HEVEROCH Antonín 29.1.1869-2.3.1927: Porovnání verzí

Z Biografický slovník českých zemí
VizuálníWikitext
(HEVEROCH_Antonín_29.1.1869-2.3.1927)
 
Bez shrnutí editace
 
Řádek 3: Řádek 3:
| obrázek = No male portrait.png
| obrázek = No male portrait.png
| datum narození = 29.1.1869
| datum narození = 29.1.1869
| místo narození = Minice, o. Mělník
| místo narození = Minice (č. o. Kralupy nad Vltavou)
| datum úmrtí = 2.3.1927
| datum úmrtí = 2.3.1927
| místo úmrtí = Praha
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 15- Lékaři
| povolání = 15- Lékaři<br />45- Voják nebo partyzán<br />61- Pedagog
45- Voják nebo partyzán
| jiná jména =
61- Pedagog
| citace = Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 572
}}
'''HEVEROCH, Antonín''', ''* 29. 1. 1869 Minice (č. o. Kralupy nad Vltavou), † 2. 3. 1927 Praha, lékař psychiatr a neurolog, pedagog, účastník 1. odboje''
 
Narodil se v rodině kantora a ředitele kůru '''Františka H.'''
(* 3. 7. 1843 Nové Ouholice /u Kralup nad Vltavou/,
† 24. 12. 1923 Kralupy nad Vltavou) a Magdalény, roz. Štěpničkové. Maturoval na gymnáziu ve Slaném, poté se zapsal na
právnickou fakultu, z níž 1889 přestoupil na lékařskou fakultu české univerzity (MUDr. 1894). Po promoci působil jako
externista v různých nemocničních odděleních, 1896 asistent
české psychiatrické kliniky, 1897 sekundář Zemského ústavu
pro choromyslné v Praze. 1899 se habilitoval z psychiatrie
a neurologie, 1905 na poliklinice zřídil a vedl ambulanci pro
nervové choroby. 1906 získal titul mimořádného profesora,
1909 byl jmenován skutečným mimořádným profesorem.
1907–10 byl prezidentem Lékařské komory v Čechách. Za
první světové války se účastnil domácí rezistence; 1914–17
pracoval jako přednosta psychiatrického oddělení posádkové
nemocnice v Praze, kde ukrýval perzekvované osoby, 1917 byl
odhalen a poslán na haličskou frontu. Od 1919 až do smrti řídil Zemský ústav pro choromyslné v Praze II (ulice Ke
Karlovu). 1921 jmenován řádným profesorem. Jeho oddělení v ústavu se 1924 přeměnilo na 2. psychiatrickou kliniku
ad personam (zanikla s H. smrtí). Provozoval též soukromou
praxi, založil a vedl útulek pro epileptiky Valentinum v Praze-Libni.
 
H. se řadí k vůdčím osobnostem české teoretické i klinické
psychiatrie. Založil vlastní vědeckou školu; své pojetí psychických nemocí vyložil ve svém stěžejním spise ''Diagnostika chorob duševních pro mediky a praktické lékaře'' (1904). Věnoval se
především tzv. malé psychiatrii (neurózy, deprese) a patopsychologii (poruchy jáství, bludy, halucinace, obsese). Intenzivně
se též zabýval neurologií (stěžejní práce o afázii; nedokončená
vysokoškolská učebnice ''Neurologie''), dětskou psychiatrií, forenzní psychiatrií a ošetřovatelskou praxí. Kladl důraz na širší
biologické a filozofické souvislosti psychiatrie a psychologie,
nekriticky odmítal psychoanalýzu. Zabýval se také onemocněním a příčinou smrti Bedřicha Smetany. Vedle své klinické,
pedagogické a vědecké činnosti se věnoval i lékařské osvětě
a publikoval řadu popularizačních spisků (''O podivínech a lidech nápadných'', 1901). Stal se členem českých i zahraničních
odborných společností, 1919 spoluzakladatelem Purkyňovy
společnosti pro studium duše a nervstva; byl též místopředsedou Společnosti Národního divadla. H. manželství s Kamilou,
roz. Cirklovou, zůstalo bezdětné. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově, autorem sochy na jeho hrobě je Jaroslav Horejc.
 
