DAUBLEBSKÝ ze Sternecku a Ehrensteinu Maxmilián 14.2.1829-5.12.1897

Maxmilián DAUBLEBSKÝ ze Sternecku a Ehrensteinu
Narození	14.2.1829
Místo narození	Klagenfurt (Rakousko)
Úmrtí	5.12.1897
Místo úmrtí	Vídeň (Rakousko)
Povolání	45- Voják nebo partyzán
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45775

DAUBLEBSKÝ ze Sternecku a Ehrensteinu, Maxmilián (též DAUBLEBSKY Sterneck zu Ehrenstein), * 14. 2. 1829 Klagenfurt (Rakousko), † 5. 12. 1897 Vídeň (Rakousko), vrchní velitel rakousko-uherského válečného námořnictva

Pocházel z korutanské větve rodu. Jeho dědečkem byl Jakub Ignác II. D. (1748–1826), otcem Josef Jan D. (1775–1848), který pronikl sňatkem s Františkou, roz. z Kaisersteinu, mezi korutanské velkostatkáře a od 1834 zastával funkci korutanského zemského hejtmana.

D. po absolvování lycea v Klagenfurtu navštěvoval 1843–47 námořní kolegium v Benátkách. 1847 narukoval k rakouskému válečnému námořnictvu jako kadet. Zúčastnil se bombardování italské Ancony a blokády Benátek 1849, námořních operací za druhé války o nezávislost Itálie 1859, při válce proti Dánsku 1864 se jako velitel fregaty Schwarzenberg podílel na obsazování Severofríských ostrovů. Zlom v kariéře přinesl rok 1866, kdy se jako kapitán řadové lodi vyznamenal v bitvě proti italské flotile u ostrova Vis. Jako velitel rakouské vlajkové lodi Erzherzog Ferdinand Max dal rozkaz k riskantnímu manévru, v jehož průběhu byla potopena italská vlajková loď Re d’Italia. Tím D. přispěl k porážce Italů.

Po několika letech na námořním velitelství v Terstu, kde se zabýval školením námořnického dorostu, velel D. od 1869 vojenskému přístavu v Pule. 1872 si vyžádal dlouhou dovolenou a účastnil se severské expedice Jana Nepomuka Wilczeka, která byla součástí příprav na objevitelskou plavbu K. Weyprechta a J. Payera 1872–74. D. velel plachetnici Isbjörn, která pro Weyprechta a Payera dovezla zásoby potravin a uhlí k Nové Zemi. D., povýšený mezitím na kontraadmirála, se vrátil do Puly. V čele přístavu zůstal do konce 1873, kdy převzal velení nad rakousko-uherskou eskadrou, jejímž úkolem bylo demonstrovat sílu habsburské monarchie na Jadranu, u španělského a levantského pobřeží. 1876–83 velel pulskému arzenálu, od 1881 byl také členem maršálské rady arcivévody Albrechta. 1883 ho jmenoval císař viceadmirálem, vrchním velitelem rakousko-uherského válečného námořnictva a šéfem námořní sekce říšského ministerstva války. Od 1888 velel námořnictvu jako admirál. D. se zasloužil o zvětšení a modernizaci lodního parku, vypracoval nový obranný plán a usiloval o zvýšení početního stavu námořnictva. Atraktivitu služby na válečných lodích se snažil zvýšit i propagačními plavbami po světě a zapojováním námořnictva do vědeckých oceánografických výzkumů.

Habsburské válečné námořnictvo se pod D. velením změnilo v efektivní mechanismus, schopný konkurovat flotilám jiných států. D. dosáhl řady poct a vyznamenání, byl 1884 jmenován císařským tajným radou, 1887 získal Řád Železné koruny I. třídy, 1893 velkokříž Leopoldova řádu a 1897 mu byl udělen velkokříž Řádu sv. Štěpána. Za osobní účasti Františka Josefa I. byl pochován na vojenském hřbitově v Pule, ostatky 1899 přemístěny do honosného sarkofágu v novém kostele Madonna del Mare. D. byl činný i literárně, psal o námořní teorii. Budoval sbírku mušlí a herbář mořských řas, který je dnes součástí sbírek Korutanského zemského muzea v Klagenfurtu.

D: Takelung und Ankerkunde für die k. und k. Kriegs-Marine, 1873 (2. vyd. 1895); Reise von Tromsö nach Spitzbergen, Nowaja Zemlja und Rußland an Bord der Yacht Isbjörn. Arktische Expedition des Grafen Hans Wilczek im Sommer 1872, Pola (Pula) 1874; Wilhelm von Tegetthoff . Lebensskizze, verfaßt im Jahre 1868, in: Gedenkblätter der k. u. k. Kriegs-Marine 3, 1900, s. 1–14; Erinnerungen aus den Jahren 1847–1897, Wien – Pest – Leipzig 1901.

L: Wurzbach 38, s. 301–302; J. Lukeš, Militärischer Maria Theresien-Orden, Wien 1891, s. 433–442; OSN 7, s. 883; H. Bayer von Bayersburg, Österreichs Admirale und bedeutende Persönlichkeiten der k. u. k. Kriegsmarine II, Wien 1862, s. 47–53; MSN 6, s. 995; P. Handel-Mazzetti, Maximilian D. Freiherr von S. (1829–1897), in: Neue Österreichische Biographie ab 1815. Große Österreicher XVI, Wien – München – Zürich 1965, s. 83–91; ÖBL 1, s. 171; N. von Preradovich, Der k. u. k. Marinekommandant Admiral Max Freiherr v. S. (1829–1897), in: Bohemia. Jahrbuch des Collegium Carolinum 8, 1967, s. 367–381; E. Schatz, Ein Leben für die Marine. M. Freiherr von S. – Der Admiral aus Klagenfurt, Klagenfurt 1997; A. Schmidt-Brentano, Die österreichischen Admirale I, 1808–1895, Osnabrück 1997, s. 249–261; týž, Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918, Wien 2007, s. 33; T. Sterneck, Varia familiae historiarum curiosa, in: Staré Budějovice 3, 2008, s. 76–80, 87–91.

Tomáš Sterneck