FELIX Adolf 4.6.1904-13.6.1987: Porovnání verzí
(FELIX_Adolf_4.6.1904-13.6.1987) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 3: | Řádek 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 4.6.1904 | | datum narození = 4.6.1904 | ||
| místo narození = | | místo narození = Praha | ||
| datum úmrtí = 13.6.1987 | | datum úmrtí = 13.6.1987 | ||
| místo úmrtí = | | místo úmrtí = Praha | ||
| povolání = 64- Překladatel | | povolání = 64- Překladatel | ||
63- Spisovatel | 63- Spisovatel | ||
Řádek 12: | Řádek 12: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''FELIX, Adolf,''' ''* 4. 6. 1904 Praha, † 13. 6. 1987 Praha, překladatel, spisovatel, publicista'' | |||
Byl synem fyzika Václava F. (1873–1933). Po maturitě na | |||
Jiráskově gymnáziu v Praze 1922 studoval estetiku a dějiny | |||
umění na Filozofické fakultě UK, 1925–26 na univerzitě | |||
v Římě. Od 1925 přispíval do deníků a časopisů, zejména ''Lidových novin'', ''Cesty'', ''Rozprav Aventina'', | |||
''Českého slova'', ''Divadla'', | |||
''Kmenu'', ''Literárního světa'', ''Lumíru'', ''Národních listů'', ''Panorámy'', | |||
i do listů věnujících se umění: ''Rozhledy po literatuře a umění'', | |||
''Umění dneška'', ''Volné směry'', kde byl výtvarným referentem. | |||
Informoval o literatuře, zejména o italské poezii a próze, které | |||
českému čtenáři přibližoval jak odbornými studiemi, tak | |||
popularizačními články. První knižní překlad z italštiny (divadelní | |||
hra M. Bontempelliho ''Eva Ultima'') vydal 1927, následujícího | |||
roku A. Baldiniho ''Michelaccio a jiná próza'' (1928) | |||
a ''Legendy o sv. Františku z Assisi'' (1928). Na základě práce | |||
''Moderní estetické názory o podstatě plastického'' získal 1928 titul | |||
PhDr., od 1929 byl redaktorem ČTK. Velmi populární | |||
byly jeho převody G. Boccaccia (''Tři roztomilé novely mnoho pomlouvaného Giovanni di Boccaccia'', 1930) a B. Celliniho | |||
slavného ''Vlastního životopisu'' (1930), na němž spolupracoval | |||
s J. Machem. Dále se orientoval na literaturu s dobrodružným | |||
podtextem (U. Nobile, ''Katastrofa vzducholodi Itálie na severní točně'', 1930; P. Gadda, ''Plavčík'', 1932) a na převody | |||
pro scénická provedení (G. Forzano, ''Madonna Oretta'', 1931). | |||
O původní práci se pokusil monografií o malíři Františku | |||
Charvátovi (1931, znovu scénicky 1936). Vedle próz se u čtenářů | |||
i odborné veřejnosti prosadil obsáhlou a reprezentativní | |||
antologií ''Italští básníci 1900–1930'' (1932, 1933), jíž ve třicátých | |||
letech seznámil českého čtenáře s novodobou italskou | |||
lyrikou. Zasloužil se také o popularitu A. Moravii v českých | |||
zemích (''Lhostejní'', 1933). Vzdělání si rozšiřoval studijními | |||
cestami po Německu, Francii a Itálii. Jako zpravodaj se 1938 | |||
účastnil konference Malé dohody. Dějinám umění se věnoval | |||
s přítelem B. S. Urbanem při redigování sborníků ''S. V. 34'' (též | |||
jako ''Sborník výtvarných umělců 34'', 1934) a ''S. V. 1937'' (''Sdružení výtvarníků 37'', 1937). O malíři Urbanovi napsal 1940 | |||
monografii. 1941 vydal reportážní prózu o první české pilotce | |||
B. Laglerové a počátcích letectví ''Průkopníci vzduchu''. 1942 | |||
vyšel jeho román z období doznívajícího biedermeieru ''Koruna Dagmařina''. Přiblížil v něm život pražského měšťanstva | |||
šedesátých až osmdesátých let 19. století na postavě zchudlé | |||
