Uher revizí vyrovnání z 1867), vyžadovaly zahraničněpolitický kurs vyhýbající se konfliktům.

Ve funkci generálního inspektora branné moci řídil F. manévry XV. a XVI. sboru, které se konaly v červnu 1914 v Bosně. Skupina mladých bosenských Srbů podpořená teroristickou organizací v Bělehradě Černá ruka zorganizovala teroristický komplot. 28. června gymnazista Gavrilo Princip výstřely z revolveru zavraždil F. i jeho manželku, když v automobilu projížděli ulicemi Sarajeva. Manželé byli pohřbeni na zámku Artstetten v Dolním Rakousku.

Sarajevské vraždy daly vídeňské válečné straně důvod k potrestání Srbska. Původně trestnou expedici Rakouska-Uherska proti balkánskému státu logika koalic přeměnila v první světovou válku. Tato tzv. Velká válka přerostla v civilizační katastrofu, která 1914–18 postihla Evropu a svět.

L: S. Stanojevic, Die Ermordung des Erzherzogs F. F. Ein Beitrag zur Entstehung des Weltkrieges, Frankfurt am Main 1923; E. Glaise-Horstenau, Erzherzog F. (1863–1914), in: Neue Österreichische Biografie 1815–1918, Bd. 3, Wien 1926, s. 9–32; T. v. Sosnosky, F. F. Der Erzherzog–Thronfolger. Ein Lebensbild, München–Berlin 1929; W. Granner, F. F., seine Entwicklung und seine politischen Ideen (disertace Universität Wien), 1942; G. Franz, Erzherzog F. und die Pläne zur Reform der Habsburger Monarchie, Brünn–München–Wien 1943; R. Kiszling, Erzherzog F. F. von Österreich-Este. Leben, Pläne und Wirken am Schicksalsweg der Donaumonarchie, Graz–Köln 1953; L. Jedlicka, Erzherzog F. F. (1863–1914), in: H. Hantsch (ed.), Gestalter der Geschicke Österreichs, Innsbruck–Wien–München 1962, s. 527–538; E. Franzel, F. F. d’Este. Leitbild einer konservativen Revolution, Wien–München 1964; M. Groß, Erzherzog F. F. und die kroatische Frage, in: Österreichische Osthefte 1966, s. 277–299; V. Dedijer, Die Zeitbombe. Sarajevo 1914, Wien – Frankfurt am Main – Zürich 1967; S. R. Williamson, Influence, Power, and the Policy Process: the Case of F. F., 1906–1914, in: The Historical Journal 17, 1974, s. 417–434; F. Würthle, Die Spur führt nach Belgrad. Sarajevo 1914, Wien–München–Zürich 1975; týž, Dokumente zum Sarajevoprozeß. Ein Quellenbericht, Wien 1978; R. A. Kann, Erzherzog F. F. Studien, Wien 1976; G. Brook-Sheperd, Die Opfer von Sarajevo. Erzherzog F. F. und Sophie von Chotek, Stuttgart 1988; M. Polatschek, F. F.: Europas verlorene Hoffnung, Wien 1989; J. Werstadt, Zápas F. F. o záchranu Habsburské monarchie, 1991; J. Pernes, Život plný nepřátel. Aneb dramatický život a tragická smrt F. F. d’Este, 1994; G. Hohenberg, Sarajewo. Geschichte und Gegenwart, in: Ab Sarajewo zum Großen Krieg, 1995, s. 7–18; P. Broucek, Erzherzog F. F. und sein Verhältnis zum Chef des Generalstabes Conrad von Hötzendorf, in: tamtéž, s. 19–33; týž, Reformpläne aus dem Beraterkreis Erzherzog F. F.s und Kaiser Karls, in: R. G. Plaschka u. a. (eds.), Mitteleuropa – Konzeptionen in der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts, Wien 1995, s. 111–121; B. Hamannová a kol., Habsburkové – životopisná encyklopedie, česky 1996, s. 137–140 a passim; G. Kronenbitter, Haus ohne Macht? Erzherzog F. F. (1863–1914) und die Krise der Habsburgermonarchie, in: Der Fürst, Ideen und Wirklichkeiten in der europäischen Geschichte, W. Weber (ed.), Köln–Weimar–Wien 1998, s. 169–208; L. Velek, Ve službách „vysokého pána“ I und II, in: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 38, 1998, s. 221–244; 39, 1999, s. 211 až 234; W. Aichelburg, Erzherzog F. F. von Österreich-Este und Artstetten, Wien 2000; L. O. Meysels, Die verhinderte Dynastie. Erzherzog F. F. und das Haus Hohenberg, Wien 2000; J. Galandauer, F. F. d’Este. Následník trůnu, 2000; E. Reichmann, F. F. als literarische Figur, in: Studia austriaca 8, 2000, s. 135–147; W. Posch, Erzherzog F. F., die Heimatschutzbewegung und die Wachau, in: Ein Erzherzog reist. Beiträge zur Weltreise F. F.s, J. Stagl, (ed.), Salzburg 2001, s. 51–61; G. Rigele, Erzherzog F. F. in Japan. Wahrnehmungen und Lektüre im „Tagebuch meiner Reise um die Erde“, in: tamtéž, s. 63 až 119; E. Bestenreiner, F. F. und Sophie von Hohenberg. Verbotene Liebe am Kaiserhof, München–Zürich 2004; B. Indra, Tajemství paravánu následníka trůnu. Neznámá sbírka pohlednic arcivévody F. F. z let 1896–1904, 2004; F. Weissensteiner, F. F. Der verhinderte Herrscher, Wien 2007; T. Brückler, Thronfolger F. F. als Denkmalpfleger. Die „Kunstakten“ der Militärkanzelei im Österreichischen Staatsarchiv, Wien–Köln–Weimar 2009; týž, Erzherzog F. F. Fundamentalist und Revolutionär, in: Études danubiennes 27, 2011, s. 81–108; L. Höbelt, Der Thronfolger und die politischen Parteien, in: tamtéž, s. 13–23; J.-P. Bled, François-F. d’Autriche, Paris 2012; A. Hannig, F. F. Die Biografie, Wien 2013; Ch. Scholler, Er war mein Urgroßvater. Anita Hohenberg über Thronfolger Erzherzog F. F., Wien–Graz–Klagenfurt 2013; W. Aichelburg, Erzherzog F. F. von Österreich-Este 1863–1914, 1–3, Horn–Wien 2014.

Jan Galandauer