'''D:''' výběr: O psychologii davu, 1897; O poruchách jáství, 1910; O chorobách
nervových z války, 1917; O chorobě Mistra Bedřicha Smetany, 1924.
 
'''L:''' AČA 26, 1915, s. 47–150; OSN 28, s. 566; OSND 2/2, s. 1112; HS 1,
s. 431; ÖBL 2, s. 309; ČAVU, s. 100–101; BSPLF 1, s. 219–220; Slovník
prvního československé odboje 1914–18, 1993, s. 50; ČAVU, s. 139; Tomeš 1, s. 454–455; ČLČ 66, 1927, s. 449–477 (s bibliografií); 76, 1937,
s. 289–291; 86, 1947, s. 287; 108, 1969, s. 571–574; 110, 1971, s. 402;
116, 1977, s. 278–280; 156, 2017, s. 96–98; Praktický lékař 7, 1927, s. 253
až 258 (s bibliografií); Československá psychiatrie 55, 1959, s. 183–189; 65,
1969, s. 115–118; 68, 1972, s. 55–60; Česká a slovenská psychiatrie 93, 1997,
s. 175; 96, 2000, s. 45–46; AM Review, 2016, č. 8, s. 45; V. Vondráček,
Lékař dále vzpomíná, 1977, s. 132–161; E. Vencovský, Sto let české psychiatrické kliniky v Praze 1886–1986, 1987, s. 92–96; L. Hlaváčková, Počátky
neurologie na pražských lékařských fakultách a založení neurologických klinik,
in: AUC–Historia Universitatis Carolinae Pragensis 59, 2019, č. 2, s. 11–42;
cs.wikipedia.org (stav k 4. 9. 2020).
 
'''P:''' Archiv UK, Praha, fond Matriky UK, inventární číslo 1, Matrika doktorů
české Karlo-Ferdinandovy univerzity I., s. 327.
 
Petr Svobodný


| jiná jména =
}}<br/><br/>Antonín HEVEROCH


== Literatura ==
OSN -D II/2, 1112; ČAVU 139; MČE 2, 768; Janko 562; OSN 28, 566; MSN III, 175; KSN V, 119; ČBS, 208; ÖBL 2, 309; HS 1, 431; l.odboj, 50; ČFil/20, 53;
[[Kategorie:B]]
[[Kategorie:B]]
[[Kategorie:15- Lékaři]]
[[Kategorie:15- Lékaři]]

Aktuální verze z 9. 3. 2023, 18:25

Antonín HEVEROCH
Narození 29.1.1869
Místo narození Minice (č. o. Kralupy nad Vltavou)
Úmrtí 2.3.1927
Místo úmrtí Praha
Povolání 15- Lékaři
45- Voják nebo partyzán
61- Pedagog
Citace Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 572
Trvalý odkaz https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47348

HEVEROCH, Antonín, * 29. 1. 1869 Minice (č. o. Kralupy nad Vltavou), † 2. 3. 1927 Praha, lékař psychiatr a neurolog, pedagog, účastník 1. odboje

Narodil se v rodině kantora a ředitele kůru Františka H. (* 3. 7. 1843 Nové Ouholice /u Kralup nad Vltavou/, † 24. 12. 1923 Kralupy nad Vltavou) a Magdalény, roz. Štěpničkové. Maturoval na gymnáziu ve Slaném, poté se zapsal na právnickou fakultu, z níž 1889 přestoupil na lékařskou fakultu české univerzity (MUDr. 1894). Po promoci působil jako externista v různých nemocničních odděleních, 1896 asistent české psychiatrické kliniky, 1897 sekundář Zemského ústavu pro choromyslné v Praze. 1899 se habilitoval z psychiatrie a neurologie, 1905 na poliklinice zřídil a vedl ambulanci pro nervové choroby. 1906 získal titul mimořádného profesora, 1909 byl jmenován skutečným mimořádným profesorem. 1907–10 byl prezidentem Lékařské komory v Čechách. Za první světové války se účastnil domácí rezistence; 1914–17 pracoval jako přednosta psychiatrického oddělení posádkové nemocnice v Praze, kde ukrýval perzekvované osoby, 1917 byl odhalen a poslán na haličskou frontu. Od 1919 až do smrti řídil Zemský ústav pro choromyslné v Praze II (ulice Ke Karlovu). 1921 jmenován řádným profesorem. Jeho oddělení v ústavu se 1924 přeměnilo na 2. psychiatrickou kliniku ad personam (zanikla s H. smrtí). Provozoval též soukromou praxi, založil a vedl útulek pro epileptiky Valentinum v Praze-Libni.

