GABRIEL Josef 2.6.1902-16.9.1970: Porovnání verzí
(GABRIEL_Josef_2.6.1902-16.9.1970) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 10: | Řádek 10: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''GABRIEL, Josef,''' ''* 2. 6. 1902 Praha, † 16. 9. 1970 Praha, scénograf, kostýmní výtvarník, malíř'' | |||
Malbu studoval 1924–27 u prof. S. Maka v Praze v Ukrajinském | |||
studiu výtvarných umění se svým bratrancem, malířem | |||
a grafikem Karlem G. (1891–1963). Studijně pobýval | |||
na Balkáně, v Řecku a Itálii. Záhy se profiloval jako výrazný | |||
figuralista fauvistického směru, autor scén z městské periferie, | |||
divadelních, maškarních a cirkusových výjevů. Fauvistická lineárnost | |||
charakterizovala jak jeho rané znakově abstrahující | |||
malby, tak pokusy o vlastní verzi sociálního realismu. Na konci | |||
života se k malbě vrátil a tvořil převážně koloristicky zajímavá | |||
zátiší. Vystavoval s Uměleckou besedou, Spolkem výtvarných | |||
umělců moravských, Spolkem olomouckých výtvarníků. | |||
Scénografem Intimního divadla v Praze se stal 1930, v následujícím | |||
roce ho angažoval ředitel tehdejšího Českého divadla | |||
v Olomouci S. Langer jako šéfa výpravy. Zejména jeho spolupráce | |||
s režisérem O. Stiborem, ovlivněná sovětskou konstruktivistickou | |||
avantgardou, a zvláště Tairovovým myšlením | |||
o divadle, se projevovala v činoherní i operní dramaturgii; byla | |||
mimořádně úspěšná a trvala až do jejich zatčení 1940. V té době | |||
se G. zabýval i teoretickými úvahami. Do 1940 uvedli G. a Stibor | |||
řadu premiér (např. J. Zeyer: ''Stará historie''; J. W. Goethe: | |||
''Faust''; V. P. Katajev: ''Kvadratura kruhu''; V. V. Višněvskij: ''Optimistická tragédie'', dále hry W. Shakespeara, E. O’Neilla, L. Stroupežnického, | |||
P. Calderóna, opery B. Smetany, A. Dvořáka, | |||
W. A. Mozarta, D. Šostakoviče). Většinu z nich scénograf doprovodil | |||
formálně i barevně adekvátními kostýmními návrhy. | |||
Spolu se Stiborem a řadou dalších členů divadla byl G. zatčen | |||
a vězněn v káznici, pro nedostatek důkazů však propuštěn. Během | |||
zatčení byla většina jeho jevištních a kostýmních návrhů | |||
zničena. Od 1942 působil jako šéf výpravy pražského divadla | |||
Uranie, kde zejména s režisérem A. Podhorským dále rozvíjel | |||
svoji jevištní poetiku až do září 1944, kdy byla po vyhlášení | |||
všeobecné pracovní povinnosti zavřena divadla. 1943/44 | |||
externě spolupracoval s divadlem v Plzni. | |||
Po osvobození přešel do Divadla 5. května spolu s režisérem | |||
A. Kuršem (mj. J. Anouilh: ''Antigona''), kde spolupracoval s vedoucím | |||
výpravy J. Svobodou a s F. Trösterem. Začal využívat | |||
barvy, obrazové objekty, drapérie. 1947 se stal výtvarníkem | |||
státního filmu, od 1950 šéfem výpravy v Divadle na Vinohradech. | |||
Dospěl k jednoduché monumentalitě, vrcholu dosáhl | |||
ve spolupráci s režiséry J. Škodou a J. Strejčkem v klasických | |||
inscenacích (Sofokles, W. Shakespeare, F. Schiller, L. N. Tolstoj, | |||
E. Rostand, A. Dvořák), které nepostrádaly konstruktivní | |||
cítění a básnivost. 1951–53 inscenoval též repertoár v Hudebním | |||
divadle Karlín. V inscenování sovětské a soudobé české | |||
dramatiky se nevyhnul schematické popisnosti. Jeho pokus | |||
o umělecké srozumění s režisérem L. Pistoriem nepřinesl očekávaný | |||
výsledek. 1963 G. odešel do důchodu. Dosáhl i mezinárodního | |||
uznání: ceny ze scénografických výstav ve Vídni | |||
(1936), Paříži (1937), Miláně (1937), Velká cena na II. bienále | |||
v São Paulo (1959). Pracoval pro divadla v NDR a Polsku. | |||
Samostatně vystavoval jevištní a kostýmní návrhy v Olomouci | |||
(1939), Praze (1940, 1953, 1962), v Montevideu, Buenos | |||
Aires, Ciudadu de México a Caracasu. 1952 obdržel státní | |||
cenu, 1962 byl jmenován zasloužilým umělcem. | |||
'''L:''' Toman 1, s. 249; Tomeš 1, s. 355; SČSVU 2, s. 317–318; A. Uher, České | |||
divadlo v Olomouci (katalog), 1941; V. Jindra, J. G. Divadlo, scéna, kostým | |||
(katalog), 1962; Sto let českého divadla v Plzni, 1865–1965, 1965, s. 92, | |||
124, 142, 152, 190, 195, 199; V. Ptáčková, Česká scénografie XX. století, | |||
1982, s. 130; V. Jindra, Současná scénografie, 1982, s. 26–27; A. Schulzová, | |||
Olomoucké působení J. G., in: Historia artium (Acta Universitatis Palackianae | |||
Olomucensis, Facultas philosophica, Philosophica–Aesthetica) 1, | |||
1993, s. 43–53; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, | |||
rejstřík a literatura; http://abart-full.artarchiv.cz (se soupisem výstav a další | |||
literaturou, stav k 1. 4. 2015). | |||
'''P:''' Divadelní ústav Praha, dokumentace; S. Langer, Stručná historie divadla | |||
v Olomouci, strojopis sign. 72 1MB (1961), nestr. | |||
Martin Kučera | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik]] | [[Kategorie:76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik]] |
Verze z 29. 3. 2018, 17:16
Josef GABRIEL | |
Narození | 2.6.1902 |
---|---|
Místo narození | Praha |
Úmrtí | 16.9.1970 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání |
76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46345 |
GABRIEL, Josef, * 2. 6. 1902 Praha, † 16. 9. 1970 Praha, scénograf, kostýmní výtvarník, malíř
Malbu studoval 1924–27 u prof. S. Maka v Praze v Ukrajinském studiu výtvarných umění se svým bratrancem, malířem a grafikem Karlem G. (1891–1963). Studijně pobýval na Balkáně, v Řecku a Itálii. Záhy se profiloval jako výrazný figuralista fauvistického směru, autor scén z městské periferie, divadelních, maškarních a cirkusových výjevů. Fauvistická lineárnost charakterizovala jak jeho rané znakově abstrahující malby, tak pokusy o vlastní verzi sociálního realismu. Na konci života se k malbě vrátil a tvořil převážně koloristicky zajímavá zátiší. Vystavoval s Uměleckou besedou, Spolkem výtvarných umělců moravských, Spolkem olomouckých výtvarníků.
