EFFENBERGER Vratislav 22.4.1923-10.8.1986: Porovnání verzí
(EFFENBERGER_Vratislav_22.4.1923-10.8.1986) |
Bez shrnutí editace |
||
(Nejsou zobrazeny 4 mezilehlé verze od 2 dalších uživatelů.) | |||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
| jméno = Vratislav EFFENBERGER | | jméno = Vratislav EFFENBERGER | ||
| obrázek = | | obrázek = Effenberger Vratislav portret.jpg | ||
| datum narození = 22.4.1923 | | datum narození = 22.4.1923 | ||
| místo narození = Nymburk | | místo narození = Nymburk | ||
| datum úmrtí = 10.8.1986 | | datum úmrtí = 10.8.1986 | ||
| místo úmrtí = Praha | | místo úmrtí = Praha | ||
| povolání = 63- Spisovatel | | povolání = 63- Spisovatel<br />48- Politický publicista | ||
48- Politický publicista | |||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | | citace = Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 525-526 | ||
}} | |||
'''EFFENBERGER, Vratislav,''' ''* 22. 4. 1923 Nymburk, † 10. 8. 1986 Praha, teoretik umění, výtvarník, spisovatel, překladatel'' | |||
Otec byl stavebním inženýrem, jehož firma v krizi 1931 zkrachovala, | |||
a rodina se 1932 přestěhovala do Prahy. E. byl vyloučen | |||
z gymnázia, studoval poté chemii na střední průmyslové | |||
škole, 1944 maturoval. Do 1946 pracoval jako laborant | |||
na výrobě reklamních šotů v Baalfilmu, 1946–54 byl odborným | |||
pracovníkem Československého filmového ústavu. Od | |||
1945 při zaměstnání studoval Vysokou školu chemicko-technologického | |||
inženýrství, kterou neukončil, a současně dějiny | |||
umění a estetiku na Filozofické fakultě UK v Praze (absolvoval | |||
1948 u J. Mukařovského). 1954–66 mohl z politických důvodů | |||
pracovat jen jako dělník v podniku na podzemní zplynování | |||
uhlí v Březnu u Chomutova. 1966 se stal externistou | |||
Československého filmového ústavu, Výzkumného ústavu filmové | |||
techniky a Divadelního ústavu, 1968–70 vědeckým pracovníkem | |||
Filozofického ústavu ČSAV (1969 CSc.). 1971–75 | |||
byl překladatelem Pražské informační služby, 1975–77 nočním | |||
hlídačem, po podpisu Charty 77 v invalidním důchodu. | |||
Jeho syn Jakub (* 1964) je výtvarník a básník. | |||
Pro E. vývoj mělo zásadní význam setkání s V. Nezvalem | |||
(1943) a záhy nato s K. Teigem, do jehož okruhu se zařadil. | |||
Po Teigově smrti se stal vůdčí osobností skupiny pražských | |||
surrealistů, z níž pod jeho vedením vznikla Surrealistická skupina | |||
v ČSR. Podílel se autorsky, organizačně i redakčně na | |||
všech jejích vesměs samizdatových sbornících, vypracoval koncepci a sám redigoval první číslo revue ''Analogon'' (1969). Ve | |||
svém teoretickém díle, zahrnujícím jak studie estetické a esteticko- | |||
filozofické, tak uměnovědné (výtvarné, literární, divadelní, | |||
filmové) a kritické, pronikavě analyzoval avantgardy | |||
v dialektických vývojových souvislostech i v jejich aktuálním | |||
stavu. Zabýval se rovněž rozbory kulturní situace konzumní | |||
společnosti, kreativitou a zejména imaginací. Mnoho teoretických | |||
reflexí věnoval surrealismu, jeho dějinám i současnosti, | |||
problémům uvnitř Skupiny i mezinárodním vazbám surrealistů | |||
(publikoval v pařížských a anglosaských surrealistických | |||
časopisech). Systematicky zkoumal gnozeologické, imaginativní, | |||
kritické a ideologické funkce umění, přičemž stále větší | |||
váhu přikládal pojmu imaginace. Kriticky rozebral Bretonův | |||
a Teigův teoretický i umělecký odkaz a pod vlivem studia marxismu, | |||
psychoanalýzy, strukturalismu a především fenomenologie | |||
došel k teorii surracionalismu jako nového komplexního | |||
směru imaginativního umění a myšlení. V jejím rámci rozpracoval | |||
teorii surrealistické negace jako zdroje konfliktu, jenž jediný | |||
umožňuje další vývoj v oblasti umění i mimo ně. Většina | |||
E. díla zůstala v rukopisech. Ve druhé polovině 60. let se účastnil | |||
profilace revuí ''Orientace'' a ''Výtvarné umění'' a publikoval | |||
monografie. Dosud se vydání nedočkaly E. soubory ''Pohyby'' | |||
''symbolů'', ''Modely a metody'', ''Vědomí a imaginace'', ''Poznámky o filmu'', | |||
''Obraz a slovo'', syntézy ''Osvobozené divadlo'', ''Poklad vidění'' | |||
