FRIŠ Eduard 27.1.1912-14.5.1978: Porovnání verzí
(FRIŠ_Eduard_27.1.1912-14.5.1978) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 3: | Řádek 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 27.1.1912 | | datum narození = 27.1.1912 | ||
| místo narození = Stará Ľubovňa | | místo narození = Stará Ľubovňa (Slovensko) | ||
| datum úmrtí = 14.5.1978 | | datum úmrtí = 14.5.1978 | ||
| místo úmrtí = Bratislava | | místo úmrtí = Bratislava (Slovensko) | ||
| povolání = 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848 | | povolání = 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848<br />68- Redaktor nebo žurnalista<br />53- Historik | ||
68- Redaktor nebo žurnalista | |||
53- Historik | |||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''FRIŠ, Eduard''' ''(též Edo, vl. jm. Frisch, Edmund), * 27. 1. 1912 Stará Ľubovňa (Slovensko), † 14. 5. 1978 Bratislava (Slovensko), politik, novinář, historik'' | |||
Pocházel z židovské rodiny právníka Ármina Frische a Arany, | |||
roz. Popperové. Otec a mladší sestra Marta zahynuli za druhé | |||
světové války v koncentračním táboře. Po absolvování | |||
prešovského gymnázia F. 1930 studoval na Právnické fakultě | |||
Univerzity Komenského v Bratislavě (JUDr. 1935). V letech | |||
1935–1939 pracoval jako koncipient v advokátní kanceláři | |||
Zoltán–Fridrich. Již za vysokoškolských studií začal inklinovat | |||
k radikální levici. Stal se členem a funkcionářem Spolku | |||
socialistických akademiků, 1932 vstoupil do Kostufry (Komunistické | |||
studentské frakce) a 1935 byl přijat do KSČ. Pohyboval | |||
se v prostředí slovenských komunistických intelektuálů | |||
(V. Clementis, L. Novomeský, G. Husák, E. Löbl aj.) a publicisticky | |||
přispíval do periodik ''DAV'', ''Šíp'', ''Ľudový denník'', ''Slovenské zvesti'' aj. | |||
Po vzniku Slovenského státu emigroval do Polska, odkud se | |||
v září 1939 dostal do Sovětského svazu, kde 1940–41 působil | |||
v Nakladatelství cizojazyčné literatury. Po přepadení SSSR nacistickým | |||
Německem se stal hlasatelem a 1942 šéfredaktorem | |||
slovenského vysílání moskevského rozhlasu. Zároveň agitoval | |||
mezi slovenskými vojáky, kteří přeběhli frontu. V Moskvě se | |||
osobně seznámil s předáky zahraničního vedení KSČ (K. Gottwald, | |||
R. Slánský, V. Kopecký). Ti mu otevřeli cestu do vysoké | |||
politiky. V únoru 1945 byl vyslán na Slovensko, kde na půl | |||
roku převzal funkci politického tajemníka ÚV KSS a poslance | |||
Slovenské národní rady. 1945–50 byl členem ÚV KSS a sekretariátu | |||
ÚV KSS, 1945–46 členem dočasného ÚV KSČ | |||
a zároveň poslancem Prozatímního národního shromáždění, | |||
1945–47 tajemníkem ÚV KSS pro kulturně-propagační činnost, | |||
1947–52 šéfredaktorem ústředního deníku KSS ''Pravda'', | |||
1948–54 znovu poslancem Národního shromáždění. | |||
Na počátku padesátých let se F. zapojil do kampaně proti | |||
slovenskému buržoaznímu nacionalismu. Kvůli svému židovskému | |||
původu a úzkým osobním vazbám ke kritizovaným | |||
funkcionářům (Clementis, Husák, Novomeský) se záhy sám | |||
