FUCHS Jan 21.5.1930-3.12.2007: Porovnání verzí
(FUCHS_Jan_21.5.1930-3.11.2007) |
Bez shrnutí editace |
||
(Nejsou zobrazeny 4 mezilehlé verze od 2 dalších uživatelů.) | |||
Řádek 3: | Řádek 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 21.5.1930 | | datum narození = 21.5.1930 | ||
| místo narození = | | místo narození = Praha | ||
| datum úmrtí = 3. | | datum úmrtí = 3.12.2007 | ||
| místo úmrtí = | | místo úmrtí = Praha | ||
| povolání = 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf | | povolání = 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf<br />83- Divadelní interpret nebo herec | ||
83- Divadelní interpret nebo herec | |||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | | citace = Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 488-489 | ||
}} | |||
'''FUCHS, Jan,''' ''* 21. 5. 1930 Praha, † 3. 12. 2007 Praha, rozhlasový režisér, moderátor'' | |||
Pocházel z umělecké rodiny. Otec, matka i strýc byli operními | |||
pěvci. Po maturitě na reálném gymnáziu 1949 krátce pracoval | |||
jako úředník v Divadle S. K. Neumanna, 1950–53 byl | |||
tajemníkem a poté provozním ředitelem Městského divadla | |||
v Benešově. 1953–56 vedl kulturně-propagační oddělení Divadla | |||
Československé armády v Praze na Vinohradech, 1956–59 | |||
byl režisérem a hercem Armádního uměleckého souboru Víta | |||
Nejedlého. 1955 se podílel na scénáři a režii ''Dne Svazarmu'' | |||
na I. celostátní spartakiádě. | |||
Ve druhé polovině padesátých let začal prostřednictvím drobných | |||
příspěvků pro estrády a zábavné pořady externě spolupracovat | |||
s pražskou rozhlasovou redakcí humoru a satiry. 1959 se | |||
stal režisérem Hlavní redakce pro děti a mládež Československého | |||
rozhlasu, kde se uplatnil i jako autor a moderátor. Podílel | |||
se na přípravě dětských a mládežnických publicistických | |||
pořadů (''Návštěva s hudbou''; ''Pionýrská jitřenka''). Stál u vzniku | |||
cyklů ''Fronta na písničku'', jednoho z prvních živě vysílaných | |||
programů ze studia v přítomnosti obecenstva, a ''Přísně tajné!'', | |||
realizovaného v armádní redakci. 1965 komentoval vystoupení | |||
na III. celostátní spartakiádě. V šedesátých letech režíroval | |||
pohádky (''Spletité dobrodružství vojáka Blátošlapa a jeho stínu jménem Jsemsen'', 1963; ''Želva s flétnou''; | |||
''O princezně a zlaté včelce''; ''Vynálezce dětských snů''; ''O španělském králi a anglickém lordovi''; | |||
''Zelená pohádka''; ''Modrý potok Bagají''), četby na pokračování | |||
(K. Poláček – J. Z. Novák: ''Podivuhodná dobrodružství Edudanta a Francimora'', 1962; J. M. Gorvin: ''Mořský vlk'', 1963; | |||
L. Aškenazy: ''Životopis s jezevčíkem'', 1967; J. O. Curwood: ''Vlčák Kazan'', 1967) a rozhlasové hry pro mládež. 1966 natočil první stereofonní rozhlasovou hru v Československu, pohádku | |||
Z. Svěráka ''Krápník a Františka'', kterou nasnímal v Koněpruských | |||
jeskyních. Realizoval i Svěrákovy další texty pro děti (pohádky | |||
''Tři auta'', 1963; ''Tiché šlapací království'', 1964) i dospělé | |||
(smuteční anekdotu ''To jeli dva ve vlaku'', 1967; mystifikační | |||
komedii ''Posel hydrometeorologického ústavu'', 1969, znovu natočeno | |||
1992). 1967 byl členem předsednictva ÚV Odborového | |||
svazu zaměstnanců ve školství, vědě a umění. Zároveň se stal | |||
místopředsedou rozhlasové sekce Svazu československých divadelních | |||
a rozhlasových umělců. Pohostinsky režíroval v zahraničních | |||
