DRAŠAR Antonín 8.3.1880-16.12.1939

Antonín DRAŠAR
Narození	8.3.1880
Místo narození	Studénka (č. o. Nová Paka)
Úmrtí	16.12.1939
Místo úmrtí	Praha
Povolání	81- Divadel. ředitel nebo majitel div. společnosti
Citace	Biografický slovník českých zemí 14, Praha 2011, s. 364-365
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45825

DRAŠAR, Antonín (též Anton), * 8. 3. 1880 Studénka (č. o. Nová Paka), † 16. 12. 1939 Praha, divadelní ředitel a podnikatel

Otec Josef D. a matka Anna, roz. Šádková, vychovali šest synů. D. se vyučil obchodním příručím. Jako cestující s perleťovým zbožím poznal Rakousko-Uhersko a Itálii. Kvůli divadlu místo opustil a stal se tajemníkem Frýdovy divadelní společnosti, která od sezony 1915/16 hrála česky v Národním domě v Moravské Ostravě. A. J. Frýda, tehdy vážně nemocný, jmenoval D. ředitelem a převedl koncesi na manželku Olgu. Na tuto koncesi D. podnikal a od smrti Frýdy 1922 se o vdovu po celý život staral. Opeře určil reprezentační úkoly, činohře ponechal kontakt s domácí a světovou dramatikou, operetu využil k finančním ziskům. Do souborů získával oblíbené umělce. V Moravské Ostravě působil do 1919. Repertoár činohry odpovídal zvýšenému národnímu cítění, uváděl A. Jiráska, J. K. Tyla, G. Preissovou a J. Vrchlického i světovou klasiku. Zval E. Vojana a herce pražského ND. Umělecký vzestup zaznamenala pod jeho vedením opera. D. prosadil náročnější program, kmenový repertoár tvořily např. Smetanovy opery, Dvořákova Rusalka, Kovařovicovi Psohlavci, Bizetova Carmen a Verdiho Trubadúr. Angažoval nebo zval k hostování vynikající pěvce (např. operetní hvězda M. Zieglerová, K. Hašler a na sezonu 1918/19 O. Nový). Založil i stálý baletní soubor.

V konkursu na místo ředitele nově ustaveného Národního divadla moravskoslezského D. 1919 neuspěl, a tak s několika herci z Ostravy odešel. 1920–21 vedl Divadlo sdružených měst východočeských (Pardubice, Chrudim, Hradec Králové) a 1921–31 České divadlo v Olomouci. Tam přivedl sehraný herecký soubor, v němž se uplatnili i mladí herci (O. Korbelář, K. Černý, J. Průcha a J. Kurandová). Pro vedení opery získal dirigenta K. Nedbala, jenž se postaral o přitažlivý repertoár. Začínal s Fibichovou Šárkou, v opeře hostovali např. E. Destinnová, O. Mařák, M. Veselá. Od 1924 soubor úspěšně vystupoval ve Vídni se smetanovským cyklem, kde po 1926 hrála pro českou menšinu rovněž činohra. 1926 dirigoval v D. divadle svého Sedláka kavalíra P. Mascagni. 1928 D. uskutečnil zájezd do Krakova se Smetanovými a Dvořákovými operami. V sezoně 1925/26 dal upravit jeviště kruhovým horizontem a reflektorovým osvětlením. Do operety byli angažováni J. Pospíšil s H. Vítovou.

D. 1932 založil v pražském Karlíně Moderní operetu, kterou vedl dvě sezony. Zařídil reklamu a placenou klaku, určil nízké vstupné, zajistil atraktivní jevištní a hudební nastudování klasických, moderních i českých operet. Základem souboru se kromě pražských umělců stali i členové bratislavské operety Š. Hoza, R. Kubla, F. K. Veselý, J. Blaho, J. Kšírová a L. Hermanová.

