BURIAN Emil František 11.6.1904-9.8.1959

Emil František BURIAN
Narození	11.6.1904
Místo narození	Plzeň
Úmrtí	9.8.1959
Místo úmrtí	Praha
Povolání	77- Hudební skladatel 63- Spisovatel 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=43393

BURIAN, Emil František, * 11. 6. 1904 Plzeň, † 9. 8. 1959 Praha, režisér, herec, zpěvák, dramatik, skladatel, básník, spisovatel, výtvarník, publicista, politik, divadelní teoretik a organizátor

Pocházel z umělecké rodiny, otec Emil B. (1876–1926) i strýc Karel B. (1870–1924) byli významní operní pěvci, matka Vlasta B., roz. Hatláková, působila jako učitelka zpěvu. Již během studia na pražské konzervatoři a posléze její Mistrovské škole (1927 absolvoval skladbu u J. B. Foerstera) se zapojil do českého uměleckého života: od 1927 byl členem literární skupiny Devětsil, jako autor, dramaturg, hudebník a herec spolupracoval s Frejkovým a Honzlovým Osvobozeným divadlem Na Slupi, Divadlem Dada, Moderním studiem, současně se uplatňoval i jako rozhlasový komentátor, jazzový zpěvák, hudebník, básník a skladatel. 1924 založil sdružení pro současnou hudbu Přítomnost, 1927 recitační soubor Voiceband, v němž uplatňoval svou představu o sborovém hudebním přednesu básnického slova, založeném na melodizaci deklamovaného textu. (1928 byl Voiceband oceněn na mezinárodním festivalu v italské Sieně.) Voiceband se uplatňoval při samostatných vystoupeních i jako součást divadelních inscenací. Od 1925 spolupracoval B. jako autor scénické hudby i operní skladatel s pražským Národním divadlem. 1929–30 byl šéfem experimentálního činoherního Studia a režisérem v Národním divadle v Brně, 1930–31 režisérem Českého divadla v Olomouci (v inscenaci Bar Chic, kterou nastudoval a uvedl v olomouckém Radio Baru, vytvořil roli kapelníka jazzového orchestru), 1931–32 opět režisérem brněnského Národního divadla. V brněnském angažmá získal B. zkušenost profesionálního režiséra komorního i velkého prostoru, působil tam také jako autor adaptací klasického textu a skladatel. V téže době psal i první filmové hudby. V Brně se formovala i B. první koncepce samostatného divadla organizovaného na nových uměleckých a společenských principech.

Od 1932 vedl vlastní jazzový orchestr v pražském kabaretu Červené eso, kde se uplatňoval také jako skladatel a režisér. 1933 založil vlastní scénu D 34 (číselný index následujícího roku se měnil podle sezony), kde rozvinul svůj umělecký program i ekonomicko-správní model řízení divadla vybudovaného na principech družstva. D 34–41 představovalo spolu s Osvobozeným divadlem Voskovce a Wericha nejvýraznější meziválečný proud tzv. divadelní avantgardy. Dramaturgie založená jak na současných, tak i klasických textech hledala přímou souvislost s dobovým politickým a společenským děním, kromě dramatických textů domácích (1940 premiéra Nezvalovy Manon Lescaut) i cizích autorů uvádělo D i adaptace prózy (Haškův Švejk, Benešové Věra Lukášová, Dykův Krysař), scénické montáže poezie (Máchův Máj, Puškinův Evžen Oněgin) i lidových textů (Vojna, Lidové suity). Po umělecké stránce tam B. vytvořil osobitý styl, v němž zužitkoval své zkušenosti z poetistické avantgardy 20. let, vliv ruského i německého divadla a své spolupráce s oficiálními scénami. B. se v divadle uplatňoval jako režisér, dramaturg, adaptátor textů, skladatel, výtvarník, měl určující vliv na celou jeho tvorbu, jež pod B. vedením dosahovala osobitého divadelního jazyka a stylu, založeného na syntetickém a synkretickém působení složek divadelní inscenace. B. vliv zasáhl herecké umění (kultivace jevištní řeči), scénografii (spolu s M. Kouřilem vytvořil princip theatergraphu konfrontujícího hereckou akci s projekcí), hudební a pohybovou složku (s choreografkou N. Jirsíkovou), pracoval i na projektu nové divadelní budovy (Divadlo práce) a organizace divadla, jež fungovalo rovněž jako kulturní centrum pořádající koncerty, výstavy, besedy a také jako herecká škola.

Pro své otevřené protifašistické postoje bylo D v březnu 1941 uzavřeno. B. i další divadelníky, se kterými spolupracoval, zatklo gestapo. Až do 1945 byl vězněn v koncentračních táborech v Terezíně, Dachau a Neuengamme u Hamburku. Koncem války byl za dramatických okolností zachráněn z lodi Cap Arcona evakuující vězně z Neuengamme a bombardované britskými letadly.