a ''Surrealistická poezie'', ale i řada monografických studií, mj. | |||
o K. Teigovi, Toyen, J. Štyrském, J. Istlerovi, V. Tikalovi, | |||
L. Fárovi, J. a E. Švankmajerových, K. Baronovi, Z. Havlíčkovi, | |||
K. Hynkovi aj. V kolektivní publikaci ''Mikuláš Medek'' | |||
vyšla E. studie (2002). Na konci 60. let uspořádal výstavy | |||
''Symboly obludnosti'' (1966), ''K. Teige. Od poetismu k surrealismu'' | |||
(1967), ''J. Istler, E. Medková, M. Medek,'' ''Princip slasti'' (1968). | |||
E. napsal na 12 surrealistických sbírek, z nichž byl otištěn výbor | |||
''Lov na černého žraloka'', souborně byly vydány ve dvou | |||
svazcích ''Básně''. Román na pokračování ''Biče svědomí'', který napsal | |||
s E. Švankmajerovou pro vlastní potěšení, vyšel 2010. | |||
Dramatické texty E. shrnul do řady divadelních her, jedenácti | |||
tzv. pseudoscénářů, jejichž výbor se objevil pod názvem ''Surovost'' | |||
''života a cynismus fantazie'' (Toronto 1984, Krakov | |||
1986, Praha 1992), a několika scénářů pantomim. Výtvarné | |||
dílo E. tvořily koláže, v nichž lapidárně a úsporně vyjadřoval | |||
nekompromisní odmítání konzumu a zbyrokratizované civilizace. | |||
Překlady francouzských surrealistů, např. A. Bretona, | |||
P. Éluarda, B. Péreta, T. Tzary rovněž zůstaly nepublikovány. | |||
E. byl editorem a spolueditorem výborů z díla K. Teigeho. Jako | |||
teoretik i organizátor patřil ke klíčovým postavám světového | |||
surrealismu po 1945 a k nejvýznamnějším českým estetikům | |||
a myslitelům druhé poloviny 20. století. | |||
'''D:''' výběr: Henri Rousseau, 1963; Realita a poezie, 1969; Výtvarné projevy | |||
surrealismu, 1969; Zápasy o smysl tvorby, 1969; Vývoj divadelních slohů, | |||
(samizdat) 1972; La civilisation surréaliste, Paris 1976; Lov na Černého | |||
žraloka, München 1987; Básně 1, 2, 2004, 2007. | |||
'''L:''' F. Dryje – I. Purš, V. E. 1923–1986, „Duch negace je tvůrčí duch“, in: | |||
Analogon, 1990, č. 2 (tematické číslo); NEČVU 1, s. 158–159; SČS 1, | |||
s. 158–159; SČSVU 2, s. 180; Tomeš 1, s. 286–287; SČF, s. 114–115. | |||
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/125015 Bibliografie dějin Českých zemí] | |||
Martin Kučera | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:63- Spisovatel]] | [[Kategorie:63- Spisovatel]] | ||
[[Kategorie:48- Politický publicista]] | [[Kategorie:48- Politický publicista]] | ||
[[Kategorie:1923]] | [[Kategorie:1923]] | ||
[[Kategorie:Nymburk]] | [[Kategorie:Nymburk]] | ||
[[Kategorie:1986]] | [[Kategorie:1986]] | ||
[[Kategorie:Praha]] | [[Kategorie:Praha]] | ||
<gallery> | |||
Effenberger Vratislav hrob Nymburk.jpg|Hrob v Nymburce | |||
</gallery> |
Aktuální verze z 17. 2. 2020, 08:36
Vratislav EFFENBERGER | |
Narození | 22.4.1923 |
---|---|
Místo narození | Nymburk |
Úmrtí | 10.8.1986 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání |
63- Spisovatel 48- Politický publicista |
Citace | Biografický slovník českých zemí 15, Praha 2012, s. 525-526 |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46179 |
EFFENBERGER, Vratislav, * 22. 4. 1923 Nymburk, † 10. 8. 1986 Praha, teoretik umění, výtvarník, spisovatel, překladatel
Otec byl stavebním inženýrem, jehož firma v krizi 1931 zkrachovala, a rodina se 1932 přestěhovala do Prahy. E. byl vyloučen z gymnázia, studoval poté chemii na střední průmyslové škole, 1944 maturoval. Do 1946 pracoval jako laborant na výrobě reklamních šotů v Baalfilmu, 1946–54 byl odborným pracovníkem Československého filmového ústavu. Od 1945 při zaměstnání studoval Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství, kterou neukončil, a současně dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě UK v Praze (absolvoval 1948 u J. Mukařovského). 1954–66 mohl z politických důvodů pracovat jen jako dělník v podniku na podzemní zplynování uhlí v Březnu u Chomutova. 1966 se stal externistou Československého filmového ústavu, Výzkumného ústavu filmové techniky a Divadelního ústavu, 1968–70 vědeckým pracovníkem Filozofického ústavu ČSAV (1969 CSc.). 1971–75 byl překladatelem Pražské informační služby, 1975–77 nočním hlídačem, po podpisu Charty 77 v invalidním důchodu. Jeho syn Jakub (* 1964) je výtvarník a básník.
