CZERNIN Ottokar 26.9.1872-4.4.1932: Porovnání verzí
(CZERNIN_z_Chudenic_Ottokar_26.9.1872) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
| jméno = Ottokar CZERNIN | | jméno = Ottokar CZERNIN | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 26.9.1872 | | datum narození = 26.9.1872 | ||
| místo narození = | | místo narození = Dymokury u Poděbrad | ||
| datum úmrtí = | | datum úmrtí = 4.4.1932 | ||
| místo úmrtí = | | místo úmrtí = Vídeň (Rakousko) | ||
| povolání = 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ | | povolání = 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''CZERNIN, Ottokar''' ''(též ČERNÍN), * 26. 9. 1872 Dymokury u Poděbrad, † 4. 4. 1932 Vídeň (Rakousko), politik, diplomat, státník'' | |||
Pocházel z českého šlechtického rodu Černínů z Chudenic, | |||
používal však častěji německou formu jména Czernin. Byl | |||
synem Theobalda C. (1836–1893), císařského tajného rady | |||
a vlastníka statků Dymokury a Vinoř (dnes Praha) a hraběnky | |||
Marie Anny von Westphalen zu Fürstenberg (1850–1924). | |||
Po otcově smrti zdědil panství a statky dymokurské větve | |||
vinořské linie rodu C. starší bratr Theobald (1871–1931). | |||
C. získal do správy alodiální panství Vinoř. Po studiích práv | |||
na německé univerzitě v Praze vstoupil do diplomatických | |||
služeb, 1895 na velvyslanectví v Paříži. Od 1899 C. působil | |||
jako zplnomocněnec na velvyslanectví v Haagu, po třech letech | |||
byl přeřazen do diplomatické zálohy. 1903 byl za nesvěřenský | |||
velkostatek zvolen v doplňovacích volbách poslancem | |||
českého zemského sněmu. 1908 mandát obhájil a zastával jej | |||
až do rozpuštění českého zemského sněmu tzv. anenskými | |||
patenty z 26. 7. 1913. Reprezentoval český ústavověrný velkostatek. | |||
Patřil k radikálním odpůrcům zavedení všeobecného | |||
a rovného hlasovacího práva. C. se stal jedním z blízkých | |||
rádců a důvěrníků Františka Ferdinanda d’Este a měl na něj | |||
velký vliv. V únoru 1912 byl C. jmenován členem panské | |||
sněmovny. V říjnu 1913 jej na následníkův nátlak ministerstvo | |||
zahraničních věcí reaktivovalo jako diplomata, stal | |||
se vyslancem v Bukurešti. Tam zůstal až do srpna 1916, kdy | |||
Rumunsko vstoupilo do války na straně Dohody. | |||
Po nástupu císaře Karla I. na trůn (21. 11. 1916) se mu otevřela | |||
cesta k nejvyšším státním funkcím. 22. 12. 1916 se stal | |||
rakousko-uherským ministrem zahraničních věcí a také | |||
formálním předsedou společné ministerské konference. C. | |||
usiloval i o funkci předlitavského premiéra. Kvůli zhoršující | |||
se ekonomické i strategické situaci monarchie se snažil co | |||
nejrychleji ukončit válku. Za cíl si vytkl mír bez anexí a kontribucí. | |||
3. 4. 1917 se na jednání v Bad Homburgu neúspěšně | |||
pokusili Karel I. a C. získat pro projekt i německého císaře | |||
Viléma II. Vztahy C. s českou politickou reprezentací nebyly | |||
dobré. Při jednáních o separátním míru s Ruskem v Brestu | |||
Litevském na přelomu let 1917 a 1918 C. odmítl myšlenku | |||
práva na sebeurčení pro národy Rakouska-Uherska, čímž | |||
dal podnět k Tříkrálové deklaraci z 6. 1. 1918, v níž si naopak | |||
čeští politikové toto právo pro svůj národ vyhrazovali. | |||
31. 1. 1918 přiměl české poslance na říšské radě distancovat | |||
se od válečných požadavků Dohody a českého zahraničního | |||
odboje. Toto aktivistické prohlášení poškodilo národní reprezentaci | |||
v očích veřejnosti. | |||
