DAVÍDEK Felix Maria 12.1.1921-16.8.1988: Porovnání verzí
(DAVÍDEK_Felix_Maria_12.1.1921-16.8.1988) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 3: | Řádek 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 12.1.1921 | | datum narození = 12.1.1921 | ||
| místo narození = Chrlice | | místo narození = Chrlice (Brno) | ||
| datum úmrtí = 16.8.1988 | | datum úmrtí = 16.8.1988 | ||
| místo úmrtí = Brno | | místo úmrtí = Brno | ||
Řádek 9: | Řádek 9: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''DAVÍDEK, Felix Maria''', ''* 12. 1. 1921 Chrlice (Brno), † 16. 8. 1988 Brno, teolog, římskokatolický kněz, biskup tzv. skryté církve'' | |||
Otec byl berním úředníkem, matka učitelkou hudby. D. studoval | |||
na klasickém gymnáziu v Brně, 1940–45 v diecézním | |||
alumnátu, 1945 byl vysvěcen na kněze. Do duchovní správy | |||
nastoupil v Horním Štěpánově u Boskovic. 1945–48 studoval | |||
na brněnské univerzitě medicínu, přírodní vědy, psychologii | |||
a filozofii, protože pomýšlel na odchod do misií. Ovládal též | |||
několik cizích jazyků. 1948 získal titul PhDr., poté absolvoval | |||
lékařskou fakultu, nemohl však složit závěrečné zkoušky. | |||
V Horním Štěpánově založil tajnou školu Atheneum, která | |||
měla zajistit mládeži přípravu pro přijímací zkoušky na externí | |||
studium gymnázia a na teologii. V obci současně vykonával | |||
i lékařskou praxi. Po stížnostech okresního církevního | |||
tajemníka ho brněnský biskup Karel Skoupý 1949 přeložil na | |||
faru do Petrovic u Blanska. 1950 byl D. se dvěma studenty | |||
zatčen, podařilo se mu utéct, půl roku se skrýval, při pokusu | |||
o ilegální přechod do Rakouska však byl s částí skupiny definitivně chycen. Ve vazbě strávil 23 měsíců, 1952 ho a dalších čtrnáct zatčených odsoudili za velezradu ke 24 letům vězení. | |||
Spolu s žalářovanými univerzitními profesory, duchovními | |||
a kněžími diskutoval na Mírově o formě života církve a vzdělávání, | |||
kterou chtěl po svém propuštění realizovat. V únoru | |||
1964 byl po čtrnáctiletém výkonu trestu propuštěn. Poté pracoval | |||
jako dezinfektor v brněnské dětské nemocnici, 1970–71 | |||
při zaměstnání postgraduálně studoval na fakultě řízení VŠE | |||
v Bratislavě. Od 1965 pořádal po celém Československu studijní | |||
semináře pro zájemce o teologii a organizoval strukturu | |||
tzv. skryté církve, paralelní k oficiální, režimem ostře sledované | |||
církvi. 1967 byl tajně vysvěcen na biskupa a vytvořil model | |||
místní církve žijící v podmínkách totalitního státu, který nazval | |||
Koinótés (společenství). Kromě odmítání jakékoli spolupráce | |||
s komunistickou mocí šlo hlavně o přípravu kandidátů | |||
na kněžská svěcení. Po sovětské okupaci Československa v srpnu | |||
1968 očekával věznění a deportaci duchovních představitelů, | |||
udělil proto několika spolupracovníkům i svěcení biskupské. | |||
Po celou dobu svého působení světil též ženaté muže | |||
pro řeckokatolickou církev s možností biritualismu. D. nebyl | |||
přesvědčen o vzájemné vázanosti celibátu a povolání ke kněžství. | |||
Na 25. 12. 1970 svolal do Kobeřic u Vyškova pastorální | |||
synod, který se měl věnovat též postavení ženy v církvi, jmenovitě | |||
šlo o udělování jáhenského a kněžského svěcení ženám. | |||
Tři z D. vysvěcených biskupů zpochybnili jeho rozhodnutí | |||
o ordinaci žen a v Koinótés se tak vytvořily dva proudy, které | |||
se již nepodařilo sjednotit. Od počátku 80. let se neustále | |||
zhoršovaly D. zdravotní potíže, způsobené dlouholetým vězením | |||
a vážnými úrazy. Poslední léta života byl upoután na | |||
lůžko. Trpěl též nepochopením a nejednoznačnými vyjádřeními | |||
oficiální církevní hierarchie k jím vybudované podzemní | |||
církvi. Byl pohřben v Brně-Tuřanech. | |||
'''L:''' P. Fiala – J. Hanuš, Skrytá církev: F. M. D. a společenství Koinótés, 1999; | |||
Tomeš 1, s. 226; V. Vaško, Přehled a charakteristika církevních procesů padesátých | |||
let, in: Církevní procesy padesátých let, 2002, s. 30–31; J. Hanuš, | |||
Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století, 2005, s. 28–29; | |||
J. Hanuš – P. Marek, Osobnosti církví a náboženských společností, 2006, | |||
