ČÍLA Antonín Mikuláš 6.1.1883-31.5.1983

Antonín Mikuláš ČÍLA
Narození	6.1.1883
Místo narození	Nová Paka
Úmrtí	31.5.1983
Místo úmrtí	Praha
Povolání	45- Voják nebo partyzán 72- Sportovec nebo činitel tělesné kultury
Citace	Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 79-80
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45124

ČÍLA, Antonín Mikuláš, * 6. 1. 1883 Nová Paka, † 31. 5. 1983 Praha, účastník 1. odboje, důstojník, výtvarník

Druhé křestní jméno Mikuláš přijal při pravoslavném křtu. Otec Petr Č. byl zakládajícím členem Sokola, divadelním ochotníkem a kostelníkem, Č. mladší bratr Bohumír Č. (1885–1973) byl akademickým malířem, významným restaurátorem a autorem církevních maleb, nejmladší bratr Otakar Č. (1894–1977) akademickým malířem, legionářem v Srbsku a Rusku, poručíkem 3. střeleckého pluku, žánrovým portrétistou. Č. absolvoval odbornou keramickou školu v Bechyni, 1903–09 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru profesora K. V. Maška. Od dětství byl aktivní v Sokole, velmi dobře cvičil, zúčastnil se několika přeborů v lehké atletice. Připravoval se k profesuře kreslení, jevil zájem o dekorativní umění (sokolské diplomy, pohlednice) a užité výtvarnictví (sklo, porcelán). Ve skupině 97 příslušníků Sokola prošel tělocvičným kursem České obce sokolské a z podnětu jejího náčelníka J. Vaníčka byl zařazen mezi 93 vybraných borců, kteří odjeli do Ruska hájit slovanský sokolský tělovýchovný systém: od 1906 se totiž na ruských školách povinně vyučovalo tělocviku a akce měla zabránit prosazení německého Turnvereinu. Od ledna 1910 působil Č. v Oděse jako profesor tělocviku a kreslení na státních středních školách, kadetce a od 1911 na univerzitě, s B. Horálkem založil místní sokolskou jednotu. Na jaře 1912 vedl veřejné cvičení žactva oděského okruhu před carem, téhož roku byl v čele oděského Sokola delegován na VI. všesokolský slet do Prahy. O rok později na veřejném cvičení v Petrohradě díky jeho aktivitám car oznámil, že sokolskou soustavu uznal za jedinou platnou pro ruské střední školy, vojenská učiliště i sportovní jednoty. Počátkem 1914 obdržel Č. jmenování inspektorem tělesné výchovy. V červenci 1914 vstoupil dobrovolně do ruské armády, 26. 8. byl zařazen do 1. roty České družiny. Stal se členem jazykové komise jejího velení pro povelovou a výcvikovou terminologii, byl autorem prvních českých vojenských předpisů, s J. J. Švecem zavedl oslovení bratře podle sokolského vzoru, pro štáb 3. ruské armády generála R. Dimitrijeva kreslil vojenské mapy a situační náčrty. V únoru 1915 založil výcvikový kurs dobrovolníků z řad karpatských zajatců od Tarnówa, od května velel četě. Při ústupu z Karpat onemocněl cholerou, za rekonvalescence v Oděse ho v lednu 1916 vláda pověřila realizací prvního kursu branné přípravy obyvatelstva. Byl členem vojenské komise a delegátem kyjevského sjezdu Svazu česko-slovenských spolků na Rusi, od května 1916 s M. Němcem výcvikovým důstojníkem zajatců v rámci tvořící se Československé brigády. Na podzim 1916 velel 12. rotě 1. střeleckého pluku (vyšli z ní budoucí armádní generálové B. Boček, K. Klapálek a L. Svoboda, s nimiž Č. udržoval celoživotní přátelství). V čele 7. roty 3. střeleckého pluku se zasloužil o vítězství u Zborova a Travotluk, poté převzal 1. rotu, na podzim 1917 v hodnosti kapitána I. prapor, v listopadu se stal zástupcem velitele pluku. Po incidentu se sovětskou mocí zastupoval velitele ukrajinské vojenské skupiny (mjr.), účastnil se bitev u Čeljabinsku, Kyštymu, Jekatěrinburgu, Jegozy, Tavatuje, Verch-Něvjinsku aj., na přelomu 1918–19 velel 3. pluku. V červnu 1919 převzal velení 10. pluku Jana Sladkého Koziny (pplk.), úseku transsibiřské magistrály u Kamarčagy a československé posádky v Krasnojarsku, kde se oženil. Vzápětí byl postaven do čela pěší gardy a v Irkutsku předal jménem československého vojska Kolčakův zlatý poklad o 48 vagonech zlata sovětské vládě. Z Vladivostoku přivezl na lodi Edellyn 30. legionářský transport. 1920–22 v hodnosti plukovníka velel 10. pěšímu pluku, 1922–28 pak 9. pěší brigádě ve Vysokém Mýtě, přičemž absolvoval vojenský kurs ve Francii. Do hodnosti brigádního generála byl povýšen 1923. Následujícího roku 1924 se stal zatímním velitelem 4. pěší divize v Hradci Králové, 1928–34 zastupoval zemského vojenského velitele v Brně, od září 1934 do ledna 1938, kdy byl penzionován, předsedal Odvolacímu kárnému výboru ministerstva národní obrany. Za mobilizace v září 1938 stanul dočasně v čele V. sborové oblasti. V období protektorátu udržoval ilegální spojení s generály M. Němcem (1939) a Z. Novákem (1944). Během povstání v květnu 1945 vedl dejvicko-bubenečské revoluční velitelství. Obětavě organizoval činnost a veřejná vystoupení legionářů. Mezi válkami byl místopředsedou, po osvobození předsedou Kruhu starodružiníků, na podzim 1938 zasedal ve vedení jednotné Obce legionářské, na jejíž obnově se 1968–69 podílel. Od 1973 byl předsedou Historické komise legionářů a účastníků prvního odboje. Po druhé světové válce udržoval kontinuitu legionářské ideje i jako výtvarník tvorbou řady pohlednic a pamětních listů s odbojovými motivy. Vypravěčské nadání nepřetavil do knižní podoby. Č. měl tři děti: překladatelku Taťánu Č., akademického malíře Nikolaje Č. a architekta Jiřího Č.

L: OSND 1/2, s. 1304; A. M. Č., Rozvědky České družiny, 1924; P. Dějev, Výtvarníci legionáři, 1937, s. 88n.; J. Fidler, Zborov 1917, 2003, s. 112n.; J. Fidler – V. Sluka, Encyklopedie branné moci RČS 1920–1938, 2006, s. 94; Tomeš 1, s. 215; ČBS, s. 100; KSN 3, s. 68.

P: ANM Praha, fond Kruh starodružiníků.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera

• 

  Svatba A. M. Číly s Ninou Krukovskou ve Vladivostoku, 1920

• 

  Rodinný hrob na Olšanských hřbitovech v Praze