H. se řadí k vůdčím osobnostem české teoretické i klinické psychiatrie. Založil vlastní vědeckou školu; své pojetí psychických nemocí vyložil ve svém stěžejním spise Diagnostika chorob duševních pro mediky a praktické lékaře (1904). Věnoval se především tzv. malé psychiatrii (neurózy, deprese) a patopsychologii (poruchy jáství, bludy, halucinace, obsese). Intenzivně se též zabýval neurologií (stěžejní práce o afázii; nedokončená vysokoškolská učebnice Neurologie), dětskou psychiatrií, forenzní psychiatrií a ošetřovatelskou praxí. Kladl důraz na širší biologické a filozofické souvislosti psychiatrie a psychologie, nekriticky odmítal psychoanalýzu. Zabýval se také onemocněním a příčinou smrti Bedřicha Smetany. Vedle své klinické, pedagogické a vědecké činnosti se věnoval i lékařské osvětě a publikoval řadu popularizačních spisků (O podivínech a lidech nápadných, 1901). Stal se členem českých i zahraničních odborných společností, 1919 spoluzakladatelem Purkyňovy společnosti pro studium duše a nervstva; byl též místopředsedou Společnosti Národního divadla. H. manželství s Kamilou, roz. Cirklovou, zůstalo bezdětné. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově, autorem sochy na jeho hrobě je Jaroslav Horejc.

D: výběr: O psychologii davu, 1897; O poruchách jáství, 1910; O chorobách nervových z války, 1917; O chorobě Mistra Bedřicha Smetany, 1924.

L: AČA 26, 1915, s. 47–150; OSN 28, s. 566; OSND 2/2, s. 1112; HS 1, s. 431; ÖBL 2, s. 309; ČAVU, s. 100–101; BSPLF 1, s. 219–220; Slovník prvního československé odboje 1914–18, 1993, s. 50; ČAVU, s. 139; Tomeš 1, s. 454–455; ČLČ 66, 1927, s. 449–477 (s bibliografií); 76, 1937, s. 289–291; 86, 1947, s. 287; 108, 1969, s. 571–574; 110, 1971, s. 402; 116, 1977, s. 278–280; 156, 2017, s. 96–98; Praktický lékař 7, 1927, s. 253 až 258 (s bibliografií); Československá psychiatrie 55, 1959, s. 183–189; 65, 1969, s. 115–118; 68, 1972, s. 55–60; Česká a slovenská psychiatrie 93, 1997, s. 175; 96, 2000, s. 45–46; AM Review, 2016, č. 8, s. 45; V. Vondráček, Lékař dále vzpomíná, 1977, s. 132–161; E. Vencovský, Sto let české psychiatrické kliniky v Praze 1886–1986, 1987, s. 92–96; L. Hlaváčková, Počátky neurologie na pražských lékařských fakultách a založení neurologických klinik, in: AUC–Historia Universitatis Carolinae Pragensis 59, 2019, č. 2, s. 11–42; cs.wikipedia.org (stav k 4. 9. 2020).

P: Archiv UK, Praha, fond Matriky UK, inventární číslo 1, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity I., s. 327.

Petr Svobodný

Citováno z „https://biography.hiu.cas.cz/index.php?title=HEVEROCH_Antonín_29.1.1869-2.3.1927&oldid=124460“