HEJNA Václav 24.9.1914-2.8.1985: Porovnání verzí
(HEJNA_Václav_24.9.1914-2.8.1985) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 9: | Řádek 9: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | | citace = Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 431-432 | ||
}} | |||
'''HEJNA, Václav''', ''* 24. 9. 1914 Praha, † 2. 8. 1985 Praha, malíř, grafik'' | |||
Syn uměleckého truhláře a návrháře bytových interiérů Emanuela H. (1880–1969) a Anny, roz. Sojkové. 1934 maturoval | |||
na malostranské reálce, kde ho k vlastnímu výtvarnému projevu vedl akademický malíř J. Boháč-Heřmanský. 1934–39 studoval kreslení na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství ČVUT u O. Blažíčka a K. Pokorného. Jeho spolužáky | |||
a přáteli byli J. Liesler a Z. Seydl. Od poloviny třicátých let | |||
H. patřil k nejoriginálnějším talentům meziválečné generace. | |||
Spolu s šesti vrstevníky, mezi něž se řadili též historikové umění P. Kropáček a L. Nerad, založil na podzim 1939 výtvarnou | |||
skupinu Sedm v říjnu. Roku 1940 se stal nejmladším členem | |||
SVU Mánes. 1944–45 byl manželem koncertní pěvkyně Věry | |||
Bachmannové. Od ledna 1945 se účastnil ilegálních příprav | |||
k založení Výtvarné sekce Společnosti pro hospodářské a kulturní styky se SSSR, po osvobození vstoupil do KSČ a stal | |||
se předsedou výtvarné sekce Svazu přátel Sovětského svazu. | |||
V únoru 1946 navázal styk s demokratickými (republikánskými) španělskými malíři na jejich pražské výstavě, v létě | |||
vystavoval se skupinou mladých československých výtvarníků | |||
v pařížské Galerii La Boëthie a v září s bratrem zahájil stipendijní studium na Národní vysoké škole krásných umění (École | |||
des Beaux-Arts). Počátkem 1948 se vrátil do vlasti a podruhé se | |||
oženil s překladatelkou Jaroslavou Pippichovou, s níž měl syna | |||
Martina. Ačkoli se angažoval ve výtvarných a osvětových organizacích, po nástupu socialistického realismu upadl do osobní | |||
a tvůrčí krize. 1949 vstoupil do výtvarného družstva Tvar, 1950 | |||
neobdržel povolení k výstavě v Paříži a opět se rozvedl. | |||
1951–52 byl potřetí ženat s Dagmar Hejlovou, zaměstnanou | |||
v ateliéru architekta J. Krohy, kde externě vypomáhal jako | |||
kreslič. Kompromisy se socialisticky angažovaným uměním se | |||
mu nedařily, živil se různými zakázkami v oblasti užité grafiky. 1953–56 žil se čtvrtou manželkou Lidmilou Hradčovskou. | |||
Poté co bylo 1955 výtvarníkům ve svobodné profesi umožněno přivydělávat si umělecko-řemeslnými výrobky, spojil síly | |||
s konstruktérem J. Peřinou. Vyráběl dekorativní předměty, | |||
ale také nelegálně honorované výstavní modely pro průmyslové podniky. Po pátém sňatku s výtvarnicí Karlou Jelínkovou, roz. Korejsovou (1922–2006), tvořící pod pseudonymem Charlotte Talabardon, byl na jaře 1960 zatčen a odsouzen pro | |||
nedovolené podnikání ke třem rokům vězení; v březnu 1963 | |||
propuštěn na svobodu. V době politického uvolnění v šedesátých letech začal znovu horečně malovat pro několik zájemců | |||
o svá díla i pro své potěšení, často vystavoval (např. 1969 spolu | |||
s manželkou v pařížské Galerii Creuze) a vytvářel trojrozměrné | |||
objekty. Oficiální kritika však o něm mlčela a docenila ho teprve po 1990 jako jednu z klíčových osobností české výtvarné | |||
scény po druhé světové válce. | |||