Přezíravost C. vůči národům, veřejnému mínění a lidem | |||
z neurozených vrstev se projevovala řadou provokativních | |||
výroků. Osudnou se pro C. stala tzv. Sixtova aféra z dubna | |||
1918, odhalující tajná mírová jednání Rakouska-Uherska | |||
se státy Dohody. C. byl 14. 4. 1918 v důsledku své politické | |||
neobratnosti donucen odstoupit z funkce ministra zahraničních | |||
věcí. Politicky aktivní zůstal i po rozpadu monarchie, | |||
1920–23 byl členem rakouské Národní rady. | |||
D: Im Weltkriege, Berlin 1919. | |||
L: MSN 1, s. 999; MČE 1, s. 752; NDB 3, s. 458n.; BL 1, s. 223n.; OSND | |||
1/2, s. 966; ÖBL 1, s. 162; P. Mašek, Modrá krev, 1999, s. 62.; L. Singer, | |||
O. Graf C., Wien 1965; O. Urban, Česká společnost 1848–1918, 1982, rejstřík; | |||
týž, František Josef I., 1991, s. 270; J. Galandauer, František Ferdinand | |||
d’Este, 1993, rejstřík; B. Hlaváč, František Josef I., 1933, rejstřík; I. Šedivý, | |||
Češi, české země a Velká válka, 2001, rejstřík; Z. V. Tobolka, Politické dějiny | |||
československého národa od r. 1848 až do dnešní doby 4, 1937, passim; | |||
F. Stellner, Poslední německý císař. Z německých dějin v epoše Viléma II., | |||
1995, s. 331, 333, 340, 347, 359; Z. Kárník, České země v éře první republiky | |||
1, 2000, rejstřík; P. Koblasa, Czerninové z Chudenic. Stručné dějiny rodu | |||
a schematismus rodových panství, 2000, s. 9, 30. | |||
P: SOkA Jindřichův Hradec, rodinný archiv Č. | |||
Roman Vondra | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ]] | [[Kategorie:42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ]] | ||
[[Kategorie:1872]] | [[Kategorie:1872]] | ||
[[Kategorie:Dymokury]] | |||
[[Kategorie:1932]] | |||
[[Kategorie:Vídeň]] |
Verze z 13. 11. 2016, 19:37
Ottokar CZERNIN | |
Narození | 26.9.1872 |
---|---|
Místo narození | Dymokury u Poděbrad |
Úmrtí | 4.4.1932 |
Místo úmrtí | Vídeň (Rakousko) |
Povolání | 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44329 |
CZERNIN, Ottokar (též ČERNÍN), * 26. 9. 1872 Dymokury u Poděbrad, † 4. 4. 1932 Vídeň (Rakousko), politik, diplomat, státník
Pocházel z českého šlechtického rodu Černínů z Chudenic, používal však častěji německou formu jména Czernin. Byl synem Theobalda C. (1836–1893), císařského tajného rady a vlastníka statků Dymokury a Vinoř (dnes Praha) a hraběnky Marie Anny von Westphalen zu Fürstenberg (1850–1924). Po otcově smrti zdědil panství a statky dymokurské větve vinořské linie rodu C. starší bratr Theobald (1871–1931). C. získal do správy alodiální panství Vinoř. Po studiích práv na německé univerzitě v Praze vstoupil do diplomatických služeb, 1895 na velvyslanectví v Paříži. Od 1899 C. působil jako zplnomocněnec na velvyslanectví v Haagu, po třech letech byl přeřazen do diplomatické zálohy. 1903 byl za nesvěřenský velkostatek zvolen v doplňovacích volbách poslancem českého zemského sněmu. 1908 mandát obhájil a zastával jej až do rozpuštění českého zemského sněmu tzv. anenskými patenty z 26. 7. 1913. Reprezentoval český ústavověrný velkostatek. Patřil k radikálním odpůrcům zavedení všeobecného a rovného hlasovacího práva. C. se stal jedním z blízkých rádců a důvěrníků Františka Ferdinanda d’Este a měl na něj velký vliv. V únoru 1912 byl C. jmenován členem panské sněmovny. V říjnu 1913 jej na následníkův nátlak ministerstvo zahraničních věcí reaktivovalo jako diplomata, stal se vyslancem v Bukurešti. Tam zůstal až do srpna 1916, kdy Rumunsko vstoupilo do války na straně Dohody.
