DESTINNOVÁ Ema 26.2.1878-28.1.1930: Porovnání verzí
(DESTINNOVÁ_Emma_1878-28.1.1930) |
Bez shrnutí editace |
||
(Nejsou zobrazeny 4 mezilehlé verze od stejného uživatele.) | |||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
| jméno = | | jméno = Ema DESTINNOVÁ | ||
| obrázek = | | obrázek = Destinnova Ema portret.jpg | ||
| datum narození = 1878 | | datum narození = 26.2.1878 | ||
| místo narození = Praha | | místo narození = Praha | ||
| datum úmrtí = 28.1.1930 | | datum úmrtí = 28.1.1930 | ||
| místo úmrtí = České Budějovice | | místo úmrtí = České Budějovice | ||
| povolání = 78- Hudební interpret | | povolání = 78- Hudební interpret<br />63- Spisovatel | ||
63- Spisovatel | |||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | | citace = Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 183-185 | ||
}} | |||
'''DESTINNOVÁ, Ema''' ''(též Emma, Emmy DESTINN, vl. jm. Kittlová), * 26. 2. 1878 Praha, † 28. 1. 1930 České Budějovice, operní zpěvačka'' | |||
Nejstarší z pěti dětí Emanuela Kittla a Jindřišky, roz. Šrůtové. | |||
(Rodný dům v Praze, Kateřinské 7, je označen pamětní deskou.) | |||
Byla pokřtěna jako Emilie Paulina Jindřiška (Věnceslava). | |||
Otec, vlastník rozsáhlého majetku v Praze a v Milešově nad | |||
Vltavou, byl velkým příznivcem a mecenášem umění, v jeho | |||
pražském domě se scházela uměnímilovná společnost. Matka, | |||
po níž D. zdědila nadání, se v mládí věnovala studiu zpěvu. | |||
Oba rodiče podporovali v dětech lásku k hudbě. Hudební vlohy | |||
se u D. projevily již v pěti letech, kdy začala hrát na housle, | |||
později se učila i na klavír. Otec svěřil pěveckou výuku dcery | |||
manželům Loewovým. Mezzosopranistka Marie Loewová, | |||
roz. Dregerová, vystupovala na německých a italských scénách | |||
pod pseudonymem Destinn. Thomas Loewe byl výborným | |||
pedagogem. Umělecké jméno od své učitelky přijala později | |||
žačka z vděčnosti. D. studovala 1892–97 pěveckou metodu | |||
bel canta, houslové hře ji učil vynikající houslista Ferdinand | |||
Lachner, herectví poznávala v dramatické škole Národního | |||
divadla v Praze u Otýlie Sklenářové-Malé. | |||
Po odmítnutí ředitelem F. A. Šubrtem v pražském Národním | |||
divadle 1897 se D. pokusila o angažmá v drážďanské Dvorní | |||
opeře (Hofoper), které sice získala, ale nakonec tam nevystoupila. | |||
Rovněž neuspěla v berlínském Theater des Westens. Angažována berlínskou Dvorní operou (Hofoper) | |||
poprvé úspěšně zpívala 19. 7. 1898 v Krollově opeře (pobočná | |||
scéna dvorního divadla) v roli Santuzzy v opeře ''Sedlák kavalír'' | |||
P. Mascagniho. Tisk jí poté předpověděl skvělou kariéru. | |||
Tehdy přestala používat rodné jméno a začala užívat jméno | |||
Emmy Destinn. | |||
Během berlínského angažmá (1898–1909) nastudovala čtyřicet | |||
tři role a zpívala sedm set šest představení, nejčastěji | |||
Bizetovu Carmen, Mascagniho Santuzzu a Mignon ve stejnojmenné | |||
opeře A. Thomase. V červenci 1908 ji císař Vilém II. | |||
jmenoval pruskou dvorní komorní pěvkyní. Poslední berlínskou | |||
premiérou D. byla 10. 10. 1909 role Milady ve | |||
Smetanově opeře ''Dalibor''. | |||
Deset let u berlínské opery patřilo k nejkrásnější době jejího | |||
života, protože tehdy se z neznámé zpěvačky stala světově | |||
uznávanou hvězdou. 1901–02 ji Cosima Wagnerová pozvala | |||
k vystoupení na každoročně pořádaných bayreuthských slavnostních | |||
hrách. Pozvání dokládalo mimořádnost pěveckého | |||