stal terčem útoků. Na IX. sjezdu KSS 1950 pronesl sebekritiku, | |||
postupně ztratil všechny funkce a byl odsunut do Slovenského | |||
nakladatelství politické literatury, kde překládal a redigoval | |||
spisy klasiků marxismu-leninismu. 1955 se stal jeho šéfredaktorem. | |||
Po XX. sjezdu KSSS (1956) vystoupil veřejně s kritikou kultu osobnosti a požadoval, aby sjezdové závěry byly | |||
důsledně aplikovány na československé poměry. Pod záminkou | |||
spolupráce s trockisty byl 1958 vyloučen z KSČ a propuštěn | |||
ze zaměstnání. 1961 se stal pracovníkem Historického ústavu | |||
SAV. V šedesátých letech se věnoval historické publicistice | |||
zaměřené na dějiny protinacistického odboje a SNP. Přispíval | |||
do ''Pravdy'', ''Kultúrneho života'', ''Plamene'', ''Příspěvků k dějinám'' | |||
''KSČ'', vídeňského časopisu ''Tagebuch'' a vydal několik knih. | |||
1966–67 se zapojil do polemiky o vztahu čechoslovakismu | |||
a luďáctví, kde odsoudil nedemokratický charakter válečného | |||
Tisova režimu a odmítl tezi, že centralismus první republiky | |||
měl ve slovenském prostředí stejně negativní dopad jako luďácká | |||
ideologie. 1968 se publicistickými články zasazoval za demokratizaci | |||
politických poměrů a dostal zpět členství v KSČ. | |||
Na počátku tzv. normalizace byl označen za nositele revizionismu | |||
a pravicového oportunismu, 1970 opětovně vyloučen ze | |||
strany a o rok později nuceně penzionován. V závěru života se | |||
sblížil s prostředím slovenského disentu a byl perzekvován StB. | |||
Byl nositelem řádů Za obranu Moskvy (1942), SNP I. třídy | |||
(1945), 25. února (1949). Své publikace podepisoval jako Edo | |||
F., v novinářské práci občas používal pseudonym J. Blažný. | |||
F. první manželkou byla učitelka Irena, roz. Moyzesová | |||
(1911–1986), dcera hudebního skladatele a pedagoga Mikuláše | |||
Moyzese a sestra hudebního skladatele Alexandra Moyzese. | |||
Po rozvodu se F. oženil s překladatelkou a publicistkou Soňou | |||
Čechovou, roz. Kňazovičovou (* 9. 9. 1930 Bratislava, † 4. 3. | |||
2007 Bratislava), zakladatelkou a redaktorkou časopisu ''Mosty'', | |||
propagátorkou česko-slovenské vzájemnosti. Spolu měli dceru | |||
Martu, provd. Šimečkovou (* 1962), která je překladatelkou | |||
a novinářkou. | |||
'''D:''' Medzinárodná situácia vo svetle diela J. V. Stalina „Ekonomické problémy | |||
socializmu v ZSSR“ a zjazdu KSSZ, Martin 1953; Na ceste k Októbru, | |||
Bratislava 1957; Povstanie zďaleka i zblízka, tamtéž 1964; Naša revolúcia | |||
vo svetle medzinárodných vzťahov, tamtéž 1965; Pravda našej mladosti, in: | |||
DAV. Spomienky a štúdie, tamtéž 1965, s. 434–444; Myšlienka a čin. Úvahy | |||
o Československu 1938–1948, tamtéž 1968. | |||
'''L:''' Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 204; SBS 2, s. 130; BLS 2, s. 666; | |||
Dav a davisti v obrazoch, Banská Bystrica 1969, s. 8; J. Špetko, Krvavé ívery, | |||
Zürich 1979; J. Mlynárik, Diaspora historiografie, 1998, s. 171; J. Marušiak, | |||
Slovenská literatura a moc v druhej polovici pätdesiatych rokov, 2001, | |||