šlechtičny Marie Prokopové. 1945 se oženil. 1950–54 pracoval | |||
jako technický překladatel n. p. Škoda v Praze, pak byl | |||
několik let ve svobodném povolání. Věnoval se více překladu | |||
i vlastní tvorbě pro divadlo, které ho zaujalo již po osvobození, | |||
intenzivněji pak v polovině padesátých let. Psal hry většinou | |||
s pohádkovými motivy pro děti a mládež: ''Honza a čaroděj'' (premiéra 1954, knižně 1957), ''Honza a drak'' (1955), | |||
''Šípková Růženka'' (premiéra 1953, knižně 1958). Ojediněle se zabýval | |||
překlady dobrodružné literatury zejména z ruštiny (J. Chazin, | |||
''Mistři cechu loďařského'', 1951, s J. Cymbrylou; G. Kublickij, | |||
''Objevitelé Antarktidy'', 1952, s J. Cymbrylou; G. Revzin, ''Koperník'', | |||
1952; V. F. Kagan, ''Archimedes'', 1953; F. Sólinas, ''Rybář Squarciò'', 1959; K. S. Badigin, ''Dobyvatelé ledových moří'', | |||
1962). Od 1958 až do odchodu do penze 1964 působil opět | |||
jako technický překladatel v Motorletu Jinonice a současně | |||
do 1970 překládal pro Československý státní film. V šedesátých | |||
letech vycházely i jeho další převody z italštiny: F. Jovine, | |||
''Na starý motiv'' (1962), L. Sciascia, ''Den sovy'' (1964) a F. Fellini | |||
''Pět scénářů'' (1966, s J. Pokorným a Z. Frýbortem), dva výbory | |||
''Italské renesanční novely'' (1967) a ''5 italských novel'' (1967, | |||
s jinými), N. Machiavelli ''Vladař'' (1969, s J. Pokorným). Řada | |||
jeho děl vycházela z rukopisné pozůstalosti ještě 2004 a 2005. | |||
'''L:''' J. Bukáček, in: Lidové noviny 22. 8. 1929; týž, Italští básníci, in: tamtéž, | |||
1. 8. 1933; bs (B. Slavík), Obrazy pražského života. A. F., Koruna Dagmařina, | |||
in: tamtéž, 23. 9. 1942; K. P. (Polák), Koruna Dagmařina, in: Národní | |||
práce 18. 8. 1942; Kunc 1, s. 160; LČL 1, s. 688; www.databaze-prekladu.cz; | |||
www.obecprekladatelu.cz. | |||
'''P:''' Biografický archiv ÚČL, Praha; Divadelní ústav, Praha (knihovna, zde | |||
uloženy hry a rukopisy). | |||
Marcella Husová | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:64- Překladatel]] | [[Kategorie:64- Překladatel]] | ||
Řádek 20: | Řádek 91: | ||
[[Kategorie:1904]] | [[Kategorie:1904]] | ||
[[Kategorie:Praha]] | |||
[[Kategorie:1987]] | [[Kategorie:1987]] | ||
[[Kategorie:Praha]] |
Verze z 21. 11. 2017, 18:16
Adolf FELIX | |
Narození | 4.6.1904 |
---|---|
Místo narození | Praha |
Úmrtí | 13.6.1987 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání |
64- Překladatel 63- Spisovatel 73- Uměnovědec nebo historik umění 68- Redaktor nebo žurnalista |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=69324 |
FELIX, Adolf, * 4. 6. 1904 Praha, † 13. 6. 1987 Praha, překladatel, spisovatel, publicista
Byl synem fyzika Václava F. (1873–1933). Po maturitě na Jiráskově gymnáziu v Praze 1922 studoval estetiku a dějiny umění na Filozofické fakultě UK, 1925–26 na univerzitě v Římě. Od 1925 přispíval do deníků a časopisů, zejména Lidových novin, Cesty, Rozprav Aventina, Českého slova, Divadla, Kmenu, Literárního světa, Lumíru, Národních listů, Panorámy, i do listů věnujících se umění: Rozhledy po literatuře a umění, Umění dneška, Volné směry, kde byl výtvarným referentem. Informoval o literatuře, zejména o italské poezii a próze, které českému čtenáři přibližoval jak odbornými studiemi, tak popularizačními články. První knižní překlad z italštiny (divadelní hra M. Bontempelliho Eva Ultima) vydal 1927, následujícího roku