talentu a uznání jejího výjimečného ztvárnění wagnerovských | |||
rolí Alžběty v ''Tannhäuserovi'' a Senty v ''Bludném Holanďanovi'', | |||
kde zpívala po boku proslulého holandského pěvce Antona | |||
van Rooy. Mimořádně úspěšné účinkování v Bayreuthu D. | |||
přineslo nabídky z evropských operních scén, Mannheimu, | |||
Lübecku, Mnichova, Londýna a řady dalších. | |||
V londýnské královské opeře Covent Garden vystoupila | |||
poprvé 2. 5. 1904 jako Donna Anna v Mozartově ''Donu'' | |||
''Giovannim''. Zpívala tam dvanáct tzv. jarních sezon v 225 | |||
představeních v osmnácti rolích. Londýn ji cenil ze všech | |||
působišť nejvýše, tomu také odpovídala závratná výše honorářů. | |||
Byla jmenována čestnou členkou Royal Opera Covent | |||
Garden. S Italem Enricem Carusem vytvořila nezapomenutelnou | |||
pěveckou dvojici, která se poprvé představila obecenstvu | |||
19. 5. 1904 v Leoncavallových ''Komediantech'' (role | |||
Neddy a Cania). Triumfu se dočkali při londýnské premiéře | |||
opery G. Pucciniho ''Madame Butterfly'' 18. 7. 1905. Vzápětí | |||
účinkovali na pozvání krále Eduarda VII. v Buckinghamském | |||
paláci. Na jaře 1911 se D. zúčastnila korunovačního ceremoniálu | |||
krále Jiřího V., kde zpívala na slavnostním galakoncertu. | |||
1919 na prvním Československém festivalu v Londýně | |||
vystoupila s výhradně českým repertoárem v Queen’s Hall, | |||
kde později uzavřela svou pěveckou kariéru na koncertu | |||
k desetiletému výročí založení ČSR (16. 10. 1928). Osm plných | |||
sezon 1908–16 absolvovala ve Spojených státech amerických. | |||
V newyorské Metropolitní opeře vystoupila v jednadvaceti | |||
rolích téměř v 250 představeních. První smlouvu | |||
s Metropolitní operou podepsala sice již 1903, ale poprvé | |||
zpívala s Carusem 16. 11. 1908 za řízení Artura Toscaniniho | |||
ve Verdiho ''Aidě''. 1921 to pak byla i její poslední newyorská | |||
role. V Metropolitní opeře účinkovala naposledy s Carusem | |||
8. 12. 1920 jako Neda v ''Komediantech'' R. Leoncavalla. Pod | |||
vedením Gustava Mahlera ztvárnila Mařenku v prvním (německém) | |||
provedení Smetanovy ''Prodané nevěsty'' na této scéně | |||
(premiéra 19. 2. 1909). Premiéra Pucciniho opery ''Děvče'' | |||
''ze zlatého Západu'' (La Fanciulla del West) s D. v hlavní roli | |||
Minnie, dále s E. Carusem, Pasqualem Amatem a Antoniem | |||
Scottim se stala v Metropolitní opeře kulturní událostí roku | |||
1910. Během zkoušek předcházejících premiéře se D. sblížila | |||
s pěvcem arabského původu Dinhem Gillym (1877–1940), | |||
který se pak na několik let stal jejím životním partnerem. | |||
Mezi šestiměsíčními sezonami v Metropolitní opeře se vracela | |||
do Evropy, kde vedle scén v Hamburku, Stockholmu, | |||
Budapešti, Bělehradě, Záhřebu, Bruselu, Praze, Vídni a jinde | |||
vystupovala také ve Velké opeře v Paříži jako čestná členka | |||
opery. Pražské publikum slyšelo D. poprvé 1900 na koncertě | |||
v Rudolfinu, v Národním divadle zpívala 1901 titulní role | |||
v Bizetově ''Carmen'' a Thomasově ''Mignon''. 1908 uvedla sérii | |||
pohostinských představení a byla jmenována čestnou členkou | |||
Národního divadla. V něm hostovala v šestnácti rolích celkem | |||
dvaaosmdesátkrát a každé její vystoupení se pokládalo za | |||
kulturní událost mimořádného významu. Naposledy v ND | |||
účinkovala 20. 3. 1924. | |||
Její hlas byl současníky hodnocen jako zcela mimořádný | |||
rozsahem i výrazem. Vynikal technickou čistotou, pevností | |||