Po návratu do Prahy obnovil B. v září 1945 činnost divadla D 46, v němž navázal na své předválečné umělecké i organizační zásady. 1945–46 působil zároveň jako ředitel tří brněnských divadel, 1946 ředitel Karlínského divadla operety, 1945–47 byl komentátorem Československého rozhlasu, 1946–49 šéfredaktorem týdeníku Kulturní politika. 1948–54 byl za KSČ poslancem Národního shromáždění. 1951–55 vstoupilo D do svazku československé armády jako Armádní umělecké divadlo, B. získal hodnost plukovníka. Od září 1955 bylo divadlo obnoveno opět jako D 34. Po 1945 B. navázal na svůj předválečný umělecký program a dramaturgii (adaptace Shakespearova Romea a Julie jako Sen jednoho vězně, inscenace poezie, lidová hra Esther, pásmo Láska, vzdor a smrt, Věra Lukášová), zároveň se však stále častěji přikláněl k politicky angažované současné dramatice a estetice socialistického realismu. Po únorovém puči 1948 uváděl prorežimní hry své (Pařeniště) i jiných domácích dramatiků (Káňovu Partu brusiče Karhana, Jelínkovu A kdo je víc) i autorů socialistického tábora (především sovětských). Vedle toho nadále inscenoval i adaptovanou klasiku (Lermontov, Balzac, Hašek, Tyl, Čapek).

B. osobnost i tvorba byly před 1989 z ideologických důvodů nadhodnocovány, po 1989 se zejména B. poválečná etapa stala předmětem ostré kritiky a dalšího zkreslení. B. je však třeba vidět v dobových společenských souvislostech. Od mládí v 20. letech tíhl k levicovému umění (od 1923 byl členem KSČ), jeho sílící prorežimní projevy po 1945 ovlivnilo věznění v koncentračním táboře i obavy z možných následků jeho kritických postojů vůči SSSR ve 30. letech (konkrétně v souvislosti s procesem s divadelníkem Vsevolodem Mejercholdem), jež v poslední etapě jeho života přerostly do pocitu přímého ohrožení. B. význam pro české divadlo první poloviny 20. století je třeba chápat v celistvosti jeho tvorby před- i poválečné. Nepominutelný byl i jeho vliv na hereckou generaci, jejíž tvorba kulminovala v 60.–80. letech 20. století a jejíž představitelé prošli B. hereckou školou (R. Hrušínský, S. Zázvorková, V. Brodský, J. Sovák, O. Brousek aj.).

Neméně významné jako divadelní bylo i B. skladatelské dílo. V jeho hudebním jazyce se slévaly nejrůznější inspirace a vlivy – od klasické hudby (L. Janáček) přes pařížskou Šestku, I. Stravinského, jazz až k folkloru. Ve 20. letech čerpal především z jazzu (1928 vydal jako jeden z prvních evropských odborníků knihu Jazz), v téže době složil i své první opery (Před slunce východem, uvedena 1925 v pražském ND). Jeho nejznámějším dílem v operní oblasti byla Maryša (1938) podle stejnojmenného dramatu bratří Mrštíků, která vznikla pod vlivem Janáčkovy Její pastorkyně. B. byl autorem mnoha scénických a filmových hudeb (např. Před maturitou, Siréna, Cesta do pravěku), baletů, operet či her se zpěvy, symfonických, komorních a koncertantních skladeb, jazzových, lidových i agitačně masových písní, sborů a melodramů. Psal teoretické spisy o divadle a hudbě, články a stati publikoval v časopisech divadla D, Slovo a slovesnost, Český lid aj. Kromě divadla se věnoval i filmové režii (Věra Lukášová, Chceme žít).

Byl třikrát ženat, dcera Kateřina B.-Rajmontová (* 1946) se stala herečkou a syn Jan B. (* 1952) působí jako hudebník a publicista.

D: (výběr) divadelní hry: Krčma na břehu, 1948; protiválečné pásmo Atomový mír, 1949; Pařeniště, 1950; Dálky, 1959; divadelní adaptace a režie D 34–41 a D 46–59; hudební skladby – opery: Alladina a Palomid, 1923; Před slunce východem, 1925; Mastičkář, 1925; Bubu z Montparnassu, 1927; Maryša, 1938; Císařovy nové šaty, 1947; Opera z pouti, 1955; Račte odpustit, 1956; balety: Fagot a fl étna, 1925; Dřevění vojáčci, 1926; Manéž, 1927; Autobus, 1927; operety: Milenci z kiosku, 1935; Tři excentrici, 1937; Paříž hraje prim, 1938; Andersenovo thema, 1946; Znám zemi blízko pólu, 1954; orchestrální skladby: Symfonie s klavírním sólem, 1948; suity, předehry: Předehra socialismu, 1950; sborová recitace a scénická hudba: Voiceband, 1927; Jazz, 1928; Černošské tance, 1929; Pražská dramaturgie, 1938; O nové divadlo, 1946; Divadlo za našich dnů, 1962; prózy: Osm odtamtud, 1954; Vítězové, 1955.

L: HS 1, s. 152n. (se soupisem hudebního díla); OSND 1/2, s. 809; Z. Kočová, Kronika armádního uměleckého divadla, 1955, passim; J. Paclt, E. F. B. nejen o hudbě (výběr B. statí a esejů), 1981; DČD 4, rejstřík, zvláště s. 212n. a 446n.; ČsB 1, nestr.; M. Obst – A. Scherl, K dějinám české divadelní avantgardy, 1962, passim; LČL 1, s. 335n.; SČS 1, s. 82n.; EJ, s. 71n.; J. Kazda, Soupis zvukových záznamů díla E. F. B., 1977; J. Kladiva, E. F. B., 1982; A. Dvořák, Trojice nejodvážnějších, 1988, passim; M. Kuna, Hudba na hranici života, 1990, passim; ČBS, s. 76; Knapík, s. 61; Tomeš 1, s. 160n.

P: LA PNP Praha (literární pozůstalost, nezpracována).

Radmila Hrdinová