s. 130–134; M. Barnovský, Prvá etapa destalinizácie a Slovensko (1953 až | |||
1957), 2002, s. 73; J. Pešek a kol., Aktéri jednej éry na Slovensku 1948 | |||
až 1989, Prešov 2003, s. 109–111; Listy v exilu, D. Havlíček (ed.), 2008, | |||
s. 809–811; J. Leikert, Taký bol Ladislav Mňačko, Bratislava 2008, s. 64–66; | |||
J. Rozner, Sedem dní do pohrebu, tamtéž 2010, s. 219–220; J. Rychlík, Češi | |||
a Slováci ve 20. století, 2012, s. 454–455; A. Kalinová, Mojich 7 životov, | |||
Bratislava 2012, passim; Pravda (Bratislava) 23. 8. 1997, příloha Sobota plus, | |||
č. 33, s. 14; nekrolog: J. Rozner, Za E. F., in: Listy 8, 1978, č. 5, s. 49. | |||
'''P:''' Slovenský národný archív, Bratislava, fond KSS-ÚV, tajomník ÚV KSS | |||
E. F. | |||
Zdeněk Doskočil | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848]] | [[Kategorie:47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848]] |
Verze z 29. 11. 2017, 09:31
Eduard FRIŠ | |
![]() | |
Narození | 27.1.1912 |
---|---|
Místo narození | Stará Ľubovňa (Slovensko) |
Úmrtí | 14.5.1978 |
Místo úmrtí | Bratislava (Slovensko) |
Povolání |
47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848 68- Redaktor nebo žurnalista 53- Historik |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55480 |
FRIŠ, Eduard (též Edo, vl. jm. Frisch, Edmund), * 27. 1. 1912 Stará Ľubovňa (Slovensko), † 14. 5. 1978 Bratislava (Slovensko), politik, novinář, historik
Pocházel z židovské rodiny právníka Ármina Frische a Arany, roz. Popperové. Otec a mladší sestra Marta zahynuli za druhé světové války v koncentračním táboře. Po absolvování prešovského gymnázia F. 1930 studoval na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě (JUDr. 1935). V letech 1935–1939 pracoval jako koncipient v advokátní kanceláři Zoltán–Fridrich. Již za vysokoškolských studií začal inklinovat k radikální levici. Stal se členem a funkcionářem Spolku socialistických akademiků, 1932 vstoupil do Kostufry (Komunistické studentské frakce) a 1935 byl přijat do KSČ. Pohyboval se v prostředí slovenských komunistických intelektuálů (V. Clementis, L. Novomeský, G. Husák, E. Löbl aj.) a publicisticky přispíval do periodik DAV, Šíp, Ľudový denník, Slovenské zvesti aj.
Po vzniku Slovenského státu emigroval do Polska, odkud se v září 1939 dostal do Sovětského svazu, kde 1940–41 působil v Nakladatelství cizojazyčné literatury. Po přepadení SSSR nacistickým Německem se stal hlasatelem a 1942 šéfredaktorem slovenského vysílání moskevského rozhlasu. Zároveň agitoval mezi slovenskými vojáky, kteří přeběhli frontu. V Moskvě se osobně seznámil s předáky zahraničního vedení KSČ (K. Gottwald, R. Slánský, V. Kopecký). Ti mu otevřeli cestu do vysoké politiky. V únoru 1945 byl vyslán na Slovensko, kde na půl roku převzal funkci politického tajemníka ÚV KSS a poslance Slovenské národní rady. 1945–50 byl členem ÚV KSS a sekretariátu ÚV KSS, 1945–46 členem dočasného ÚV KSČ a zároveň poslancem Prozatímního národního shromáždění, 1945–47 tajemníkem ÚV KSS pro kulturně-propagační činnost, 1947–52 šéfredaktorem ústředního deníku KSS Pravda, 1948–54 znovu poslancem Národního shromáždění.
