FEJFAR Zdeněk 14.10.1916-20.7.2003

Zdeněk FEJFAR
Narození	14.10.1916
Místo narození	Libáň (u Jičína)
Úmrtí	20.7.2003
Místo úmrtí	Praha
Povolání	15- Lékaři
Citace	Biografický slovník českých zemí 16, Praha 2013, s. 101-102
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=135091

FEJFAR, Zdeněk, * 14. 10. 1916 Libáň (u Jičína), † 20. 7. 2003 Praha, lékař-kardiolog

Po absolvování pražského gymnázia v Truhlářské ulici zahájil 1935 studium na pražské Lékařské fakultě UK. Již jako medik pracoval v Anatomickém ústavu a zajímal se zejména o srdce a krevní oběh. Sám aktivní sportovec, pracoval i v poradně pro sportovce. Po zavření českých vysokých škol německými okupanty (1939) nastoupil na místo zřízence do vinohradské nemocnice. Medici sice nesměli být zaměstnáváni ve zdravotnických zařízeních, řada statečných českých lékařů na vedoucích místech však zákaz překračovala. 1943 se F. dostal do motolské nemocnice na interní oddělení k prof. M. Netouškovi, kde pracoval, byť ne zcela samostatně, jako lékař a začal se věnovat i vědě. Po znovuotevření českých vysokých škol 1945 urychleně dokončil studium a byl promován MUDr. 1946 absolvoval studijní pobyt v Londýně, 1950–51 působil jako asistent na pražské 1. interní klinice. 1951 odešel do nově založeného Ústavu chorob oběhu krevního, jednoho ze základů pražského Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM). 1959 zřídila Světová zdravotnická organizace (WHO) v Ženevě kardiovaskulární oddělení a F. byl jmenován jeho prvním ředitelem, na tomto místě prokázal mimořádné schopnosti jak vědecké, tak organizační. Vypracoval jednotnou metodiku vyšetřovacích postupů, podle níž centra v mnoha západních i východních zemích mapovala odlišné projevy srdečních onemocnění. Jeho oddělení patřilo ve WHO k nejlepším. Působil i jako vysokoškolský pedagog. 1963 získal docenturu na Fyziologickém ústavu Harvardovy univerzity v USA, 1965 profesuru na 3. interní klinice nynější 1. lékařské fakulty UK v Praze a 1972–74 přednášel jako mimořádný profesor na ženevské univerzitě. V době normalizace byl povolán ze Ženevy zpět do Prahy a od 1973 pracoval jako zástupce ředitele Centra kardiovaskulárních nemocí IKEM až do svého penzionování 1995.

Vědecky se věnoval zejména studiu srdeční nedostatečnosti, poruchám krevního oběhu a prevenci kardiovaskulárních nemocí. Zabýval se i dějinami české kardiologie. Publikoval okolo pěti set padesáti odborných prací (některé ve spolupráci se svou manželkou Marií Hanou), řada z nich vyšla v anglickém, francouzském, německém, španělském a ruském jazyce. Stal se řádným i čestným členem mnoha vědeckých společností doma i v zahraničí (např. švýcarské, americké, britské, peruánské), americká kardiologická společnost ho ocenila vysokým vyznamenáním za zvládnutí kardiovaskulárních chorob ve světě.

D: výběr: Choroby srdce, 1951; Jak zdravě žít (s M. H. Fejfarovou), 1952; Patofyziologie krevního oběhu (s I. Přerovským a kol.), 1987; Srdce známé a neznámé, 1987; Prevence náhlé srdeční smrti, 1994; Srdce v labyrintu světa, 1997; Náhlá srdeční smrt, 1998 (se spoluautory); Česká kardiologie a kardiologové (se spoluautory), 2001; Klinická fyziologie krevního oběhu (s I. Přerovským), 2002.

L: ČBS, s. 138; Tomeš 1, s. 304; Z. Fejfar (ed.), Ústav pro choroby oběhu krevního 1951–1970, 1995, passim; ČLČ 135, 1996, s. 675–676; Cor Vasa – Kardio 38, 1996, s. 103–104; Eurorehab 6, 1996, s. 185–186; ČLČ 142, 2003, s. 638; Cor Vasa – Kardio 45, 2003, s. 124–125.

P: Archiv UK, Praha, matrika doktorů 1945.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Ludmila Hlaváčková