V H. díle lze rozeznat tři významné časové úseky. Světově srovnatelná první perioda spadá do období 1934–39, kdy H. maloval figurální obrazy a obrazové skici v originálním stylu existenciálního expresionismu, který navazoval na E. Muncha | |||
a expresionismus skupiny Osma. V námětech muže u stolu | |||
se sepjatýma rukama nebo psychiatrické ordinace intuitivně | |||
řešil situaci osamocení a vykolejení individua za předválečné | |||
duchovní krize. Postavy s vyškrabovaným obličejem a soustředění se na motivy trestanců, smutku, pláče, smrti předznamenaly vývojové směry H. malby po druhé světové válce. | |||
Pozvolným předělem v H. malbě byl protektorát. Paleta barev | |||
se posunula k rembrandtovskému šerosvitu a tematika zkonkrétněla, objevily se portréty bratra Jiřího a přátel (J. Liesler, | |||
F. Jiroudek, P. Kropáček, J. Orten), krajiny a sociální náměty | |||
(Hradčany, slovácké žně), máchovský motiv poutníka v krajině. Přibyla tematika biblická, která souzněla s patosem boje | |||
za svobodu (''Poslední večeře, Kamenování sv. Štěpána''). Shrbená lidská těla symbolizovala tragiku doby. Za pařížského pobytu H. zaujal Dubuffetův koncept tzv. l’art brut (antiumění a antiestetika). V padesátých letech však H. takto malovat | |||
nemohl. Po návratu z vězení sporadicky pokračoval v krajinných a figurálních námětech. Častěji olejomalbu kombinoval s jinými typy materiálu a dospěl k vlastnímu pojetí informelu. V pozdní tvorbě se věnoval asamblážím a svébytně | |||
pomalovaným objektům. Sbíral po Praze vyřazené předměty, | |||
např. žehlicí prkno, na které nanesl barevnou kompozici (''Sen žehlířky''). V ''Poctě malíři Chagallovi'' upravil desku z dřevěného rámu stolních hodin, doplnil ji ozdobnou mřížkou, křidélkem, předměty pomaloval, opatřil skleněnými výplněmi a vlastní abstraktní fotografií. Stejně přistupoval k psacímu | |||
stroji, lampičce, skříním, stolům, dřevěnému žlabu pokrytému rtěnkami ve tvaru ženského torza (''Nana''). V prvním a závěrečném úseku svého díla H. dosáhl výsledků tak ojedinělých, že se vymykaly jakékoli konvenci. | |||
Malířem evropského významu se stal i bratr '''Jiří H'''. | |||
(* 29. 7. 1921 Praha, † 2. 3. 2011 Paříž, Francie), žák zlínské Školy umění, Maxe Švabinského na AVU a École des | |||
Beaux-Arts v Paříži, původně kreslíř a ilustrátor, spějící od | |||
druhé poloviny padesátých let k abstrakci. S manželku Zoe | |||
(1922–2004) emigroval 1964 do Paříže, kde se prosadil jako | |||
svérázný představitel mladé generační vrstvy pařížské školy. Ve třech cyklech ''Tvář moře, Tváře měst'' a ''Kosmogonické kompozice'', který je považován za světově přínosný a v němž vyjadřoval energii vesmíru a meziprostorové vztahy, i v cyklu | |||
medailí Velikáni dosáhl mezinárodního uznání. | |||
'''L:''' J. Pečírka, V. H., in: Volné směry 38, 1915, s. 60–61; Toman 1, s. 317; | |||
Toman D, s. 66; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 247; ČBS, s. 202; | |||
Tomeš 1, s. 441; SČSVU 3, s. 120–121; NEČVUD, s. 275–276 (se soupisem výstav a další literaturou); P. Chalupa, J. H. Retrospektiva vesmíru, 2004; | |||
H. Tesan a kol., V. H. Barva a bytí, 2013; https://cs.isabart.org/person/45 (se | |||
soupisem výstav a další literaturou; stav k 20. 11. 2019). | |||
