BENEŠOVÁ Božena 30.11.1873-8.4.1936: Porovnání verzí
(BENEŠOVÁ_Božena_30.11.1873-8.4.1936) |
Bez shrnutí editace |
||
(Nejsou zobrazeny 3 mezilehlé verze od stejného uživatele.) | |||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
| jméno = Božena BENEŠOVÁ | | jméno = Božena BENEŠOVÁ | ||
| obrázek = | | obrázek = Benesova Bozena portret.jpg | ||
| datum narození = 30.11.1873 | | datum narození = 30.11.1873 | ||
| místo narození = | | místo narození = Nový Jičín | ||
| datum úmrtí = 8.4.1936 | | datum úmrtí = 8.4.1936 | ||
| místo úmrtí = Praha | | místo úmrtí = Praha | ||
| povolání = 63- Spisovatel | | povolání = 63- Spisovatel<br />65- Literární historik, kritik nebo teoretik | ||
65- Literární historik, kritik nebo teoretik | |||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | | citace = Biografický slovník českých zemí 4, Praha 2006, s. 400-401 | ||
}} | |||
'''BENEŠOVÁ, Božena''' ''(roz. Zapletalová), * 30. 11. 1873 Nový Jičín, † 8. 4. 1936 Praha, spisovatelka'' | |||
Její otec byl advokát, prastrýc František Zapletal, rytíř | |||
z Luběnova (1826–1890), byl vrchním státním návladním | |||
v Brně, matka byla dcerou staročeského komunálního politika | |||
a podnikatele Valentina Kostelníka (1815–1891). B. | |||
navštěvovala 1879–87 obecnou školu v Napajedlích a dva | |||
ročníky německé měšťanky v Olomouci. Další vzdělání jí | |||
rodiče neumožnili, odešla do napajedelského kláštera, kde se | |||
naučila francouzsky a sama se vzdělávala četbou. Verše psala | |||
od 1890, prózu od 1895. Roku 1896 byla provdána za železničního | |||
úředníka Josefa B., s nímž měla syna Romana B. (1897–1956), italského legionáře a legionářského žurnalistu. | |||
Literárně pracovala dlouho nesoustavně, propadala pocitům | |||
osamělosti. V létě 1902 potkala na Pustevnách u Radhoště | |||
Růženu a F. X. Svobodovy a stala se intimní přítelkyní | |||
Svobodové, od 1903 i F. X. Šaldy. 1903 podnikla s oběma | |||
manželi a 1907 s R. Svobodovou a J. S. Macharem cesty do | |||
Itálie, začala studovat dějiny umění a plně se soustředila na | |||
literaturu. 1908 se přestěhovala do Prahy. Přispívala do revuí | |||
''Volné'' ''směry'', ''Novina'' a ''Česká'' ''kultura'', od 1918 do ''Zvěstování'' | |||
a ''Lípy'', 1907–08 redigovala přílohu ''Ženské'' ''revue'' ''Žena'' | |||
''v umění''. Po překonání těžké rodinné krize a soudní rozluce | |||
manželství (1912) se s manželem přesto nedokázala rozejít. | |||
Uzavřela se do sebe a z izolace čerpala inspiraci pro psychologicky | |||
analytickou, kriticky náročnou prozaickou tvorbu. Za | |||
první světové války podporovala kulturní rezistenci a zapojila | |||
se do veřejné činnosti na straně intelektuální levice agrární | |||
a socialistické strany, podepsala ''Manifest'' ''českých'' ''spisovatelů''. | |||
Po vzniku ČSR se pro obživu zabývala publicistikou (fejetony, | |||
kritiky): zprvu volně, 1924–25 jako redaktorka agrárního | |||
''Večera'', 1926–27 nestranické ''Tribuny''. 1927–33 byla zaměstnána | |||
ve sdružení YWCA jako vedoucí kurzů německé konverzace, | |||
letních táborů a knihovny. Tam se kolem ní vytvořil | |||
„kroužek dívek B. B.“ Přátelila se s A. M. Tilschovou, P. Buzkovou, | |||
M. Pujmanovou, H. Dvořákovou a M. Majerovou. | |||
Od počátku 30. let přispívala do ''Lidových'' ''novin'' a ''Panorámy'', | |||
od 1932 byla členkou České akademie. Výrazně se angažovala | |||
v levicovém demokratickém a protifašistickém hnutí. Podlehla | |||
angině pectoris, pohřbena byla na hřbitově v Bubenči. | |||
Literární tvorbu B. zahájila poezií a debutovala sbírkou secesních | |||
milostných nápovědí ''Verše'' ''věrné'' ''i proradné'' (1909). | |||
Teprve posmrtné vydání jejího básnického díla Verše (1938, | |||
vyd. P. Buzková) ukázalo, že byla autorkou sugestivní, často | |||