rozhlasech, zejména v Berlíně a Brémách. | |||
1968 přešel do redakce literárně-dramatického vysílání, kde | |||
byl 1970 jmenován zástupcem šéfrežiséra. Od té doby natáčel | |||
hry a četby pro dospělé (K. Čapek: ''Krakatit'', 1968; C. Ollier: | |||
''Atentát přímým přenosem'', 1970; F. Methling: ''Kukaččí chata u Leknínového jezírka'', 1970; L. Stroupežnický: | |||
''Zvíkovský rarášek'', | |||
1971; J. Neruda: ''Prodaná láska'', 1972, aj.). Na prahu | |||
normalizace se ujímal i angažovaných látek (A. Zápotocký: | |||
''Rozbřesk'', 1970; B. A. Lavreňov: ''Přelom'', 1971). Připravoval | |||
rozhovory s herci, kteří se přihlásili k Husákově prosovětské | |||
politice (S. Amortová, L. Pelikánová, J. Švorcová). Přesto byl | |||
za své postoje z doby pražského jara nejprve 1970 vyloučen | |||
z KSČ a o dva roky později propuštěn ze zaměstnání. Tehdejší | |||
vedení rozhlasu následně nechalo velký počet jeho režií smazat. | |||
Řadu jejich kopií měl F. v soukromém archivu, díky tomu bylo | |||
možné ztracené záznamy po 1989 opětovně rekonstruovat. | |||
Za tzv. normalizace F. pracoval jako režisér ve svobodném povolání. | |||
Byl hudebním dramaturgem a konferenciérem Dětské lední | |||
revue. Pro slovesnou edici vydavatelství Supraphon režíroval, | |||
dramatizoval a upravoval literární díla (např. A. Dumas st.: | |||
''Tři mušketýři'', 1979; D. Defoe: ''Robinson Crusoe'', 1985; K. May: | |||
''Syn lovce medvědů'', 1987; J. Verne: ''Dvacet tisíc mil pod mořem'', | |||
1987; A. Jirásek: ''Staré pověsti české'', 1988; J. F. Cooper: ''Poslední mohykán'', 1989). 1986–89 připravoval hudební program pro | |||
Lucerna Bar v Praze. | |||
1990 se vrátil do rozhlasu. Natáčel hry, v nichž prokázal cit | |||
pro dynamiku a výrazné vedení herců (J. Suchý: ''Doktor Johann Faust, Praha 2, Karlovo náměstí 40'', 1990; D. Kühn: ''Goldbergovské variace''; G. Courteline: ''Kurážné srdce'', 1992; Z. Svěrák: | |||
''Podzemnice olejná'', 1993; M. Stoniš: ''Dobré důvody k zabíjení'', | |||
1994). S oblibou se věnoval komediálnímu žánru (P. Carlet de | |||
Chamblain de Marivaux: Spor; J. Suchý: ''Poslední štace'', 1992; | |||
J. Just: ''Drama na gauči'', 1995; M. Calman: ''Srdeční slabost''; | |||
R. Ráž: ''Pasti a pastičky'', 1997, aj.) i cyklům dramatizací sci-fi | |||
literatury. Vracel se k četbě na pokračování (M. Bulgakov: | |||
''Povídky'', 1993; J. Dewetter: ''Bylo nás sedm, ale jeden jsme umřeli…''; | |||
J. Foglar: ''Když Duben přichází'', 1994; K. Faldbakken: | |||
''Adamův deník'', 1995; T. Lindgren: ''Čmeláčí med'', 1996). Vymyslel | |||
a uváděl tehdy ojedinělý projekt rozhlasové seznamky | |||
''Šance pro lásku'' (1992), který se vysílal více než deset let. S rozhlasem | |||
spolupracoval i po odchodu do důchodu 1997. Pro | |||
stanici Regina vytvořil pořad ''Top ten desek mluveného slova'', kde uváděl úryvky z vydaných slovesných nahrávek, které prokládal | |||
písničkami zpívajících herců. Pokračoval v nahrávání více než | |||
stovky desek a CD-ROMů mluveného slova pro Supraphon | |||
(např. M. Kirschner: ''Robot Roby u Spejblů'', 1990; H. Doskočilová: | |||
''Krtek a kouzelné Vánoce'', 2003) i jiná vydavatelství. Získal | |||
za ně pět zlatých a jednu platinovou desku. Nositel vyznamenání | |||
Za vynikající práci (1955). | |||
'''L:''' Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 206; R. Běhal, Kdo je kdo | |||
