HEŘMAN ?-17.9.1122

HEŘMAN
Úmrtí	17.9.1122
Místo úmrtí	Praha
Povolání	49- Náboženský nebo církevní činitel
Citace	Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 554
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=67429

HEŘMAN (též Hermann von Prag), * ?, † 17. 9. 1122 Praha ?, pražský biskup

Pocházel z Maastrichtu v dnešním Nizozemsku. V literatuře občas uváděný Utrecht je mylný; obě města se sice latinsky nazývají Traiectum, H. však byl jednoznačně z prvního z nich, neboť měl v úctě sv. Lamberta, spojovaného s Maastrichtem. Jako mladík přišel do Čech a stal se proboštem kolegiátní kapituly ve Staré Boleslavi. Byl to muž vzdělaný a zkušený ve službách panovníkovi, osvědčil se mj. v diplomatických poselstvích. Ačkoliv měl pouze jáhenské svěcení, byl na doporučení Wiprechta z Grojče (švagra tehdejšího knížete Břetislava II.) 28. února 1099 ve Staré Boleslavi zvolen v pořadí již devátým pražským biskupem. Investituru mu císař Jindřich IV. udělil v dubnu 1099 v Řezně, kam doprovázel budoucího knížete Bořivoje II. na jeho první návštěvu u Jindřichova dvora. 11. června 1099 obdržel v Ostřihomi od arcibiskupa Serafina kněžské svěcení (byl s ním vysvěcen na kněze také pražský kanovník a kronikář Kosmas), biskupské svěcení získal 8. dubna 1100 v Mohuči od papežského legáta kardinála Roberta.

Zpočátku kariéry, 3. října 1100, při svěcení nově postaveného kostela sv. Petra v nejmenovaném místě na panství svatojiřského kláštera, zažil H. první konflikt. Ve snaze zabránit šíření kultu kněžny Ludmily, prosazovaného svatojiřským klášterem, odmítl vložit mezi ostatky část Ludmilina závoje, jak to požadovala abatyše Windelmuth. Po ostřejší výměně názorů H. rozkázal hodit látku na žhavé uhlí. Oheň jí však přes velký žár neuškodil, což biskup a přítomní preláti považovali za zázrak. Úcta ke sv. Ludmile se od té doby šířila i mimo svatojiřský klášter. Ve svém úřadu se H. podílel na politických událostech v českých zemích; zastával úřad v době politických zmatků a opakujících se bojů o trůn. V některých situacích se proto sporům snažil vyhnout a vzdálil se z Čech. Politické zvraty zvládal bez větší úhony. 22. prosince 1100 byl přítomen smrti Břetislava II., těžce zraněného při vražedném útoku ve Zbečně. Spolu s předáky poslal na Moravu pro jeho bratra Bořivoje (II.), jemuž předtím na žádost knížete Břetislava Jindřich IV. udělil Čechy v léno bez ohledu na tehdy platný stařešinský zákon. Za vpádu olomouckého údělného knížete Svatopluka (1105) bránil biskup H. z pověření knížete Bořivoje Pražský hrad. Aby nemusel zaujmout stanovisko ve sporu o český trůn 1107, uchýlil se k příteli, bamberskému biskupovi Otovi, a vrátil se, až když se kníže Svatopluk ujal vlády v Čechách. Svatoplukovi vypomohl půjčkou sedmdesáti hřiven zlata ze svého majetku. 1109 se s vyšehradským kastelánem Fabianem zasloužil o volbu a nastolení Vladislava I. (25. září). Po návratu knížete Bořivoje koncem 1109 byl však zatčen a hlídán ve svém domě. V následujícím roce se s ostatními českými předáky dostavil na příkaz římsko-německého krále Jindřicha V. do Rokycan, kde král rozřešil spor ve prospěch Vladislava, Bořivojovi přívrženci byli potrestáni. Biskup, který „zlatem podmazal ruku královu“ a navíc byl přívržencem Vladislava, vyšel bez postihu. 1111 se H. podle přání královny Svatavy (vdovy po králi Vratislavovi I.) spolu se správcem knížecího dvora Vackem snažil zprostředkovat smír mezi knížetem Vladislavem I. a jeho bratrem Soběslavem. Stejně tak 1117–18 usiloval o smír Vladislava s bratrem Bořivojem. Pražský děkan Kosmas zaznamenal i některé rysy jeho povahy, jako úctu k sv. Lambertovi (kdysi biskupovi v Maastrichtu), ale i sklon trpět výčitkami svědomí, konkrétně proto, že se mu nepodařilo zabránit návratu Židů pokřtěných za křižáckého tažení k původní víře.

L: V. Novotný, České dějiny, I/2, Od Břetislava I. do Přemysla I., 1913, rejstřík; J. Žemlička, Čechy v době knížecí (1034–1198), 1997, rejstřík; M. Bláhová – J. Frolík – N. Profantová, Velké dějiny zemí Koruny české I (do roku 1197), 1999, rejstřík.

P: Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, B. Bretholz – W. Weinberger (eds.), in: Monumenta Germaniae Historica – Scriptores Rerum Germanicarum, Nova series II, Berlin 1923, kniha III, kap. 7–49.

Marie Bláhová