HEVERLE Gustav 30.1.1920-22.1.2008: Porovnání verzí
(HEVERLE_Gustav_31.1.1920-22.1.2008) |
m (Holoubková přesunul stránku HEVERLE Gustav 31.1.1920-22.1.2008 na HEVERLE Gustav 30.1.1920-22.1.2008 bez založení přesměrování) |
||
(Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.) | |||
Řádek 2: | Řádek 2: | ||
| jméno = Gustav HEVERLE | | jméno = Gustav HEVERLE | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = | | datum narození = 30.1.1920 | ||
| místo narození = | | místo narození = Praha | ||
| datum úmrtí = 22.1.2008 | | datum úmrtí = 22.1.2008 | ||
| místo úmrtí = | | místo úmrtí = Praha | ||
| povolání = 83- Divadelní interpret nebo herec | | povolání = 83- Divadelní interpret nebo herec | ||
| jiná jména = | |||
| citace = Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 571-572 | |||
}} | |||
'''HEVERLE, Gustav''', ''* 30. 1. 1920 Praha, † 22. 1. 2008 Praha, herec'' | |||
Pocházel z herecké rodiny. Uvažoval o hudební dráze, nakonec se rozhodl pro divadlo. 1940 začal navštěvovat Hereckou | |||
školu E. F. Buriana. Po její likvidaci založil 1941 se spolužáky | |||
divadlo Větrník, kde ztvárnil mj. postavu Bufallo Billa v Brdečkově westernové parodii ''Limonádový Joe'' (1944). Ke konci | |||
války byl totálně nasazen v Berlíně. Po osvobození znovu hrál | |||
ve Větrníku až do jeho zániku na podzim 1946 (např. Petule, | |||
F. Němec: ''Romance nesentimentální''). V témže roce absolvoval | |||
dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze. 1947/48 hrál | |||
ve Středočeském divadle v Mladé Boleslavi, 1948–55 působil | |||
v Burianově Déčku (od 1951 Armádní umělecké divadlo), | |||
v němž se představil ve třech desítkách inscenací různorodých | |||
žánrů (Benjamin, V. Nezval: ''Milenci z kiosku'', 1950; Kornel, | |||
K. Čapek: ''Matka'', 1953). Na popud Jana Wericha přešel 1955 | |||
do Divadla satiry (od 1957 Divadlo ABC). Jeho soubor převzala 1962 Městská divadla pražská, v nichž H. vystupoval až do | |||
odchodu na odpočinek (1984) a posléze ještě pohostinsky | |||
do 1989. Díky přirozenému projevu a mužnému zevnějšku | |||
se od čtyřicátých do šedesátých let objevoval v úlohách milovníků, velkých hrdinů a nebojácných chlapíků z českého i světového repertoáru (Brutus, J. Voskovec – J. Werich: ''Caesar'', 1955; Prévot, J. Voskovec – J. Werich: ''Balada z hadrů'', 1957; | |||
Teddy Brewster, J. Kesselring: ''Jezinky a bezinky'', 1958; Kornel | |||
Hackl, Thornton Wilder: ''Paní Dolly, dohazovačka'', 1962; | |||
Antonio, W. Shakespeare: ''Benátský kupec'', 1964). Pravidelně | |||
účinkoval v rozhlase (např. K. Čapek: ''Matka''). V sedmdesátých | |||
letech pracoval také jako hlavní režisér vysílání pro děti a mládež v pražském studiu Československého rozhlasu (F. Langer: | |||
''Kluci z Folimanky''; J. Verne: ''Delfín''). Za rozhlasovou tvorbu | |||
obdržel cenu Prix Bohemia (1980). | |||
Ve filmu debutoval 1949, kdy společně s Jaroslavou Adamovou | |||
vytvořil ústřední dvojici proletářských milenců v Burianově | |||
adaptaci sociálního románu Karla Nového ''Chceme žít''. V padesátých letech účinkoval ve schematických a politicky exponovaných filmech (''Cesta ke štěstí'', 1951; ''Únos'', 1952; ''Severní přístav'', | |||
1954; ''Bomba'', 1957; ''Povodeň'', 1958). Často vystupoval v rolích | |||
vojáků a armádních důstojníků (''Tanková brigáda'', 1955; ''Neporažení'', 1956; ''Atentát''; ''Hvězda zvaná Pelyněk'', 1964; ''Vysoká modrá zeď'', 1973; ''Sedmého dne večer'', 1974), policistů (''Na konci města'', 1954; ''Konec cesty'', 1959) či kriminalistů (''Smrt si vybírá'', | |||
1972; ''Pasiáns'', 1977). Dokladem H. širokého hereckého rejstříku byly také úlohy v životopisných snímcích (''Z mého života'', | |||
1955; ''Paleta lásky'', 1976), ve válečných dramatech (''Počkám, až zabiješ'', 1973) a v komediích (''Zaostřit, prosím!'', 1956; ''Svatba bez prstýnku'', 1972). Svou patrně nejznámější postavu panoše Vítka H. vytvořil v pohádce ''Pyšná princezna'' (1952). Po nástupu | |||