Scénografem Intimního divadla v Praze se stal 1930, v následujícím roce ho angažoval ředitel tehdejšího Českého divadla v Olomouci S. Langer jako šéfa výpravy. Zejména jeho spolupráce s režisérem O. Stiborem, ovlivněná sovětskou konstruktivistickou avantgardou, a zvláště Tairovovým myšlením o divadle, se projevovala v činoherní i operní dramaturgii; byla mimořádně úspěšná a trvala až do jejich zatčení 1940. V té době se G. zabýval i teoretickými úvahami. Do 1940 uvedli G. a Stibor řadu premiér (např. J. Zeyer: Stará historie; J. W. Goethe: Faust; V. P. Katajev: Kvadratura kruhu; V. V. Višněvskij: Optimistická tragédie, dále hry W. Shakespeara, E. O’Neilla, L. Stroupežnického, P. Calderóna, opery B. Smetany, A. Dvořáka, W. A. Mozarta, D. Šostakoviče). Většinu z nich scénograf doprovodil formálně i barevně adekvátními kostýmními návrhy. Spolu se Stiborem a řadou dalších členů divadla byl G. zatčen a vězněn v káznici, pro nedostatek důkazů však propuštěn. Během zatčení byla většina jeho jevištních a kostýmních návrhů zničena. Od 1942 působil jako šéf výpravy pražského divadla Uranie, kde zejména s režisérem A. Podhorským dále rozvíjel svoji jevištní poetiku až do září 1944, kdy byla po vyhlášení všeobecné pracovní povinnosti zavřena divadla. 1943/44 externě spolupracoval s divadlem v Plzni.
Po osvobození přešel do Divadla 5. května spolu s režisérem A. Kuršem (mj. J. Anouilh: Antigona), kde spolupracoval s vedoucím výpravy J. Svobodou a s F. Trösterem. Začal využívat barvy, obrazové objekty, drapérie. 1947 se stal výtvarníkem státního filmu, od 1950 šéfem výpravy v Divadle na Vinohradech. Dospěl k jednoduché monumentalitě, vrcholu dosáhl ve spolupráci s režiséry J. Škodou a J. Strejčkem v klasických inscenacích (Sofokles, W. Shakespeare, F. Schiller, L. N. Tolstoj, E. Rostand, A. Dvořák), které nepostrádaly konstruktivní cítění a básnivost. 1951–53 inscenoval též repertoár v Hudebním divadle Karlín. V inscenování sovětské a soudobé české dramatiky se nevyhnul schematické popisnosti. Jeho pokus o umělecké srozumění s režisérem L. Pistoriem nepřinesl očekávaný výsledek. 1963 G. odešel do důchodu. Dosáhl i mezinárodního uznání: ceny ze scénografických výstav ve Vídni (1936), Paříži (1937), Miláně (1937), Velká cena na II. bienále v São Paulo (1959). Pracoval pro divadla v NDR a Polsku. Samostatně vystavoval jevištní a kostýmní návrhy v Olomouci (1939), Praze (1940, 1953, 1962), v Montevideu, Buenos Aires, Ciudadu de México a Caracasu. 1952 obdržel státní cenu, 1962 byl jmenován zasloužilým umělcem.
L: Toman 1, s. 249; Tomeš 1, s. 355; SČSVU 2, s. 317–318; A. Uher, České divadlo v Olomouci (katalog), 1941; V. Jindra, J. G. Divadlo, scéna, kostým (katalog), 1962; Sto let českého divadla v Plzni, 1865–1965, 1965, s. 92, 124, 142, 152, 190, 195, 199; V. Ptáčková, Česká scénografie XX. století, 1982, s. 130; V. Jindra, Současná scénografie, 1982, s. 26–27; A. Schulzová, Olomoucké působení J. G., in: Historia artium (Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas philosophica, Philosophica–Aesthetica) 1, 1993, s. 43–53; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík a literatura; http://abart-full.artarchiv.cz (se soupisem výstav a další literaturou, stav k 1. 4. 2015).
P: Divadelní ústav Praha, dokumentace; S. Langer, Stručná historie divadla v Olomouci, strojopis sign. 72 1MB (1961), nestr.
Martin Kučera