ČADÍK Jindřich 11.3.1891-1.1.1979

Jindřich ČADÍK
Narození	11.3.1891
Místo narození	Stračov u Hradce Králové
Úmrtí	1.1.1979
Místo úmrtí	Plzeň
Povolání	52- Archeolog 53- Historik 61- Pedagog
Citace	Biografický slovník českých zemí 10, Praha 2008, s. 511-512
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44402

ČADÍK, Jindřich, * 11. 3. 1891 Stračov u Hradce Králové, † 1. 1. 1979 Plzeň, archeolog, historik umění, pedagog

Po maturitě na klasickém gymnáziu ve Vysokém Mýtě a v tísnivých hmotných poměrech po otcově smrti vystudoval klasickou archeologii a dějiny umění na filozofické fakultě pražské české univerzity (PhDr. 1913). Již za studií (1911) se v jejím Archeologickém ústavu stal asistentem prof. H. Vysokého (1912–20) a V. Dobruského (1912–14). Vzdělání si doplnil v Lipsku, Drážďanech a Berlíně. Č. zaměření zahrnovalo i historii, literární národopis, estetiku, dějiny kultury a náboženství, filologii a starou hudbu. Publikoval od 1915 odborně i popularizačně. 1917 se stal knihovníkem Uměleckoprůmyslového muzea v Plzni, od 1923 (po Josefu Škorpilovi) jeho ředitelem a odborným zpracovatelem sbírek. 1928 se habilitoval pro klasickou archeologii, 1930 byl jmenován mimořádným a 1933 řádným profesorem dějin starověkého umění, 1934–36 ředitelem oddělení klasické archeologie Archeologického ústavu Filozofické fakulty UK v Praze a 1936–39 Ústavu archeologie klasické; 1931–39 a 1945–50 pak ředitelem semináře – od 1946 Ústavu – pro klasickou archeologii. Stal se také členem Archeologické komise ČAVU. 1939 se Č. na Plzeňsku zapojil do domácího odboje jako vedoucí člen skupiny generála Eliáše, 1944 byl zatčen, odsouzen k smrti a vězněn v Plzni, Terezíně, Praze- -Pankráci, Drážďanech, Míšni a Lipsku. Po osvobození se vrátil a pokračoval v řízení plzeňského muzea i v práci na filozofické fakultě až do počátku 50. let (ředitelem na obou místech však byl jen do února 1948). Od poloviny 1948 se podílel na protikomunistickém odboji. V září 1950 ho zatkla Státní bezpečnost, v červnu 1951 byl odsouzen pro trestné činy velezrady a vyzvědačství k doživotnímu odnětí svobody a ztrátě občanských práv na deset let. 1955 amnestie zmírnila rozsudek na pětadvacet let žaláře. Č. byl vězněn v Leopoldově a v srpnu 1959 propuštěn s podlomeným zdravím a těžkým zrakovým onemocněním. Teprve 1963 byl amnestován. Načas se vrátil do plzeňského muzea. 1968 se dočkal rehabilitace, po níž opět následovala perzekuce. Ještě ve vysokém věku vedl přípravu výstavy antického skla v pražském Národním muzeu (1970).