Martin Kučera | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik]] | [[Kategorie:76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik]] |
Aktuální verze z 13. 3. 2022, 10:10
Václav HEJNA | |
![]() | |
Narození | 24.9.1914 |
---|---|
Místo narození | Praha |
Úmrtí | 2.8.1985 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání | 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik |
Citace | Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 431-432 |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48634 |
HEJNA, Václav, * 24. 9. 1914 Praha, † 2. 8. 1985 Praha, malíř, grafik
Syn uměleckého truhláře a návrháře bytových interiérů Emanuela H. (1880–1969) a Anny, roz. Sojkové. 1934 maturoval na malostranské reálce, kde ho k vlastnímu výtvarnému projevu vedl akademický malíř J. Boháč-Heřmanský. 1934–39 studoval kreslení na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství ČVUT u O. Blažíčka a K. Pokorného. Jeho spolužáky a přáteli byli J. Liesler a Z. Seydl. Od poloviny třicátých let H. patřil k nejoriginálnějším talentům meziválečné generace. Spolu s šesti vrstevníky, mezi něž se řadili též historikové umění P. Kropáček a L. Nerad, založil na podzim 1939 výtvarnou skupinu Sedm v říjnu. Roku 1940 se stal nejmladším členem SVU Mánes. 1944–45 byl manželem koncertní pěvkyně Věry Bachmannové. Od ledna 1945 se účastnil ilegálních příprav k založení Výtvarné sekce Společnosti pro hospodářské a kulturní styky se SSSR, po osvobození vstoupil do KSČ a stal se předsedou výtvarné sekce Svazu přátel Sovětského svazu. V únoru 1946 navázal styk s demokratickými (republikánskými) španělskými malíři na jejich pražské výstavě, v létě vystavoval se skupinou mladých československých výtvarníků v pařížské Galerii La Boëthie a v září s bratrem zahájil stipendijní studium na Národní vysoké škole krásných umění (École des Beaux-Arts). Počátkem 1948 se vrátil do vlasti a podruhé se oženil s překladatelkou Jaroslavou Pippichovou, s níž měl syna Martina. Ačkoli se angažoval ve výtvarných a osvětových organizacích, po nástupu socialistického realismu upadl do osobní a tvůrčí krize. 1949 vstoupil do výtvarného družstva Tvar, 1950 neobdržel povolení k výstavě v Paříži a opět se rozvedl. 1951–52 byl potřetí ženat s Dagmar Hejlovou, zaměstnanou v ateliéru architekta J. Krohy, kde externě vypomáhal jako kreslič. Kompromisy se socialisticky angažovaným uměním se mu nedařily, živil se různými zakázkami v oblasti užité grafiky. 1953–56 žil se čtvrtou manželkou Lidmilou Hradčovskou. Poté co bylo 1955 výtvarníkům ve svobodné profesi umožněno přivydělávat si umělecko-řemeslnými výrobky, spojil síly s konstruktérem J. Peřinou. Vyráběl dekorativní předměty, ale také nelegálně honorované výstavní modely pro průmyslové podniky. Po pátém sňatku s výtvarnicí Karlou Jelínkovou, roz. Korejsovou (1922–2006), tvořící pod pseudonymem Charlotte Talabardon, byl na jaře 1960 zatčen a odsouzen pro nedovolené podnikání ke třem rokům vězení; v březnu 1963 propuštěn na svobodu. V době politického uvolnění v šedesátých letech začal znovu horečně malovat pro několik zájemců o svá díla i pro své potěšení, často vystavoval (např. 1969 spolu s manželkou v pařížské Galerii Creuze) a vytvářel trojrozměrné objekty. Oficiální kritika však o něm mlčela a docenila ho teprve po 1990 jako jednu z klíčových osobností české výtvarné scény po druhé světové válce.