tzv. normalizace byl znovu obsazován do ideologicky tendenčních snímků (''Noc oranžových slonů'', 1974; ''Akce v Istanbulu'', | |||
1975; ''Dům na Poříčí'', 1976; ''Silnější než strach'', 1978), k čemuž | |||
patrně přispěla jeho dlouholetá politická angažovanost v KSČ. | |||
Od počátku televizního vysílání hrál v televizních inscenacích | |||
a filmech (''Metoda rady Pitra'', 1958; ''Vrah byl odsouzen po právu'', 1962; ''Žižkův meč'', 1970; ''Romeo a Julie na konci listopadu'', | |||
1971), později také v televizních seriálech (''Hříšní lidé města pražského'', 1969; ''Třicet případů majora Zemana'', 1974–1979; | |||
''Dobrá voda'', 1982). Naposledy se objevil v adaptaci komedie | |||
O. Wilda ''Ideální manžel'' (2001). Obdržel titul zasloužilého | |||
umělce (1980) a cenu Senior Prix (1994). | |||
'''D:''' http://vis.idu.cz/Productions.aspx (soupis divadelních rolí 1945–1989, stav k 30. 4. 2020). | |||
'''L:''' MČE 2, s. 767; FPH 1, s. 151–152; Fikejz 1, s. 387–388; http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 30. 4. 2020); http://www.fdb.cz/ (se soupisem filmových rolí, stav k 30. 4. 2020); https://www.filmovyprehled.cz/ (se soupisem filmových rolí, stav k 30. 4. 2020); Český hraný film III, 2001; IV, 2004; V, 2007; VI, 2010, rejstřík; Z. Hedbávný, Divadlo Větrník, 1988, passim; M. Valtrová – O. Ornest, Hraje váš tatínek ještě na housle?, 1993, s. 260; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík; J. Černý, | |||
Osudy českého divadla po druhé světové válce 1945–1955, 2007, rejstřík. | |||
'''P:''' Divadelní ústav, Praha, dokumentace. | |||
Zdeněk Doskočil | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]] | [[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]] | ||
[[Kategorie:1920]] | [[Kategorie:1920]] | ||
[[Kategorie:Praha]] | |||
[[Kategorie:2008]] | [[Kategorie:2008]] | ||
[[Kategorie:Praha]] |
Aktuální verze z 9. 3. 2023, 18:20
Gustav HEVERLE | |
Narození | 30.1.1920 |
---|---|
Místo narození | Praha |
Úmrtí | 22.1.2008 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání | 83- Divadelní interpret nebo herec |
Citace | Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 571-572 |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48664 |
HEVERLE, Gustav, * 30. 1. 1920 Praha, † 22. 1. 2008 Praha, herec
Pocházel z herecké rodiny. Uvažoval o hudební dráze, nakonec se rozhodl pro divadlo. 1940 začal navštěvovat Hereckou školu E. F. Buriana. Po její likvidaci založil 1941 se spolužáky divadlo Větrník, kde ztvárnil mj. postavu Bufallo Billa v Brdečkově westernové parodii Limonádový Joe (1944). Ke konci války byl totálně nasazen v Berlíně. Po osvobození znovu hrál ve Větrníku až do jeho zániku na podzim 1946 (např. Petule, F. Němec: Romance nesentimentální). V témže roce absolvoval dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze. 1947/48 hrál ve Středočeském divadle v Mladé Boleslavi, 1948–55 působil v Burianově Déčku (od 1951 Armádní umělecké divadlo), v němž se představil ve třech desítkách inscenací různorodých žánrů (Benjamin, V. Nezval: Milenci z kiosku, 1950; Kornel, K. Čapek: Matka, 1953). Na popud Jana Wericha přešel 1955 do Divadla satiry (od 1957 Divadlo ABC). Jeho soubor převzala 1962 Městská divadla pražská, v nichž H. vystupoval až do odchodu na odpočinek (1984) a posléze ještě pohostinsky do 1989. Díky přirozenému projevu a mužnému zevnějšku se od čtyřicátých do šedesátých let objevoval v úlohách milovníků, velkých hrdinů a nebojácných chlapíků z českého i světového repertoáru (Brutus, J. Voskovec – J. Werich: Caesar, 1955; Prévot, J. Voskovec – J. Werich: Balada z hadrů, 1957; Teddy Brewster, J. Kesselring: Jezinky a bezinky, 1958; Kornel Hackl, Thornton Wilder: Paní Dolly, dohazovačka, 1962; Antonio, W. Shakespeare: Benátský kupec, 1964). Pravidelně účinkoval v rozhlase (např. K. Čapek: Matka). V sedmdesátých letech pracoval také jako hlavní režisér vysílání pro děti a mládež v pražském studiu Československého rozhlasu (F. Langer: Kluci z Folimanky; J. Verne: Delfín). Za rozhlasovou tvorbu obdržel cenu Prix Bohemia (1980).