v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu, 1996; V. Príkazský, J. F., in: | |||
Svět rozhlasu, 2005, č. 13, s. 22–23; E. Ješutová a kol., 99 významných | |||
uměleckých osobností rozhlasu. Čeští tvůrci slovesných pořadů, 2008, s. 37; | |||
J. Hubička, J. F., in: Svět rozhlasu 2010, č. 23, s. 63–65; https://cs.wikipedia.org (stav k 25. 6. 2015); | |||
http://www.rozhlas.cz/srt/99osobnosti/_zprava/fuchs-jan--527611 (stav k 25. 6. 2015). | |||
Zdeněk Doskočil | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
Řádek 19: | Řádek 112: | ||
[[Kategorie:1930]] | [[Kategorie:1930]] | ||
[[Kategorie:Praha]] | |||
[[Kategorie:2007]] | [[Kategorie:2007]] | ||
[[Kategorie:Praha]] |
Aktuální verze z 5. 1. 2021, 19:25
Jan FUCHS | |
Narození | 21.5.1930 |
---|---|
Místo narození | Praha |
Úmrtí | 3.12.2007 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání |
82- Dramaturg, režisér nebo choreograf 83- Divadelní interpret nebo herec |
Citace | Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 488-489 |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=81416 |
FUCHS, Jan, * 21. 5. 1930 Praha, † 3. 12. 2007 Praha, rozhlasový režisér, moderátor
Pocházel z umělecké rodiny. Otec, matka i strýc byli operními pěvci. Po maturitě na reálném gymnáziu 1949 krátce pracoval jako úředník v Divadle S. K. Neumanna, 1950–53 byl tajemníkem a poté provozním ředitelem Městského divadla v Benešově. 1953–56 vedl kulturně-propagační oddělení Divadla Československé armády v Praze na Vinohradech, 1956–59 byl režisérem a hercem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. 1955 se podílel na scénáři a režii Dne Svazarmu na I. celostátní spartakiádě.
Ve druhé polovině padesátých let začal prostřednictvím drobných příspěvků pro estrády a zábavné pořady externě spolupracovat s pražskou rozhlasovou redakcí humoru a satiry. 1959 se stal režisérem Hlavní redakce pro děti a mládež Československého rozhlasu, kde se uplatnil i jako autor a moderátor. Podílel se na přípravě dětských a mládežnických publicistických pořadů (Návštěva s hudbou; Pionýrská jitřenka). Stál u vzniku cyklů Fronta na písničku, jednoho z prvních živě vysílaných programů ze studia v přítomnosti obecenstva, a Přísně tajné!, realizovaného v armádní redakci. 1965 komentoval vystoupení na III. celostátní spartakiádě. V šedesátých letech režíroval pohádky (Spletité dobrodružství vojáka Blátošlapa a jeho stínu jménem Jsemsen, 1963; Želva s flétnou; O princezně a zlaté včelce; Vynálezce dětských snů; O španělském králi a anglickém lordovi; Zelená pohádka; Modrý potok Bagají), četby na pokračování (K. Poláček – J. Z. Novák: Podivuhodná dobrodružství Edudanta a Francimora, 1962; J. M. Gorvin: Mořský vlk, 1963; L. Aškenazy: Životopis s jezevčíkem, 1967; J. O. Curwood: Vlčák Kazan, 1967) a rozhlasové hry pro mládež. 1966 natočil první stereofonní rozhlasovou hru v Československu, pohádku Z. Svěráka Krápník a Františka, kterou nasnímal v Koněpruských jeskyních. Realizoval i Svěrákovy další texty pro děti (pohádky Tři auta, 1963; Tiché šlapací království, 1964) i dospělé (smuteční anekdotu To jeli dva ve vlaku, 1967; mystifikační komedii Posel hydrometeorologického ústavu, 1969, znovu natočeno 1992). 1967 byl členem předsednictva ÚV Odborového svazu zaměstnanců ve školství, vědě a umění. Zároveň se stal místopředsedou rozhlasové sekce Svazu československých divadelních a rozhlasových umělců. Pohostinsky režíroval v zahraničních rozhlasech, zejména v Berlíně a Brémách.