V H. díle lze rozeznat tři významné časové úseky. Světově srovnatelná první perioda spadá do období 1934–39, kdy H. maloval figurální obrazy a obrazové skici v originálním stylu existenciálního expresionismu, který navazoval na E. Muncha a expresionismus skupiny Osma. V námětech muže u stolu se sepjatýma rukama nebo psychiatrické ordinace intuitivně řešil situaci osamocení a vykolejení individua za předválečné duchovní krize. Postavy s vyškrabovaným obličejem a soustředění se na motivy trestanců, smutku, pláče, smrti předznamenaly vývojové směry H. malby po druhé světové válce. Pozvolným předělem v H. malbě byl protektorát. Paleta barev se posunula k rembrandtovskému šerosvitu a tematika zkonkrétněla, objevily se portréty bratra Jiřího a přátel (J. Liesler, F. Jiroudek, P. Kropáček, J. Orten), krajiny a sociální náměty (Hradčany, slovácké žně), máchovský motiv poutníka v krajině. Přibyla tematika biblická, která souzněla s patosem boje za svobodu (Poslední večeře, Kamenování sv. Štěpána). Shrbená lidská těla symbolizovala tragiku doby. Za pařížského pobytu H. zaujal Dubuffetův koncept tzv. l’art brut (antiumění a antiestetika). V padesátých letech však H. takto malovat nemohl. Po návratu z vězení sporadicky pokračoval v krajinných a figurálních námětech. Častěji olejomalbu kombinoval s jinými typy materiálu a dospěl k vlastnímu pojetí informelu. V pozdní tvorbě se věnoval asamblážím a svébytně pomalovaným objektům. Sbíral po Praze vyřazené předměty, např. žehlicí prkno, na které nanesl barevnou kompozici (Sen žehlířky). V Poctě malíři Chagallovi upravil desku z dřevěného rámu stolních hodin, doplnil ji ozdobnou mřížkou, křidélkem, předměty pomaloval, opatřil skleněnými výplněmi a vlastní abstraktní fotografií. Stejně přistupoval k psacímu stroji, lampičce, skříním, stolům, dřevěnému žlabu pokrytému rtěnkami ve tvaru ženského torza (Nana). V prvním a závěrečném úseku svého díla H. dosáhl výsledků tak ojedinělých, že se vymykaly jakékoli konvenci.
Malířem evropského významu se stal i bratr Jiří H. (* 29. 7. 1921 Praha, † 2. 3. 2011 Paříž, Francie), žák zlínské Školy umění, Maxe Švabinského na AVU a École des Beaux-Arts v Paříži, původně kreslíř a ilustrátor, spějící od druhé poloviny padesátých let k abstrakci. S manželku Zoe (1922–2004) emigroval 1964 do Paříže, kde se prosadil jako svérázný představitel mladé generační vrstvy pařížské školy. Ve třech cyklech Tvář moře, Tváře měst a Kosmogonické kompozice, který je považován za světově přínosný a v němž vyjadřoval energii vesmíru a meziprostorové vztahy, i v cyklu medailí Velikáni dosáhl mezinárodního uznání.
L: J. Pečírka, V. H., in: Volné směry 38, 1915, s. 60–61; Toman 1, s. 317; Toman D, s. 66; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 247; ČBS, s. 202; Tomeš 1, s. 441; SČSVU 3, s. 120–121; NEČVUD, s. 275–276 (se soupisem výstav a další literaturou); P. Chalupa, J. H. Retrospektiva vesmíru, 2004; H. Tesan a kol., V. H. Barva a bytí, 2013; https://cs.isabart.org/person/45 (se soupisem výstav a další literaturou; stav k 20. 11. 2019).
Martin Kučera