a dynamickou rozmanitostí. Uměla jím bravurně vyjadřovat | |||
city: vroucnost, lítost, něhu nebo rozšafnost, bojovnost i zlobu. | |||
Herecký projev souvisel se snahou realisticky a emotivně | |||
zobrazit danou roli, byl tak sugestivní, že i ostatní kolegy inspiroval | |||
k nebývalým hereckým výkonům. | |||
Návrat v květnu 1916 z USA do válčící Evropy nebyl pro | |||
ni šťastný. Jako vlastenka nezakrývající protimonarchistické | |||
smýšlení musela přerušit zahraniční působení. Od podzimu | |||
1917 koncertovala často v Čechách a na Moravě. Vlastenecký | |||
ráz jejích koncertů podporoval myšlenku vzniku samostatného | |||
státu. Navzdory pouze krátké přestávce na přerušenou | |||
kariéru po válce již plně nenavázala. 1918–24 absolvovala sice | |||
řadu operních představení a koncertů zejména na domácí | |||
půdě, ale zahraniční triumfy se jí už zopakovat nepodařilo. | |||
Vedle hudby se D. věnovala i vlastní literární tvorbě a překladům. | |||
Byla autorkou divadelních her, románů, povídek, básní | |||
a písní. První divadelní hru napsala v šestnácti letech, o dva | |||
roky později 1896 byly uvedeny její hry ''U cíle'', ''Pod praporem'' | |||
''umění'' a ''Dvojí hřích'', současně se stala autorkou veršované | |||
veselohry ''Kroužek českých žen''. Hra ''Nadarmo'' měla 1900 | |||
premiéru v pražském Švandově divadle. Román ''Pan doktor'' | |||
''Casanova'' autobiograficky ztvárnil začátek její pěvecké dráhy. | |||
Nejvíce oceňovány zůstaly raná básnická sbírka ''Bouře a klid'' | |||
(1902), dramata ''Rahel'' (1908) a ''Tůně'' (1917) a román ''Ve stínu'' | |||
''modré růže'' (1924). V pozůstalosti uchovaná rozsáhlá korespondence | |||
odhaluje její bystrý postřeh, talent pro charakteristiku | |||
situací i smysl pro humor. Psala česky i německy. Plynně | |||
hovořila pěti jazyky. | |||
D. 1923 uzavřela nepříliš šťastný sňatek s o dvacet let mladším | |||
podporučíkem letectva Josefem Halsbachem (1898–1955). | |||
Na sklonku kariéry usilovala o místo profesorky na pražské | |||
konzervatoři hudby, po neúspěšných jednáních otevřela | |||
v Praze nakrátko vlastní pěvecké studio. D. se objevila i ve | |||
filmu ''Lví nevěsta'' natočeném v ateliéru Georg Gerlach and | |||
Co. v Berlíně 1913. | |||
Každoročně se D. vracela na prázdniny do Čech. Léto trávila | |||
zprvu na zámcích Soutice nedaleko soutoku Želivky se | |||
Sázavou, Trnová u Prahy a Domousnice na Mladoboleslavsku. | |||
Nejvíce si však oblíbila venkovský zámek v jihočeské Stráži | |||
nad Nežárkou, který 1914 zakoupil její přítel barytonista | |||
Dinh Gilly. Od něho zámek později získala. Sídlo dala zrekonstruovat, | |||
přistavět novobarokní slavnostní schodiště z prvního | |||
patra do zahrady a interiéry vybavila bohatými sbírkami nábytku, | |||
obrazů, starožitností, kuriozit a rozsáhlou knihovnou. | |||
Náhlá smrt ji zastihla v nemocnici v Českých Budějovicích. | |||
Po triumfálních smutečních slavnostech byla pohřbena na | |||
Slavíně na pražském Vyšehradu. | |||
'''D:''' hudební nahrávky CD: 4925 E. D. – Arias and songs 1901–1909; 5806 | |||
E. D., totéž, 1910–1921; 5807, E. D., totéž, 1901; LP 1701 E. D. – Český | |||
repertoár. Soupisy gramofonových nahrávek: V. Holzknecht, E. D., 1981. | |||
'''L:''' výběr: A. Rektorys, E. D., 1936; V. Holzknecht – B. Trita, E. D. ve slovech | |||
a v obrazech, 1972; M. Bajerová, O E. D., 1979; E. Hartman (ed.), Královna | |||
zpěvu E. D. ve vzpomínkách Marie Martínkové, 1995; M. Pospíšil, E. D., | |||