Jako vědec, oblíbený pedagog i vynikající praktický muzejník překonal pozitivistický přístup svých učitelů a položil základy k modernímu pojetí oboru, mj. rozšířením zájmu z tzv. velkého umění antiky na umělecké řemeslo starověku. Sám se zaměřil na antickou vázovou keramiku a dlouhodoběji na antické sklo. Publikoval popisy sbírkových fondů, prováděl výzkumy v cizině. K Č. významným spisům o antickém umění patřila už první kniha O čarovné moci mrtvé hlavy (1923), v níž na základě materiálu z řecké mytologie, archeologie, etnografie a náboženství rozebral názory a představy starých civilizací o tom, že hlava je sídlem duše. Další studie, publikované většinou ve výročních zprávách plzeňského muzea, zpracovávaly rozsáhlý soubor vykopávek z antických černomořských měst, předaný plzeňskému muzeu Vladislavem (Ladislavem) Škorpilem, ředitelem muzea v Kerči na Krymu (Dějiny antického sklářství v jižním Rusku, 1925; O skle antickém; O klenotnictví jižního Ruska ve starověku, 1927). Č. poprvé v české literatuře popsal vývoj od krétské neolitické keramiky po řeckou keramiku helénistickou v Úvodu do dějin vásové keramiky řecké (1930 a 1931). Do Šustových Dějin lidstva od pravěku k dnešku 1 (1940) napsal kapitolu o řeckém výtvarném umění. 1924 se stal členem muzejní rady při Svazu muzeí československých. V plzeňském muzeu navázal na odkaz svého předchůdce, rozvinul rozsáhlou organizátorskou, výstavní a přednáškovou činnost. Přivedl plzeňskou instituci na vynikající úroveň, založil a vybudoval v českých zemích ojedinělou sbírku užitého umění a inicioval vydávání pravidelných výročních zpráv. Byl také autorem desítek scénářů a katalogů k výstavám. Psal teoretické i hodnotící práce o různých odvětvích uměleckoprůmyslové výroby. Propagoval umělce ruské, bulharské a jihoslovanské. Publikoval monografie o soudobých českých tvůrcích (H. Boettinger, J. Drahoňovský, V. Stretti, A. Němejc ad.). Vzpomínky na české osobnosti uveřejnil v knize Špachtle a paleta úsměvná (1966). V rukopisu zůstaly monografie o V. Brožíkovi (začal na ní pracovat ve vězení) a o A. Muchovi, kterou připravoval po návratu z vězení. Působil jako člen Ruského vědeckého ústavu v Praze. Obdržel vysoká bulharská a jugoslávská státní vyznamenání.

D: Jak chápati umění, 1922; Modern Glassmaking in Czechoslovakia, 1925; O skle antickém, in: Výroční zpráva Západočeského umělecko-průmyslového musea města Plzně za správní rok 1924, 1925, s. 7n.; O klenotnictví jižního Ruska za starověku, in: tamtéž, za léta 1925–26, 1927, s. 7n.; O klenotnictví starého Ruska, 1927; Úvod do dějin vásové keramiky řecké, in: tamtéž za r. 1928, 1929 (samostatně 1931); Dílo Josefa Drahoňovského, 1933, 2. vyd. 1936; Viktor Stretti, 1938; Hugo Boettinger, 1938; Václav Mrkvička, 1939; Augustin Němejc, 1940; České umění malířské (s R. Kuchynkou a A. Matějčkem), 1940; Řecké umění výtvarné, in: J. Šusta (ed.), Dějiny lidstva 1, 1941; O vývoji knihovazačství, 1945; Špachtle a paleta úsměvná, 1966; Bratři Škorpilové ve vzpomínkách (s V. Škorpilem), 1967; Antické sklo, 1970 (též angl.); Die Anfänge der griechischen Kunst, in: Eirene 32, 1996, s. 81n.; Corpus vasorum antiquorum, République Tchèque 4, Pilsen, in: Musée de la Bohême de l’ouest 1, 2000 (s D. Braunovou a M. Dufkovou).

L: OSND 1/2, s. 998; ČsB 1, nestr.; J. Bouzek, Profesor J. Č. osmdesátiletý, in: Listy filologické 94, 1971, 172n.; B. Svoboda, K osmdesátinám J. Č., in: Umění 19, 1971, s. 428n.; J. Bouzek – M. Dufková – I. Ondřejová – J. Bažant, In memoriam J. Č., in: Zprávy Jednoty klasických filologů 21, 1979, 3n. (s bibliografií); R. Turek, J. Č., in: AR 31, 1979, 431n.; M. Dufková – R. Turek, Živá kalokagathia, in: Minulostí Západočeského kraje 16, 1980, 285n.; NEČVU 1, s. 111; A. Andrle, Osobnosti Vysokého Mýta 1310–2001, 2001, s. 70n.; Sklenář, s. 109; Za profesorem J. Č., in: Umění a řemesla, 1980, č. 1, s. 7n.; M. Šolle, Sto let od narození univ. prof. dr. J. Č., in: AR 43, 1991, s. 325; J. Bouzek, Die Geschichte der klassischen Archäologie in den böhmischen Ländern, in: Eirene 32, 1996, s. 72n.

P: SOA Zámrsk, farní úřad Stračov, matrika nar. 156–3637, s. 184; Archiv UK Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Tomáš Motlíček, Karel Sklenář