s. 673–678; S. Balík – J. Hanuš, Katolická církev v Československu 1945 až | |||
1989, 2007, rejstřík. | |||
Miloš Kouřil | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
Řádek 17: | Řádek 73: | ||
[[Kategorie:1921]] | [[Kategorie:1921]] | ||
[[Kategorie: | [[Kategorie:Chrlice]] | ||
[[Kategorie:1988]] | [[Kategorie:1988]] | ||
[[Kategorie:Brno]] | [[Kategorie:Brno]] |
Verze z 15. 12. 2016, 13:49
Felix Maria DAVÍDEK | |
![]() | |
Narození | 12.1.1921 |
---|---|
Místo narození | Chrlice (Brno) |
Úmrtí | 16.8.1988 |
Místo úmrtí | Brno |
Povolání | 49- Náboženský nebo církevní činitel |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=41220 |
DAVÍDEK, Felix Maria, * 12. 1. 1921 Chrlice (Brno), † 16. 8. 1988 Brno, teolog, římskokatolický kněz, biskup tzv. skryté církve
Otec byl berním úředníkem, matka učitelkou hudby. D. studoval na klasickém gymnáziu v Brně, 1940–45 v diecézním alumnátu, 1945 byl vysvěcen na kněze. Do duchovní správy nastoupil v Horním Štěpánově u Boskovic. 1945–48 studoval na brněnské univerzitě medicínu, přírodní vědy, psychologii a filozofii, protože pomýšlel na odchod do misií. Ovládal též několik cizích jazyků. 1948 získal titul PhDr., poté absolvoval lékařskou fakultu, nemohl však složit závěrečné zkoušky. V Horním Štěpánově založil tajnou školu Atheneum, která měla zajistit mládeži přípravu pro přijímací zkoušky na externí studium gymnázia a na teologii. V obci současně vykonával i lékařskou praxi. Po stížnostech okresního církevního tajemníka ho brněnský biskup Karel Skoupý 1949 přeložil na faru do Petrovic u Blanska. 1950 byl D. se dvěma studenty zatčen, podařilo se mu utéct, půl roku se skrýval, při pokusu o ilegální přechod do Rakouska však byl s částí skupiny definitivně chycen. Ve vazbě strávil 23 měsíců, 1952 ho a dalších čtrnáct zatčených odsoudili za velezradu ke 24 letům vězení. Spolu s žalářovanými univerzitními profesory, duchovními a kněžími diskutoval na Mírově o formě života církve a vzdělávání, kterou chtěl po svém propuštění realizovat. V únoru 1964 byl po čtrnáctiletém výkonu trestu propuštěn. Poté pracoval jako dezinfektor v brněnské dětské nemocnici, 1970–71 při zaměstnání postgraduálně studoval na fakultě řízení VŠE v Bratislavě. Od 1965 pořádal po celém Československu studijní semináře pro zájemce o teologii a organizoval strukturu tzv. skryté církve, paralelní k oficiální, režimem ostře sledované církvi. 1967 byl tajně vysvěcen na biskupa a vytvořil model místní církve žijící v podmínkách totalitního státu, který nazval Koinótés (společenství). Kromě odmítání jakékoli spolupráce s komunistickou mocí šlo hlavně o přípravu kandidátů na kněžská svěcení. Po sovětské okupaci Československa v srpnu 1968 očekával věznění a deportaci duchovních představitelů, udělil proto několika spolupracovníkům i svěcení biskupské. Po celou dobu svého působení světil též ženaté muže pro řeckokatolickou církev s možností biritualismu. D. nebyl přesvědčen o vzájemné vázanosti celibátu a povolání ke kněžství. Na 25. 12. 1970 svolal do Kobeřic u Vyškova pastorální synod, který se měl věnovat též postavení ženy v církvi, jmenovitě šlo o udělování jáhenského a kněžského svěcení ženám. Tři z D. vysvěcených biskupů zpochybnili jeho rozhodnutí o ordinaci žen a v Koinótés se tak vytvořily dva proudy, které se již nepodařilo sjednotit. Od počátku 80. let se neustále zhoršovaly D. zdravotní potíže, způsobené dlouholetým vězením a vážnými úrazy. Poslední léta života byl upoután na lůžko. Trpěl též nepochopením a nejednoznačnými vyjádřeními oficiální církevní hierarchie k jím vybudované podzemní církvi. Byl pohřben v Brně-Tuřanech.
L: P. Fiala – J. Hanuš, Skrytá církev: F. M. D. a společenství Koinótés, 1999; Tomeš 1, s. 226; V. Vaško, Přehled a charakteristika církevních procesů padesátých let, in: Církevní procesy padesátých let, 2002, s. 30–31; J. Hanuš, Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století, 2005, s. 28–29; J. Hanuš – P. Marek, Osobnosti církví a náboženských společností, 2006, s. 673–678; S. Balík – J. Hanuš, Katolická církev v Československu 1945 až 1989, 2007, rejstřík.
Miloš Kouřil