česká pěvecká legenda, 2008 (4. vyd.); LČL 1, s. 535–536 (kde soupis literární | |||
tvorby), ND a jeho předchůdci, s. 72–73 (kde soupis rolí a starší literatury); | |||
HS 1, s. 231–233 (kde soupis rolí, díla a literatury); KRL 2. | |||
'''P:''' LA PNP Praha, písemná pozůstalost; předměty z pozůstalosti: NM Praha; | |||
Muzeum Jindřichohradecka Jindřichův Hradec; Muzeum hl. m. Prahy. | |||
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/2074 Bibliografie dějin Českých zemí] | |||
Vlasta Koubská | |||
[[Kategorie:A]] | [[Kategorie:A]] | ||
[[Kategorie:78- Hudební interpret]] | [[Kategorie:78- Hudební interpret]] | ||
Řádek 21: | Řádek 188: | ||
[[Kategorie:Praha]] | [[Kategorie:Praha]] | ||
[[Kategorie:1930]] | [[Kategorie:1930]] | ||
[[Kategorie: | [[Kategorie:České Budějovice]] | ||
<gallery> | |||
Destinnova Ema Puccini.jpg|Klíčová scéna Pucciniho opery La fanciulla del West, 1911 | |||
Destinnova Ema busta.jpg|Busta a pamětní deska E. Destinnové na Kaiserštejnském paláci v Praze | |||
</gallery> |
Aktuální verze z 28. 11. 2019, 15:14
Ema DESTINNOVÁ | |
Narození | 26.2.1878 |
---|---|
Místo narození | Praha |
Úmrtí | 28.1.1930 |
Místo úmrtí | České Budějovice |
Povolání |
78- Hudební interpret 63- Spisovatel |
Citace | Biografický slovník českých zemí 12, Praha 2009, s. 183-185 |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45406 |
DESTINNOVÁ, Ema (též Emma, Emmy DESTINN, vl. jm. Kittlová), * 26. 2. 1878 Praha, † 28. 1. 1930 České Budějovice, operní zpěvačka
Nejstarší z pěti dětí Emanuela Kittla a Jindřišky, roz. Šrůtové. (Rodný dům v Praze, Kateřinské 7, je označen pamětní deskou.) Byla pokřtěna jako Emilie Paulina Jindřiška (Věnceslava). Otec, vlastník rozsáhlého majetku v Praze a v Milešově nad Vltavou, byl velkým příznivcem a mecenášem umění, v jeho pražském domě se scházela uměnímilovná společnost. Matka, po níž D. zdědila nadání, se v mládí věnovala studiu zpěvu. Oba rodiče podporovali v dětech lásku k hudbě. Hudební vlohy se u D. projevily již v pěti letech, kdy začala hrát na housle, později se učila i na klavír. Otec svěřil pěveckou výuku dcery manželům Loewovým. Mezzosopranistka Marie Loewová, roz. Dregerová, vystupovala na německých a italských scénách pod pseudonymem Destinn. Thomas Loewe byl výborným pedagogem. Umělecké jméno od své učitelky přijala později žačka z vděčnosti. D. studovala 1892–97 pěveckou metodu bel canta, houslové hře ji učil vynikající houslista Ferdinand Lachner, herectví poznávala v dramatické škole Národního divadla v Praze u Otýlie Sklenářové-Malé.
Po odmítnutí ředitelem F. A. Šubrtem v pražském Národním divadle 1897 se D. pokusila o angažmá v drážďanské Dvorní opeře (Hofoper), které sice získala, ale nakonec tam nevystoupila. Rovněž neuspěla v berlínském Theater des Westens. Angažována berlínskou Dvorní operou (Hofoper) poprvé úspěšně zpívala 19. 7. 1898 v Krollově opeře (pobočná scéna dvorního divadla) v roli Santuzzy v opeře Sedlák kavalír P. Mascagniho. Tisk jí poté předpověděl skvělou kariéru. Tehdy přestala používat rodné jméno a začala užívat jméno Emmy Destinn.
Během berlínského angažmá (1898–1909) nastudovala čtyřicet tři role a zpívala sedm set šest představení, nejčastěji Bizetovu Carmen, Mascagniho Santuzzu a Mignon ve stejnojmenné opeře A. Thomase. V červenci 1908 ji císař Vilém II. jmenoval pruskou dvorní komorní pěvkyní. Poslední berlínskou premiérou D. byla 10. 10. 1909 role Milady ve Smetanově opeře Dalibor.