drásavé a ironické intimní lyriky, blízké realistickému programu | |||
J. S. Machara. V prvních povídkových souborech | |||
(''Neodbytá'' ''vítězství'', 1910, ''Myšky'', 1916, ''Kruté'' ''mládí'', 1917, | |||
''Tiché'' ''dívky'', 1922) řešila otázku marné vzpoury mladých hrdinek | |||
proti konvencím maloměstských rodin, pokrytectví | |||
a malosti. Ve zralých povídkách (''Tři'' ''povídky'', 1914, rozšířeno | |||
jako ''Chlapci'', 1927, ''Oblouzení'', 1923, ''Není'' ''člověku'' ''dovoleno'', | |||
1932, ''Rouhači'' ''a oblouzení'', 1934) se do centra jejího zájmu | |||
dostali pozdně pubescentní hrdinové jako nositelé lásky navzdory | |||
světu dospělých, mládí se pro ni stalo zdrojem naděje. | |||
Od nalezení těchto hodnot mohla přikročit k velkým románovým | |||
kompozicím. Dvoudílný román ''Člověk'' (1919–20) | |||
zachytil vnitřní přerod umělce z individualisty v oddaného | |||
služebníka nadosobní ideje všelidské humanity. Osobním | |||
přičiněním prezidenta T. G. Masaryka byla tomuto románu | |||
udělena jedna z prvních státních cen. Podobné otázky odpovědnosti | |||
sleduje trilogie ''Úder'' (1926), ''Podzemní'' ''plameny'' | |||
(1929) a ''Tragická'' ''duha'' (1933), freska sociálního života českého | |||
zázemí za první světové války. V ní zachytila hluboký | |||
zvrat v jednání a myšlení následkem války jako konce starého | |||
světa s jeho racionalismem a počátku nového, lidštějšího, ale | |||
také relativistického řádu. Novela ''Don'' ''Pablo,'' ''don'' ''Pedro'' ''a Věra'' | |||
''Lukášová'' (1936, zdramatizovaná E. F. Burianem) ukázala | |||
nepatetický zápas adolescentního děvčete za vlastní prostor | |||
k životu a na příkladě jejího subtilního citovaného vzplanutí | |||
naznačila možnost záchrany před tušenými katastrofami | |||
doby. Čechovovsky laděná byla autorčina knižní dramata životní | |||
deziluze (''Divadelní'' ''hry'', vyd. P. Buzková, 1937). | |||
'''D:''' D. Moldanová, B. B., 1976 (kde i bibliografie knižního díla); LČL 1, | |||
s. 201n. (kde další bibliografie). | |||
'''L:''' M. Pujmanová, B. B., 1935; Kunc 1, s. 36n.; K. Sezima, B. B., 1949; D. Moldanová, c. d.; LČL 1, s. 199n. | |||
'''P:''' LA PNP Praha. | |||
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/71905 Bibliografie dějin Českých zemí] | |||
Martin Kučera | |||
[[Kategorie:B]] | [[Kategorie:B]] | ||
[[Kategorie:63- Spisovatel]] | [[Kategorie:63- Spisovatel]] | ||
[[Kategorie:65- Literární historik, kritik nebo teoretik]] | [[Kategorie:65- Literární historik, kritik nebo teoretik]] | ||
[[Kategorie:1873]] | [[Kategorie:1873]] | ||
[[Kategorie:Nový Jičín]] | |||
[[Kategorie:1936]] | [[Kategorie:1936]] | ||
[[Kategorie:Praha]] | [[Kategorie:Praha]] |
Aktuální verze z 1. 10. 2019, 07:43
Božena BENEŠOVÁ | |
Narození | 30.11.1873 |
---|---|
Místo narození | Nový Jičín |
Úmrtí | 8.4.1936 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání |
63- Spisovatel 65- Literární historik, kritik nebo teoretik |
Citace | Biografický slovník českých zemí 4, Praha 2006, s. 400-401 |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=40985 |
BENEŠOVÁ, Božena (roz. Zapletalová), * 30. 11. 1873 Nový Jičín, † 8. 4. 1936 Praha, spisovatelka
Její otec byl advokát, prastrýc František Zapletal, rytíř z Luběnova (1826–1890), byl vrchním státním návladním v Brně, matka byla dcerou staročeského komunálního politika a podnikatele Valentina Kostelníka (1815–1891). B. navštěvovala 1879–87 obecnou školu v Napajedlích a dva ročníky německé měšťanky v Olomouci. Další vzdělání jí rodiče neumožnili, odešla do napajedelského kláštera, kde se naučila francouzsky a sama se vzdělávala četbou. Verše psala od 1890, prózu od 1895. Roku 1896 byla provdána za železničního úředníka Josefa B., s nímž měla syna Romana B. (1897–1956), italského legionáře a legionářského žurnalistu. Literárně pracovala dlouho nesoustavně, propadala pocitům osamělosti. V létě 1902 potkala na Pustevnách u Radhoště Růženu a F. X. Svobodovy a stala se intimní přítelkyní Svobodové, od 1903 i F. X. Šaldy. 