A. Baldiniho Michelaccio a jiná próza (1928) a Legendy o sv. Františku z Assisi (1928). Na základě práce Moderní estetické názory o podstatě plastického získal 1928 titul PhDr., od 1929 byl redaktorem ČTK. Velmi populární byly jeho převody G. Boccaccia (Tři roztomilé novely mnoho pomlouvaného Giovanni di Boccaccia, 1930) a B. Celliniho slavného Vlastního životopisu (1930), na němž spolupracoval s J. Machem. Dále se orientoval na literaturu s dobrodružným podtextem (U. Nobile, Katastrofa vzducholodi Itálie na severní točně, 1930; P. Gadda, Plavčík, 1932) a na převody pro scénická provedení (G. Forzano, Madonna Oretta, 1931). O původní práci se pokusil monografií o malíři Františku Charvátovi (1931, znovu scénicky 1936). Vedle próz se u čtenářů i odborné veřejnosti prosadil obsáhlou a reprezentativní antologií Italští básníci 1900–1930 (1932, 1933), jíž ve třicátých letech seznámil českého čtenáře s novodobou italskou lyrikou. Zasloužil se také o popularitu A. Moravii v českých zemích (Lhostejní, 1933). Vzdělání si rozšiřoval studijními cestami po Německu, Francii a Itálii. Jako zpravodaj se 1938 účastnil konference Malé dohody. Dějinám umění se věnoval s přítelem B. S. Urbanem při redigování sborníků S. V. 34 (též jako Sborník výtvarných umělců 34, 1934) a S. V. 1937 (Sdružení výtvarníků 37, 1937). O malíři Urbanovi napsal 1940 monografii. 1941 vydal reportážní prózu o první české pilotce B. Laglerové a počátcích letectví Průkopníci vzduchu. 1942 vyšel jeho román z období doznívajícího biedermeieru Koruna Dagmařina. Přiblížil v něm život pražského měšťanstva šedesátých až osmdesátých let 19. století na postavě zchudlé šlechtičny Marie Prokopové. 1945 se oženil. 1950–54 pracoval jako technický překladatel n. p. Škoda v Praze, pak byl několik let ve svobodném povolání. Věnoval se více překladu i vlastní tvorbě pro divadlo, které ho zaujalo již po osvobození, intenzivněji pak v polovině padesátých let. Psal hry většinou s pohádkovými motivy pro děti a mládež: Honza a čaroděj (premiéra 1954, knižně 1957), Honza a drak (1955), Šípková Růženka (premiéra 1953, knižně 1958). Ojediněle se zabýval překlady dobrodružné literatury zejména z ruštiny (J. Chazin, Mistři cechu loďařského, 1951, s J. Cymbrylou; G. Kublickij, Objevitelé Antarktidy, 1952, s J. Cymbrylou; G. Revzin, Koperník, 1952; V. F. Kagan, Archimedes, 1953; F. Sólinas, Rybář Squarciò, 1959; K. S. Badigin, Dobyvatelé ledových moří, 1962). Od 1958 až do odchodu do penze 1964 působil opět jako technický překladatel v Motorletu Jinonice a současně do 1970 překládal pro Československý státní film. V šedesátých letech vycházely i jeho další převody z italštiny: F. Jovine, Na starý motiv (1962), L. Sciascia, Den sovy (1964) a F. Fellini Pět scénářů (1966, s J. Pokorným a Z. Frýbortem), dva výbory Italské renesanční novely (1967) a 5 italských novel (1967, s jinými), N. Machiavelli Vladař (1969, s J. Pokorným). Řada jeho děl vycházela z rukopisné pozůstalosti ještě 2004 a 2005.
L: J. Bukáček, in: Lidové noviny 22. 8. 1929; týž, Italští básníci, in: tamtéž, 1. 8. 1933; bs (B. Slavík), Obrazy pražského života. A. F., Koruna Dagmařina, in: tamtéž, 23. 9. 1942; K. P. (Polák), Koruna Dagmařina, in: Národní práce 18. 8. 1942; Kunc 1, s. 160; LČL 1, s. 688; www.databaze-prekladu.cz; www.obecprekladatelu.cz.
P: Biografický archiv ÚČL, Praha; Divadelní ústav, Praha (knihovna, zde uloženy hry a rukopisy).
Marcella Husová