Deset let u berlínské opery patřilo k nejkrásnější době jejího života, protože tehdy se z neznámé zpěvačky stala světově uznávanou hvězdou. 1901–02 ji Cosima Wagnerová pozvala k vystoupení na každoročně pořádaných bayreuthských slavnostních hrách. Pozvání dokládalo mimořádnost pěveckého talentu a uznání jejího výjimečného ztvárnění wagnerovských rolí Alžběty v Tannhäuserovi a Senty v Bludném Holanďanovi, kde zpívala po boku proslulého holandského pěvce Antona van Rooy. Mimořádně úspěšné účinkování v Bayreuthu D. přineslo nabídky z evropských operních scén, Mannheimu, Lübecku, Mnichova, Londýna a řady dalších.
V londýnské královské opeře Covent Garden vystoupila poprvé 2. 5. 1904 jako Donna Anna v Mozartově Donu Giovannim. Zpívala tam dvanáct tzv. jarních sezon v 225 představeních v osmnácti rolích. Londýn ji cenil ze všech působišť nejvýše, tomu také odpovídala závratná výše honorářů. Byla jmenována čestnou členkou Royal Opera Covent Garden. S Italem Enricem Carusem vytvořila nezapomenutelnou pěveckou dvojici, která se poprvé představila obecenstvu 19. 5. 1904 v Leoncavallových Komediantech (role Neddy a Cania). Triumfu se dočkali při londýnské premiéře opery G. Pucciniho Madame Butterfly 18. 7. 1905. Vzápětí účinkovali na pozvání krále Eduarda VII. v Buckinghamském paláci. Na jaře 1911 se D. zúčastnila korunovačního ceremoniálu krále Jiřího V., kde zpívala na slavnostním galakoncertu. 1919 na prvním Československém festivalu v Londýně vystoupila s výhradně českým repertoárem v Queen’s Hall, kde později uzavřela svou pěveckou kariéru na koncertu k desetiletému výročí založení ČSR (16. 10. 1928). Osm plných sezon 1908–16 absolvovala ve Spojených státech amerických. V newyorské Metropolitní opeře vystoupila v jednadvaceti rolích téměř v 250 představeních. První smlouvu s Metropolitní operou podepsala sice již 1903, ale poprvé zpívala s Carusem 16. 11. 1908 za řízení Artura Toscaniniho ve Verdiho Aidě. 1921 to pak byla i její poslední newyorská role. V Metropolitní opeře účinkovala naposledy s Carusem 8. 12. 1920 jako Neda v Komediantech R. Leoncavalla. Pod vedením Gustava Mahlera ztvárnila Mařenku v prvním (německém) provedení Smetanovy Prodané nevěsty na této scéně (premiéra 19. 2. 1909). Premiéra Pucciniho opery Děvče ze zlatého Západu (La Fanciulla del West) s D. v hlavní roli Minnie, dále s E. Carusem, Pasqualem Amatem a Antoniem Scottim se stala v Metropolitní opeře kulturní událostí roku 1910. Během zkoušek předcházejících premiéře se D. sblížila s pěvcem arabského původu Dinhem Gillym (1877–1940), který se pak na několik let stal jejím životním partnerem. Mezi šestiměsíčními sezonami v Metropolitní opeře se vracela do Evropy, kde vedle scén v Hamburku, Stockholmu, Budapešti, Bělehradě, Záhřebu, Bruselu, Praze, Vídni a jinde vystupovala také ve Velké opeře v Paříži jako čestná členka opery. Pražské publikum slyšelo D. poprvé 1900 na koncertě v Rudolfinu, v Národním divadle zpívala 1901 titulní role v Bizetově Carmen a Thomasově Mignon. 1908 uvedla sérii pohostinských představení a byla jmenována čestnou členkou Národního divadla. V něm hostovala v šestnácti rolích celkem dvaaosmdesátkrát a každé její vystoupení se pokládalo za kulturní událost mimořádného významu. Naposledy v ND účinkovala 20. 3. 1924.
Její hlas byl současníky hodnocen jako zcela mimořádný rozsahem i výrazem. Vynikal technickou čistotou, pevností a dynamickou rozmanitostí. Uměla jím bravurně vyjadřovat city: vroucnost, lítost, něhu nebo rozšafnost, bojovnost i zlobu. Herecký projev souvisel se snahou realisticky a emotivně zobrazit danou roli, byl tak sugestivní, že i ostatní kolegy inspiroval k nebývalým hereckým výkonům.