Po nástupu císaře Karla I. na trůn (21. 11. 1916) se mu otevřela cesta k nejvyšším státním funkcím. 22. 12. 1916 se stal rakousko-uherským ministrem zahraničních věcí a také formálním předsedou společné ministerské konference. C. usiloval i o funkci předlitavského premiéra. Kvůli zhoršující se ekonomické i strategické situaci monarchie se snažil co nejrychleji ukončit válku. Za cíl si vytkl mír bez anexí a kontribucí. 3. 4. 1917 se na jednání v Bad Homburgu neúspěšně pokusili Karel I. a C. získat pro projekt i německého císaře Viléma II. Vztahy C. s českou politickou reprezentací nebyly dobré. Při jednáních o separátním míru s Ruskem v Brestu Litevském na přelomu let 1917 a 1918 C. odmítl myšlenku práva na sebeurčení pro národy Rakouska-Uherska, čímž dal podnět k Tříkrálové deklaraci z 6. 1. 1918, v níž si naopak čeští politikové toto právo pro svůj národ vyhrazovali. 31. 1. 1918 přiměl české poslance na říšské radě distancovat se od válečných požadavků Dohody a českého zahraničního odboje. Toto aktivistické prohlášení poškodilo národní reprezentaci v očích veřejnosti.
Přezíravost C. vůči národům, veřejnému mínění a lidem z neurozených vrstev se projevovala řadou provokativních výroků. Osudnou se pro C. stala tzv. Sixtova aféra z dubna 1918, odhalující tajná mírová jednání Rakouska-Uherska se státy Dohody. C. byl 14. 4. 1918 v důsledku své politické neobratnosti donucen odstoupit z funkce ministra zahraničních věcí. Politicky aktivní zůstal i po rozpadu monarchie, 1920–23 byl členem rakouské Národní rady.
D: Im Weltkriege, Berlin 1919.
L: MSN 1, s. 999; MČE 1, s. 752; NDB 3, s. 458n.; BL 1, s. 223n.; OSND 1/2, s. 966; ÖBL 1, s. 162; P. Mašek, Modrá krev, 1999, s. 62.; L. Singer, O. Graf C., Wien 1965; O. Urban, Česká společnost 1848–1918, 1982, rejstřík; týž, František Josef I., 1991, s. 270; J. Galandauer, František Ferdinand d’Este, 1993, rejstřík; B. Hlaváč, František Josef I., 1933, rejstřík; I. Šedivý, Češi, české země a Velká válka, 2001, rejstřík; Z. V. Tobolka, Politické dějiny československého národa od r. 1848 až do dnešní doby 4, 1937, passim; F. Stellner, Poslední německý císař. Z německých dějin v epoše Viléma II., 1995, s. 331, 333, 340, 347, 359; Z. Kárník, České země v éře první republiky 1, 2000, rejstřík; P. Koblasa, Czerninové z Chudenic. Stručné dějiny rodu a schematismus rodových panství, 2000, s. 9, 30.
P: SOkA Jindřichův Hradec, rodinný archiv Č.
Roman Vondra