Ve filmu debutoval 1949, kdy společně s Jaroslavou Adamovou vytvořil ústřední dvojici proletářských milenců v Burianově adaptaci sociálního románu Karla Nového Chceme žít. V padesátých letech účinkoval ve schematických a politicky exponovaných filmech (Cesta ke štěstí, 1951; Únos, 1952; Severní přístav, 1954; Bomba, 1957; Povodeň, 1958). Často vystupoval v rolích vojáků a armádních důstojníků (Tanková brigáda, 1955; Neporažení, 1956; Atentát; Hvězda zvaná Pelyněk, 1964; Vysoká modrá zeď, 1973; Sedmého dne večer, 1974), policistů (Na konci města, 1954; Konec cesty, 1959) či kriminalistů (Smrt si vybírá, 1972; Pasiáns, 1977). Dokladem H. širokého hereckého rejstříku byly také úlohy v životopisných snímcích (Z mého života, 1955; Paleta lásky, 1976), ve válečných dramatech (Počkám, až zabiješ, 1973) a v komediích (Zaostřit, prosím!, 1956; Svatba bez prstýnku, 1972). Svou patrně nejznámější postavu panoše Vítka H. vytvořil v pohádce Pyšná princezna (1952). Po nástupu tzv. normalizace byl znovu obsazován do ideologicky tendenčních snímků (Noc oranžových slonů, 1974; Akce v Istanbulu, 1975; Dům na Poříčí, 1976; Silnější než strach, 1978), k čemuž patrně přispěla jeho dlouholetá politická angažovanost v KSČ. Od počátku televizního vysílání hrál v televizních inscenacích a filmech (Metoda rady Pitra, 1958; Vrah byl odsouzen po právu, 1962; Žižkův meč, 1970; Romeo a Julie na konci listopadu, 1971), později také v televizních seriálech (Hříšní lidé města pražského, 1969; Třicet případů majora Zemana, 1974–1979; Dobrá voda, 1982). Naposledy se objevil v adaptaci komedie O. Wilda Ideální manžel (2001). Obdržel titul zasloužilého umělce (1980) a cenu Senior Prix (1994).
D: http://vis.idu.cz/Productions.aspx (soupis divadelních rolí 1945–1989, stav k 30. 4. 2020).
L: MČE 2, s. 767; FPH 1, s. 151–152; Fikejz 1, s. 387–388; http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 30. 4. 2020); http://www.fdb.cz/ (se soupisem filmových rolí, stav k 30. 4. 2020); https://www.filmovyprehled.cz/ (se soupisem filmových rolí, stav k 30. 4. 2020); Český hraný film III, 2001; IV, 2004; V, 2007; VI, 2010, rejstřík; Z. Hedbávný, Divadlo Větrník, 1988, passim; M. Valtrová – O. Ornest, Hraje váš tatínek ještě na housle?, 1993, s. 260; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík; J. Černý, Osudy českého divadla po druhé světové válce 1945–1955, 2007, rejstřík.
P: Divadelní ústav, Praha, dokumentace.
Zdeněk Doskočil