Návrat v květnu 1916 z USA do válčící Evropy nebyl pro ni šťastný. Jako vlastenka nezakrývající protimonarchistické smýšlení musela přerušit zahraniční působení. Od podzimu 1917 koncertovala často v Čechách a na Moravě. Vlastenecký ráz jejích koncertů podporoval myšlenku vzniku samostatného státu. Navzdory pouze krátké přestávce na přerušenou kariéru po válce již plně nenavázala. 1918–24 absolvovala sice řadu operních představení a koncertů zejména na domácí půdě, ale zahraniční triumfy se jí už zopakovat nepodařilo. Vedle hudby se D. věnovala i vlastní literární tvorbě a překladům. Byla autorkou divadelních her, románů, povídek, básní a písní. První divadelní hru napsala v šestnácti letech, o dva roky později 1896 byly uvedeny její hry U cíle, Pod praporem umění a Dvojí hřích, současně se stala autorkou veršované veselohry Kroužek českých žen. Hra Nadarmo měla 1900 premiéru v pražském Švandově divadle. Román Pan doktor Casanova autobiograficky ztvárnil začátek její pěvecké dráhy. Nejvíce oceňovány zůstaly raná básnická sbírka Bouře a klid (1902), dramata Rahel (1908) a Tůně (1917) a román Ve stínu modré růže (1924). V pozůstalosti uchovaná rozsáhlá korespondence odhaluje její bystrý postřeh, talent pro charakteristiku situací i smysl pro humor. Psala česky i německy. Plynně hovořila pěti jazyky.
D. 1923 uzavřela nepříliš šťastný sňatek s o dvacet let mladším podporučíkem letectva Josefem Halsbachem (1898–1955). Na sklonku kariéry usilovala o místo profesorky na pražské konzervatoři hudby, po neúspěšných jednáních otevřela v Praze nakrátko vlastní pěvecké studio. D. se objevila i ve filmu Lví nevěsta natočeném v ateliéru Georg Gerlach and Co. v Berlíně 1913.
Každoročně se D. vracela na prázdniny do Čech. Léto trávila zprvu na zámcích Soutice nedaleko soutoku Želivky se Sázavou, Trnová u Prahy a Domousnice na Mladoboleslavsku. Nejvíce si však oblíbila venkovský zámek v jihočeské Stráži nad Nežárkou, který 1914 zakoupil její přítel barytonista Dinh Gilly. Od něho zámek později získala. Sídlo dala zrekonstruovat, přistavět novobarokní slavnostní schodiště z prvního patra do zahrady a interiéry vybavila bohatými sbírkami nábytku, obrazů, starožitností, kuriozit a rozsáhlou knihovnou. Náhlá smrt ji zastihla v nemocnici v Českých Budějovicích. Po triumfálních smutečních slavnostech byla pohřbena na Slavíně na pražském Vyšehradu.
D: hudební nahrávky CD: 4925 E. D. – Arias and songs 1901–1909; 5806 E. D., totéž, 1910–1921; 5807, E. D., totéž, 1901; LP 1701 E. D. – Český repertoár. Soupisy gramofonových nahrávek: V. Holzknecht, E. D., 1981.
L: výběr: A. Rektorys, E. D., 1936; V. Holzknecht – B. Trita, E. D. ve slovech a v obrazech, 1972; M. Bajerová, O E. D., 1979; E. Hartman (ed.), Královna zpěvu E. D. ve vzpomínkách Marie Martínkové, 1995; M. Pospíšil, E. D., česká pěvecká legenda, 2008 (4. vyd.); LČL 1, s. 535–536 (kde soupis literární tvorby), ND a jeho předchůdci, s. 72–73 (kde soupis rolí a starší literatury); HS 1, s. 231–233 (kde soupis rolí, díla a literatury); KRL 2.
P: LA PNP Praha, písemná pozůstalost; předměty z pozůstalosti: NM Praha; Muzeum Jindřichohradecka Jindřichův Hradec; Muzeum hl. m. Prahy.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Vlasta Koubská
-
Klíčová scéna Pucciniho opery La fanciulla del West, 1911
-
Busta a pamětní deska E. Destinnové na Kaiserštejnském paláci v Praze