Pro E. vývoj mělo zásadní význam setkání s V. Nezvalem (1943) a záhy nato s K. Teigem, do jehož okruhu se zařadil. Po Teigově smrti se stal vůdčí osobností skupiny pražských surrealistů, z níž pod jeho vedením vznikla Surrealistická skupina v ČSR. Podílel se autorsky, organizačně i redakčně na všech jejích vesměs samizdatových sbornících, vypracoval koncepci a sám redigoval první číslo revue Analogon (1969). Ve svém teoretickém díle, zahrnujícím jak studie estetické a esteticko- filozofické, tak uměnovědné (výtvarné, literární, divadelní, filmové) a kritické, pronikavě analyzoval avantgardy v dialektických vývojových souvislostech i v jejich aktuálním stavu. Zabýval se rovněž rozbory kulturní situace konzumní společnosti, kreativitou a zejména imaginací. Mnoho teoretických reflexí věnoval surrealismu, jeho dějinám i současnosti, problémům uvnitř Skupiny i mezinárodním vazbám surrealistů (publikoval v pařížských a anglosaských surrealistických časopisech). Systematicky zkoumal gnozeologické, imaginativní, kritické a ideologické funkce umění, přičemž stále větší váhu přikládal pojmu imaginace. Kriticky rozebral Bretonův a Teigův teoretický i umělecký odkaz a pod vlivem studia marxismu, psychoanalýzy, strukturalismu a především fenomenologie došel k teorii surracionalismu jako nového komplexního směru imaginativního umění a myšlení. V jejím rámci rozpracoval teorii surrealistické negace jako zdroje konfliktu, jenž jediný umožňuje další vývoj v oblasti umění i mimo ně. Většina E. díla zůstala v rukopisech. Ve druhé polovině 60. let se účastnil profilace revuí Orientace a Výtvarné umění a publikoval monografie. Dosud se vydání nedočkaly E. soubory Pohyby symbolů, Modely a metody, Vědomí a imaginace, Poznámky o filmu, Obraz a slovo, syntézy Osvobozené divadlo, Poklad vidění a Surrealistická poezie, ale i řada monografických studií, mj. o K. Teigovi, Toyen, J. Štyrském, J. Istlerovi, V. Tikalovi, L. Fárovi, J. a E. Švankmajerových, K. Baronovi, Z. Havlíčkovi, K. Hynkovi aj. V kolektivní publikaci Mikuláš Medek vyšla E. studie (2002). Na konci 60. let uspořádal výstavy Symboly obludnosti (1966), K. Teige. Od poetismu k surrealismu (1967), J. Istler, E. Medková, M. Medek, Princip slasti (1968). E. napsal na 12 surrealistických sbírek, z nichž byl otištěn výbor Lov na černého žraloka, souborně byly vydány ve dvou svazcích Básně. Román na pokračování Biče svědomí, který napsal s E. Švankmajerovou pro vlastní potěšení, vyšel 2010. Dramatické texty E. shrnul do řady divadelních her, jedenácti tzv. pseudoscénářů, jejichž výbor se objevil pod názvem Surovost života a cynismus fantazie (Toronto 1984, Krakov 1986, Praha 1992), a několika scénářů pantomim. Výtvarné dílo E. tvořily koláže, v nichž lapidárně a úsporně vyjadřoval nekompromisní odmítání konzumu a zbyrokratizované civilizace. Překlady francouzských surrealistů, např. A. Bretona, P. Éluarda, B. Péreta, T. Tzary rovněž zůstaly nepublikovány. E. byl editorem a spolueditorem výborů z díla K. Teigeho. Jako teoretik i organizátor patřil ke klíčovým postavám světového surrealismu po 1945 a k nejvýznamnějším českým estetikům a myslitelům druhé poloviny 20. století.
D: výběr: Henri Rousseau, 1963; Realita a poezie, 1969; Výtvarné projevy surrealismu, 1969; Zápasy o smysl tvorby, 1969; Vývoj divadelních slohů, (samizdat) 1972; La civilisation surréaliste, Paris 1976; Lov na Černého žraloka, München 1987; Básně 1, 2, 2004, 2007.
L: F. Dryje – I. Purš, V. E. 1923–1986, „Duch negace je tvůrčí duch“, in: Analogon, 1990, č. 2 (tematické číslo); NEČVU 1, s. 158–159; SČS 1, s. 158–159; SČSVU 2, s. 180; Tomeš 1, s. 286–287; SČF, s. 114–115.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Martin Kučera
-
Hrob v Nymburce