Na počátku padesátých let se F. zapojil do kampaně proti slovenskému buržoaznímu nacionalismu. Kvůli svému židovskému původu a úzkým osobním vazbám ke kritizovaným funkcionářům (Clementis, Husák, Novomeský) se záhy sám stal terčem útoků. Na IX. sjezdu KSS 1950 pronesl sebekritiku, postupně ztratil všechny funkce a byl odsunut do Slovenského nakladatelství politické literatury, kde překládal a redigoval spisy klasiků marxismu-leninismu. 1955 se stal jeho šéfredaktorem. Po XX. sjezdu KSSS (1956) vystoupil veřejně s kritikou kultu osobnosti a požadoval, aby sjezdové závěry byly důsledně aplikovány na československé poměry. Pod záminkou spolupráce s trockisty byl 1958 vyloučen z KSČ a propuštěn ze zaměstnání. 1961 se stal pracovníkem Historického ústavu SAV. V šedesátých letech se věnoval historické publicistice zaměřené na dějiny protinacistického odboje a SNP. Přispíval do Pravdy, Kultúrneho života, Plamene, Příspěvků k dějinám KSČ, vídeňského časopisu Tagebuch a vydal několik knih. 1966–67 se zapojil do polemiky o vztahu čechoslovakismu a luďáctví, kde odsoudil nedemokratický charakter válečného Tisova režimu a odmítl tezi, že centralismus první republiky měl ve slovenském prostředí stejně negativní dopad jako luďácká ideologie. 1968 se publicistickými články zasazoval za demokratizaci politických poměrů a dostal zpět členství v KSČ.
Na počátku tzv. normalizace byl označen za nositele revizionismu a pravicového oportunismu, 1970 opětovně vyloučen ze strany a o rok později nuceně penzionován. V závěru života se sblížil s prostředím slovenského disentu a byl perzekvován StB. Byl nositelem řádů Za obranu Moskvy (1942), SNP I. třídy (1945), 25. února (1949). Své publikace podepisoval jako Edo F., v novinářské práci občas používal pseudonym J. Blažný. F. první manželkou byla učitelka Irena, roz. Moyzesová (1911–1986), dcera hudebního skladatele a pedagoga Mikuláše Moyzese a sestra hudebního skladatele Alexandra Moyzese. Po rozvodu se F. oženil s překladatelkou a publicistkou Soňou Čechovou, roz. Kňazovičovou (* 9. 9. 1930 Bratislava, † 4. 3. 2007 Bratislava), zakladatelkou a redaktorkou časopisu Mosty, propagátorkou česko-slovenské vzájemnosti. Spolu měli dceru Martu, provd. Šimečkovou (* 1962), která je překladatelkou a novinářkou.
D: Medzinárodná situácia vo svetle diela J. V. Stalina „Ekonomické problémy socializmu v ZSSR“ a zjazdu KSSZ, Martin 1953; Na ceste k Októbru, Bratislava 1957; Povstanie zďaleka i zblízka, tamtéž 1964; Naša revolúcia vo svetle medzinárodných vzťahov, tamtéž 1965; Pravda našej mladosti, in: DAV. Spomienky a štúdie, tamtéž 1965, s. 434–444; Myšlienka a čin. Úvahy o Československu 1938–1948, tamtéž 1968.
L: Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 204; SBS 2, s. 130; BLS 2, s. 666; Dav a davisti v obrazoch, Banská Bystrica 1969, s. 8; J. Špetko, Krvavé ívery, Zürich 1979; J. Mlynárik, Diaspora historiografie, 1998, s. 171; J. Marušiak, Slovenská literatura a moc v druhej polovici pätdesiatych rokov, 2001, s. 130–134; M. Barnovský, Prvá etapa destalinizácie a Slovensko (1953 až 1957), 2002, s. 73; J. Pešek a kol., Aktéri jednej éry na Slovensku 1948 až 1989, Prešov 2003, s. 109–111; Listy v exilu, D. Havlíček (ed.), 2008, s. 809–811; J. Leikert, Taký bol Ladislav Mňačko, Bratislava 2008, s. 64–66; J. Rozner, Sedem dní do pohrebu, tamtéž 2010, s. 219–220; J. Rychlík, Češi a Slováci ve 20. století, 2012, s. 454–455; A. Kalinová, Mojich 7 životov, Bratislava 2012, passim; Pravda (Bratislava) 23. 8. 1997, příloha Sobota plus, č. 33, s. 14; nekrolog: J. Rozner, Za E. F., in: Listy 8, 1978, č. 5, s. 49.
P: Slovenský národný archív, Bratislava, fond KSS-ÚV, tajomník ÚV KSS E. F.
Zdeněk Doskočil