1903 podnikla s oběma manželi a 1907 s R. Svobodovou a J. S. Macharem cesty do Itálie, začala studovat dějiny umění a plně se soustředila na literaturu. 1908 se přestěhovala do Prahy. Přispívala do revuí Volné směry, Novina a Česká kultura, od 1918 do Zvěstování a Lípy, 1907–08 redigovala přílohu Ženské revue Žena v umění. Po překonání těžké rodinné krize a soudní rozluce manželství (1912) se s manželem přesto nedokázala rozejít. Uzavřela se do sebe a z izolace čerpala inspiraci pro psychologicky analytickou, kriticky náročnou prozaickou tvorbu. Za první světové války podporovala kulturní rezistenci a zapojila se do veřejné činnosti na straně intelektuální levice agrární a socialistické strany, podepsala Manifest českých spisovatelů. Po vzniku ČSR se pro obživu zabývala publicistikou (fejetony, kritiky): zprvu volně, 1924–25 jako redaktorka agrárního Večera, 1926–27 nestranické Tribuny. 1927–33 byla zaměstnána ve sdružení YWCA jako vedoucí kurzů německé konverzace, letních táborů a knihovny. Tam se kolem ní vytvořil „kroužek dívek B. B.“ Přátelila se s A. M. Tilschovou, P. Buzkovou, M. Pujmanovou, H. Dvořákovou a M. Majerovou. Od počátku 30. let přispívala do Lidových novin a Panorámy, od 1932 byla členkou České akademie. Výrazně se angažovala v levicovém demokratickém a protifašistickém hnutí. Podlehla angině pectoris, pohřbena byla na hřbitově v Bubenči.
Literární tvorbu B. zahájila poezií a debutovala sbírkou secesních milostných nápovědí Verše věrné i proradné (1909). Teprve posmrtné vydání jejího básnického díla Verše (1938, vyd. P. Buzková) ukázalo, že byla autorkou sugestivní, často drásavé a ironické intimní lyriky, blízké realistickému programu J. S. Machara. V prvních povídkových souborech (Neodbytá vítězství, 1910, Myšky, 1916, Kruté mládí, 1917, Tiché dívky, 1922) řešila otázku marné vzpoury mladých hrdinek proti konvencím maloměstských rodin, pokrytectví a malosti. Ve zralých povídkách (Tři povídky, 1914, rozšířeno jako Chlapci, 1927, Oblouzení, 1923, Není člověku dovoleno, 1932, Rouhači a oblouzení, 1934) se do centra jejího zájmu dostali pozdně pubescentní hrdinové jako nositelé lásky navzdory světu dospělých, mládí se pro ni stalo zdrojem naděje. Od nalezení těchto hodnot mohla přikročit k velkým románovým kompozicím. Dvoudílný román Člověk (1919–20) zachytil vnitřní přerod umělce z individualisty v oddaného služebníka nadosobní ideje všelidské humanity. Osobním přičiněním prezidenta T. G. Masaryka byla tomuto románu udělena jedna z prvních státních cen. Podobné otázky odpovědnosti sleduje trilogie Úder (1926), Podzemní plameny (1929) a Tragická duha (1933), freska sociálního života českého zázemí za první světové války. V ní zachytila hluboký zvrat v jednání a myšlení následkem války jako konce starého světa s jeho racionalismem a počátku nového, lidštějšího, ale také relativistického řádu. Novela Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová (1936, zdramatizovaná E. F. Burianem) ukázala nepatetický zápas adolescentního děvčete za vlastní prostor k životu a na příkladě jejího subtilního citovaného vzplanutí naznačila možnost záchrany před tušenými katastrofami doby. Čechovovsky laděná byla autorčina knižní dramata životní deziluze (Divadelní hry, vyd. P. Buzková, 1937).
D: D. Moldanová, B. B., 1976 (kde i bibliografie knižního díla); LČL 1, s. 201n. (kde další bibliografie).
L: M. Pujmanová, B. B., 1935; Kunc 1, s. 36n.; K. Sezima, B. B., 1949; D. Moldanová, c. d.; LČL 1, s. 199n.
P: LA PNP Praha.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Martin Kučera