ČAPEK Jan Blahoslav 6.11.1903-10.9.1982

Jan Blahoslav ČAPEK
Narození	6.11.1903
Místo narození	Třebechovice pod Orebem
Úmrtí	10.9.1982
Místo úmrtí	Praha
Povolání	65- Literární historik, kritik nebo teoretik 64- Překladatel
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44469

ČAPEK, Jan Blahoslav, * 6. 11. 1903 Třebechovice pod Orebem, † 10. 9. 1982 Praha, pedagog, literární historik, spisovatel, překladatel

Narodil se v rodině evangelického kněze Josefa Č. (1865–1962). Jeho strýc Stanislav Č. byl evangelickým teologem. Bratr Milič Č. (1909–1997) působil jako filozof a profesor na univerzitě v Bostonu (USA), Vladimír Č. byl evangelickým seniorem. Obecnou školu vychodil Č. v rodišti, po otcově přeložení začal studovat na reálném gymnáziu v Pardubicích, pokračoval v Hradci Králové a 1923 maturoval v Rychnově nad Kněžnou. 1923–27 poslouchal češtinu a angličtinu na Filozofické fakultě UK u profesorů Jaroslava Vlčka, Emila Smetánky, Viléma Mathesia, Jana Jakubce a Miloslava Hýska. 1927 obhájil pod Hýskovým vedením doktorskou disertaci Tvůrčí básnické dílo J. V. Sládka. Paralelně vystudoval Státní knihovnickou školu, 1927–29 začínal jako knihovník seniorátu Českobratrské církve evangelické, 1930–36 redigoval církevní orgán Kostnické jiskry, 1935–39 byl tajemníkem Extenzí vysokých škol, 1938–39 referentem ministerstva zahraničí. Od 1930 vyučoval české literatuře na Husově evangelické bohoslovecké fakultě. Na FF UK se 1934 habilitoval dílem Československá literatura toleranční. Za protektorátu přijal zaměstnání v lexikografické a bibliografické komisi ČAVU a 1941/42 učil na konzervatoři, 1944–45 byl pracovně nasazen. Po osvobození zahájil kurs literárních dějin na Vysoké škole obchodní, 1945 obdržel jmenování řádným profesorem české literatury na FF UK. V období 50. let odolal tlaku, aby vystoupil z církve, i za cenu ústupu do vědeckého ústraní. 1959 byl donucen fakultu opustit. Do 1962 působil jako vědecký pracovník v Památníku národního písemnictví, 1962–68 v Ústavu dějin UK. Tehdy se koncentroval na komeniologický výzkum, v němž dosáhl mezinárodního ohlasu. Podnikl studijní a přednášková turné po anglických, švýcarských, švédských, polských, italských a indických univerzitách. Na jaře 1968 se směl vrátit na FF UK, v rámci rehabilitace se mu dostalo vědecké hodnosti DrSc., 1971 byl penzionován. Od 1930 byl ženatý s Vlastou, roz. Dufkovou (1907–1980), jež pod pseudonymem Horská publikovala román a básnickou sbírku. Manželství bylo rozvedeno 1956. Podruhé se oženil s komenioložkou Dagmar, roz. Votrubovou (* 1925). Z prvního manželství měl dceru Janu (* 1929), provd. Pařízkovou, která působila jako obezitoložka, z druhého manželství dcery Blanku (* 1958), provd. Knotkovou, bengalistku, a Violu (* 1966), provd. Parente, ugrofinistku.

Č. se zařadil k nejvýznamnějším literárním historikům evangelické náboženské orientace. Metodologicky vyšel z pozitivismu, jak dokládá jeho zpracování slovakistických pasáží v Jakubcových Dějinách literatury české. Záhy však položil důraz především na mravní hodnotu a metafyzický přesah slovesné tvorby, na spojení uměleckého tvaru s ideou a životní reality s literárním vyjádřením. Tento přístup byl patrný už u odborné prvotiny Henrik Ibsen a nemoc Evropy (1928). Později se soustředil na českou i na slovenskou a anglickou literaturu. Byl přesvědčen o kontinuitě humanisticko-reformačního odkazu jak v české a slovenské kultuře, tak o duchovním sepětí Čechů a Slováků. V závažné sondě Augustin Doležal a jeho Tragoedia (1931) představil dílo klíčového autora evangelické poezie na Slovensku. Syntetický charakter měla dvousvazková monografie Československá literatura reformační 1781–1861 (1933), v níž zpracoval veškerou literaturu české a slovenské provenience po tolerančním patentu. Na základě toho vzniklo nepřesné tvrzení o Č. programovém čechoslovakismu, přičemž obsah jeho slovakistických studií netvořila problematika národnostní, nýbrž tvorba slovenských evangelíků, v první řadě píšících bibličtinou. Na ideový obsah beletrie upřel pozornost ve studii Duch české literatury předbřeznové a předmájové (1938), na aktuální podněty reagoval objevnou knihou o inspirující síle tradice národní brannosti (Zápas o svobodu v zrcadle československé literatury, 1938). Dobově významná byla studie Jiří z Poděbrad v české literatuře (1940), názory katolických historiků na baroko korigoval v triptychu Z kulturních dějin českých 17. a 18. století (1940). Studentům určil přehled Profil české poezie a prózy od roku 1918 (1947), o rok později vydal soubor vlastních literárně historických statí a kritik Záření ducha a slova, v němž formuloval své badatelské krédo. Reformací se zabýval ve studiích Duch a odkaz československé reformace (1951) a Betlémská kaple v české literatuře (1952). Polemické Dvě kapitoly o baroku uveřejnil 1967, studii Paradox české renesance publikoval 1975 v Neapoli a pod pseudonymem Roald Jasen vydal v samizdatu historicko-filozofický esej Zápas o nové lidství a program nového českoslovenství (1980, knižně 2004), v němž navázal na podněty T. G. Masaryka, akcentoval nutnost prolnutí české a slovenské duchovnosti a formuloval vlastní koncept teorie anthropismu jako moderního všelidství. Posmrtně vyšel výběr z komeniologických studií Několik pohledů na Komenského (2004).

Duchovní obsah měla i poezie (Slovo nad světlem, 1929, Boj o milost, 1931, parafráze Písně písní, 1931), v próze se tematicky zaměřil na bělohorskou porážku a počátek rekatolizace (Zlomený kmen, 1925, Setkání, 1936). Vrcholem beletristické snahy byla novela Za jazyk přibitý (1970), znovuobjevující osudy staroměstského písaře Mikuláše Diviše, popraveného 1621. Překládal z latiny (Jan Campanus Vodňanský, Vavřinec z Březové) a časopisecky z angličtiny (Poe, Brook), doslovy komentoval anglickou i českou prózu. Podílel se na řadě sborníků, edičních řad, vydal antologii Hviezdoslav (1949), přispíval do mnoha českých, slovenských i zahraničních periodik. Jeho časopisecké dílo čeká na vydání, podobně jako filozofický rukopis Anthropismus – O nový humanismus.

L: Kunc 1, s. 69; Slovník českých spisovatelů, 1964, s. 55n.; LČL 1, s. 376n.; SČS 1, s. 96n.; SČF, s. 76n.; D. Čapková, J. B. Č., 1992; ČBS, s. 87; OSND 1/2, s. 1003; MČE 1, s. 759; Tomeš 1, s. 182; J. B. Č. Jubilejní sborník 1903–2003 (ed. D. Čapková), 2004.

P: písemná pozůstalost v majetku rodiny; Biografický archiv ÚČL Praha.

Martin Kučera