Po tragické smrti O. Nedbala se stal hospodářským poradcem dočasného ředitele SND v Bratislavě K. Nedbala a 1931 ho ministerstvo školství jmenovalo ředitelem. Kvůli finančnímu deficitu instituce 1932 činohru rozdělil na českou a slovenskou. V české, vedené V. Šulcem, vystupovali mj. A. Letenská, J. Dohnal, V. Leraus, N. Gollová, O. Beníšková, J. Pivec, který hrál i ve slovenské operetě. D. měl povinnost uvádět ročně 50 představení slovenské činohry: vymohl dotaci na poloviční vstupné, soubor vedený J. Borodáčem hrál na venkově a zajížděl do Záhřebu a do Bělehradu. O operu se staral dirigent a dramaturg K. Nedbal, zval významné hosty (mj. 1934 F. Šaljapin), vystupoval ve Vídni, inscenoval moderní i světovou klasiku, český repertoár i mladé slovenské skladatele (např. cyklus Mozartových oper, Wagnerův Bludný Holanďan, Tannhäuser a Lohengrin, Beethovenův Fidelio, opery R. Strausse, Ch. W. Glucka, P. I. Čajkovského, M. P. Musorgského, G. Verdiho, G. Pucciniho, A. Smetany, A. Dvořáka, L. Janáčka, J. B. Foerstra, J. L. Belly, V. Figuše, Zemlinského Křídový kruh, Hrističův Soumrak, Šostakovičovu Lady Macbeth). Do operety D. přivedl dirigenta J. V. Schöffera a interprety z Olomouce, dále L. Hermanovou, angažoval mladé slovenské talen ty, objevil největší slovenskou hvězdu, F. K. Veselého, a otevřel mu cestu k českému filmu. Repertoár přiklonil k revuálním operetám Benatzkyho, Gilberta, Beneše, ponechal klasiku – Lehára, Kálmána, J. Strausse, uváděl díla slovenských autorů – J. Móryho Zimní románik, G. Dusíka Tisíc metrov lásky a Keď rozkvitne maj. Za sezonu uvedl až 57 operetních večerů a 14 premiér. Byly inscenovány čtyři balety ročně, k nejzdařilejším patřily Nikotina V. Nováka, Pták Ohnivák I. Stravinského, Raymonda A. Glazunova. Zasloužil se o udržení divadla v době hospodářské krize a konkurence nastupujícího zvukového filmu. V sezoně 1937/38 otevřel po bočnou scénu v Košicích – Východoslovenské národní divadlo s činoherním a zpěvoherním souborem.

Po vytvoření slovenského státu byla česká činohra rozpuštěna. D. odešel do Prahy, kde hrál s troskami souboru pod firmou Svépomocná akce (naposledy 1939 v Novém Bydžově). Byl pohřben v Nové Pace.

L: HS 1, s. 263; ES 1, s. 564; Encyklopédia dramatických umelcov Slovenska 1, Bratislava 1989, s. 332; BLS 2, s. 318; L. Knotek, Národní divadlo moravskoslezské v Moravské Ostravě 1919–1929, 1929, s. 76–77; E. Sýkorová (ed.), 40 let Ostravského divadla 1919–1959, 1959, s. 22–23; K. Nedbal, Půl století s českou operou, 1959, s. 220–50, 289–93; G. Macků – V. Vašák, Z ope rety do operety aneb Co se tehdy šuškalo, 1966, s. 51–53, 93; A. Chmelko, Divadlo na východnom Slovensku, Košice 1971, s. 74n.; L. Lajcha, Zápas o zmysel a podobu SND 1920–1938. 1, Bratislava 1971, s. 148n., 2–3, Bratislava 1975, s. 218–24, 231–34 a passim; E. Sýkorová – E. Čápová (ed.), 60 let Státního divadla v Ostravě, 1979, s. 14, 93; DČD 4, s. 178, 265 a passim; R. Mrlian, Storočnica českého divadla, Bratislava 1983, s. 68–70; J. Štefanides, Stálá česká scéna v ostravském Národním domě v letech 1908–1919, in: Ostrava. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města, 1983, s. 65–105; L. Václavík, Národní divadlo Moravskoslezské Ostrava. Od historie k současnosti, 1997, s. 8, 17; Alma nach Národního divadla moravskoslezského 1919–1999, 1999, s. 8–13; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, passim; J. Štefanides, České divadlo v Moravské Ostravě 1908–1919, 2000, s. 41–50, 94–98 a passim; L. Lajcha, Dokumenty SND 1–2, Bratislava 2000, passim; M. Šulc, Česká operetní kronika 1863–1948. Vyprávění a fakta, 2002, s. 266–269 a passim; Kulturněhistorická encyklopedie Slezska a severovýchodní Moravy, 2005, s. 210; D. Laňka, Jan Pivec známý a neznámý, 2006, s. 46–54.

P: Divadelní ústav Praha, dokumentace.

Miroslava Kyselá, Anna Šourková