1968 přešel do redakce literárně-dramatického vysílání, kde byl 1970 jmenován zástupcem šéfrežiséra. Od té doby natáčel hry a četby pro dospělé (K. Čapek: Krakatit, 1968; C. Ollier: Atentát přímým přenosem, 1970; F. Methling: Kukaččí chata u Leknínového jezírka, 1970; L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek, 1971; J. Neruda: Prodaná láska, 1972, aj.). Na prahu normalizace se ujímal i angažovaných látek (A. Zápotocký: Rozbřesk, 1970; B. A. Lavreňov: Přelom, 1971). Připravoval rozhovory s herci, kteří se přihlásili k Husákově prosovětské politice (S. Amortová, L. Pelikánová, J. Švorcová). Přesto byl za své postoje z doby pražského jara nejprve 1970 vyloučen z KSČ a o dva roky později propuštěn ze zaměstnání. Tehdejší vedení rozhlasu následně nechalo velký počet jeho režií smazat. Řadu jejich kopií měl F. v soukromém archivu, díky tomu bylo možné ztracené záznamy po 1989 opětovně rekonstruovat.
Za tzv. normalizace F. pracoval jako režisér ve svobodném povolání. Byl hudebním dramaturgem a konferenciérem Dětské lední revue. Pro slovesnou edici vydavatelství Supraphon režíroval, dramatizoval a upravoval literární díla (např. A. Dumas st.: Tři mušketýři, 1979; D. Defoe: Robinson Crusoe, 1985; K. May: Syn lovce medvědů, 1987; J. Verne: Dvacet tisíc mil pod mořem, 1987; A. Jirásek: Staré pověsti české, 1988; J. F. Cooper: Poslední mohykán, 1989). 1986–89 připravoval hudební program pro Lucerna Bar v Praze.
1990 se vrátil do rozhlasu. Natáčel hry, v nichž prokázal cit pro dynamiku a výrazné vedení herců (J. Suchý: Doktor Johann Faust, Praha 2, Karlovo náměstí 40, 1990; D. Kühn: Goldbergovské variace; G. Courteline: Kurážné srdce, 1992; Z. Svěrák: Podzemnice olejná, 1993; M. Stoniš: Dobré důvody k zabíjení, 1994). S oblibou se věnoval komediálnímu žánru (P. Carlet de Chamblain de Marivaux: Spor; J. Suchý: Poslední štace, 1992; J. Just: Drama na gauči, 1995; M. Calman: Srdeční slabost; R. Ráž: Pasti a pastičky, 1997, aj.) i cyklům dramatizací sci-fi literatury. Vracel se k četbě na pokračování (M. Bulgakov: Povídky, 1993; J. Dewetter: Bylo nás sedm, ale jeden jsme umřeli…; J. Foglar: Když Duben přichází, 1994; K. Faldbakken: Adamův deník, 1995; T. Lindgren: Čmeláčí med, 1996). Vymyslel a uváděl tehdy ojedinělý projekt rozhlasové seznamky Šance pro lásku (1992), který se vysílal více než deset let. S rozhlasem spolupracoval i po odchodu do důchodu 1997. Pro stanici Regina vytvořil pořad Top ten desek mluveného slova, kde uváděl úryvky z vydaných slovesných nahrávek, které prokládal písničkami zpívajících herců. Pokračoval v nahrávání více než stovky desek a CD-ROMů mluveného slova pro Supraphon (např. M. Kirschner: Robot Roby u Spejblů, 1990; H. Doskočilová: Krtek a kouzelné Vánoce, 2003) i jiná vydavatelství. Získal za ně pět zlatých a jednu platinovou desku. Nositel vyznamenání Za vynikající práci (1955).
L: Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 206; R. Běhal, Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu, 1996; V. Príkazský, J. F., in: Svět rozhlasu, 2005, č. 13, s. 22–23; E. Ješutová a kol., 99 významných uměleckých osobností rozhlasu. Čeští tvůrci slovesných pořadů, 2008, s. 37; J. Hubička, J. F., in: Svět rozhlasu 2010, č. 23, s. 63–65; https://cs.wikipedia.org (stav k 25. 6. 2015); http://www.rozhlas.cz/srt/99osobnosti/_zprava/fuchs-jan--527611 (stav k 25. 6. 2015).
Zdeněk Doskočil