BOŘIVOJ II. ?1064-2.2.1124

BOŘIVOJ II.
Narození	po 1064
Úmrtí	2.2.1124
Místo úmrtí	Uhry
Povolání	41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu
Citace	Biografický slovník českých zemí 6, Praha 2007, s. 79-80
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=42724

BOŘIVOJ II., * po 1064 ?, † 2. 2. 1124 Uhry, český kníže

Narodil se nejdříve koncem roku 1064 jako druhý syn z manželství českého knížete Vratislava II. a Svatavy Polské, uzavřeného na přelomu let 1062/63. Ještě jako mladík vedl v letech 1081–84 pod dohledem přítele Wiprechta z Grojče oddíl 300 českých bojovníků na římské korunovační výpravě Jindřicha IV. Jeho nástupnictví na českém trůně začal prosazovat 1099 B. nevlastní bratr, vládnoucí kníže Břetislav II., proti seniorátnímu právu Oldřicha Brněnského. Břetislav II. tak činil zjevně v předtuše vlastní smrti, určitě jako součást vnitrodynastických dohod s cílem zajistit budoucí vládu svému sotva čtyřletému stejnojmennému synovi a zřejmě pod tlakem královny vdovy Svatavy, Wiprechta z Grojče a snad i pražského biskupa Heřmana. Břetislav II. ještě za svého života vyžádal pro B. od císaře Jindřicha IV. o Velikonocích 1099 udělení Čech v léno, čímž porušil dosavadní zvyklosti nástupnického práva. Téhož roku Břetislav II. posílil B. pozici i jeho dosazením do brněnského a znojemského údělu po vyhnání Oldřicha Brněnského a Lutolda Znojemského. Vojensky podpořil B. proti dotírání vyhnaných údělníků ještě v době konání B. svatby (Znojmo, 18. 10. 1100, manželka Gerbirga Babenberská – synové Jaromír, Spytihněv, Lupolt, Albert, dcera Richeza). Po zavraždění Břetislava II. 20. 12. 1100 byl B. hned 25. 12. téhož roku povýšen na knížecí stolec v Praze. Seniorátním právem podložených nároků na český trůn se ovšem nevzdal Oldřich Brněnský, který si rovněž vyžádal od císaře udělení Čech v léno a v srpnu 1101 vytáhl s vojskem až k Malínu na Čáslavsku. Pod dojmem soudržnosti čerstvě obdarované knížecí družiny a blížícího se vojska olomouckých údělníků Svatopluka a Oty se však Oldřich stáhnul zpět do svého brněnského údělu. B. ale ztratil Svatoplukovu podporu už na jaře 1103, kdy se na společném tažení do Polska nechal polským knížetem Boleslavem III. Křivoústým uplatit tisícem hřiven stříbra, aniž se se Svatoplukem poradil a rozdělil. Na konci září 1105 ho proti Svatoplukově koalici s polským Boleslavem a uherským Kolomanem ještě zachránily uherské vnitřní problémy a rozhodný postoj biskupa Heřmana, jemuž svěřil obranu Pražského hradu. B. nedůvěra k vlastním rádcům však od něj postupně odvrátila vlastní velmože i bratra Vladislava. Proto mohl Svatopluk na jaře 1107 snadno B. sesadit a 14. 5. 1107 sám dosednout na knížecí stolec.

B. se pokusil prostřednictvím 5 000 hřiven stříbra získat vojenskou podporu krále Jindřicha V. Ten však po přijetí této sumy dal pragmaticky přednost dvojnásobné částce, slíbené Svatoplukem, a potvrdil Svatopluka v držení Čech. Ani po zavraždění Svatopluka 21. 9. 1109 na protipolském tažení ve Slezsku nepodpořil německý král Jindřich V. B. nároky na český trůn. Navzdory tlaku Wiprechta z Grojče přenechal rozhodnutí na převážně moravských bojovnících, kteří zvolili Otu Olomouckého. V Praze naopak čeští velmoži a biskup Heřman prosadili na knížecí stolec B. bratra Vladislava. Přechodně se B. podařilo ještě 24. 12. 1109 obsadit Pražský hrad i Vyšehrad. Přes podporu vojsk Wiprechta z Grojče a jeho syna Václava, svých posledních významných spojenců, zůstal B. obklíčen Vladislavovými vojsky na Vyšehradě. Do situace se jako arbitr vložil na počátku roku 1110 Jindřich V., který předvolal obě strany do Rokycan, kde nechal B. i s Václavem z Grojče zatknout a odvézt na porýnský hrad Hammerstein, kde B. strávil téměř sedm let. Snad na přímluvu Boleslava III. Křivoústého byl B. 1116 propuštěn z vazby a nalezl přechodně azyl u svého švagra Leopolda III. Babenberského. Údajné přímluvy biskupa Heřmana přiměly Vladislava I., aby v prosinci 1117 povolal B. do Čech, předal mu vládu a spokojil se s pravobřežím Labe jako svým údělem. Ačkoliv se podle Kosmovy kroniky B. v této etapě vlády ve všem řídil radou svého mladšího bratra, byl za nejasných okolností 16. 8. 1120 definitivně zbaven trůnu. Zemřel v uherském exilu 2. 2. 1124, pohřben byl 14. 3. téhož roku v Praze v kapli sv. Martina dnešní svatovítské katedrály.

Období, v němž B. získával a zase ztrácel vládu nad Čechami, se stalo i jeho vlastním přičiněním obdobím úpadku české státnosti, projevujícího se rostoucím vlivem římských králů na obsazování pražského knížecího stolce. Zároveň jde o období, v němž se soupeřící velmožské klany a dvorské kliky začaly proměňovat v jednolitou, společnými zájmy spojovanou vrstvu zemské aristokracie, mající se v budoucnu stát skutečnou protiváhou knížecí moci.

L: OSN 4, s. 388 n.; V. Novotný, České dějiny 1/2, 1913, zvl. s. 390n.; J. Žemlička, Čechy v době knížecí (1034–1198), 1997, s. 128n.; týž, Poslední lov knížete Břetislava (K událostem ve Zbečně před Vánocemi roku 1100), in: Ad vitam et honorem. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám (ed. T. Borovský – L. Jan – M. Wihoda), 2003, s. 231n.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Aleš Pořízka

• 

  Denár ražený za vlády Bořivoje II.

• 

  Náhrobek Bořivoje II. ve svatovítské katedrále