HAVELKA Svatopluk 2.5.1925-24.2.2009

Svatopluk HAVELKA
Narození	2.5.1925
Místo narození	Vrbice (Bohumín)
Úmrtí	24.2.2009
Místo úmrtí	Praha
Povolání	77- Hudební skladatel 61- Pedagog
Citace	Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 334-335
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48603

HAVELKA, Svatopluk, * 2. 5. 1925 Vrbice (Bohumín), † 24. 2. 2009 Praha, hudební skladatel, pedagog

Od dětství se učil hře na housle a na klavír, později začal psát pod vedením Aloise Čecha houslová dueta. Na gymnáziu ve Valašském Meziříčí skládal hudbu pro divadelní kroužek, který spoluzaložil, byl obdivovaným improvizátorem a jazzovým klavíristou. 1945–47 studoval soukromě skladbu u K. B. Jiráka v Praze a současně se na filozofické fakultě věnoval hudební vědě u A. Sychry a J. Huttera či hudební pedagogice u B. Liebicha. 1949–50 pracoval jako programový redaktor pro folkloristiku a režisér Československého rozhlasu v Ostravě. Sbíral lidové písně, které osobitě upravoval a jejich motivy uplatňoval ve větších formách. Patřil k zakladatelům ostravského souboru NOTA (Nový tanec), 1951–54 působil jako instruktor, cimbalista a skladatel Armádního uměleckého souboru V. Nejedlého, v němž spolupracoval mj. s R. Drejslem; podobně jako on byl tehdy propagátorem oficiálně deklarovaných cílů budování socialismu. Současně se začal uplatňovat jako autor filmové a divadelní hudby. Na základě zkušeností z různých žánrů zkomponoval několik desítek dosud ceněných koncertních skladeb, v nichž cílevědomě užíval podněty západoevropské Nové hudby, jakými byly aleatorika, témbrové plochy a moderní harmonie. Celkově však v kompozicích zachovával tradiční evropské hudební myšlení. H. tvorba, která splňovala požadavky dobové normativní estetiky na technické mistrovství, přístupnost pro publikum a alespoň zdánlivý soulad s programem komunistické kulturní politiky (především kantáta Chvála světla, 1959), mu přinesla řadu ocenění (laureát Státní ceny 1961 a 1989, cena Svazu československých skladatelů 1964). 1987 byl jmenován zasloužilým umělcem. Dvojice symfonických skladeb Ernesto Che Guevara (1969) a Pyrrhos (symfonie-balet, 1970) obrazně vyjádřila H. negativní postoj k sovětské okupaci ČSSR 1968 a jejím následkům. Přes díla, která zrcadlila lidské problémy a snahu o jejich překonání, jako Pěna (na slova básně H. M. Enzensbergera, 1965) či Hommage à Hieronymus Bosch (1974), H. na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let došel ke kompozicím čerpajícím inspiraci z biblické moudrosti. Z podobenství o deseti družičkách vycházela také Taneční symfonietta (2001).

Od 1954 působil jako skladatel ve svobodném povolání, věnoval se především tvorbě filmové hudby. Napsal doprovod k téměř dvěma stům krátkých i celovečerních snímků (mj. Až přijde kocour /1963/ a Všichni dobří rodáci /1968/ režiséra V. Jasného, který byl H. spolužák). Jako konzultant Českého hudebního fondu pedagogicky vedl skladatele Z. Matějů, Z. Černovskou či S. Jelínka. 1990 byl jmenován řádným profesorem skladby na pražské AMU, kde do 2002 vychoval mnoho žáků (např. M. Nejtek, T. Pospíšil, J. Saidlová, H. Vejvodová, J. Koželuhová, S. Hořínek, H. Bartoň). 2006 získal cenu ministra kultury za rozsáhlé a často uváděné celoživotní dílo, které bylo 2013 zapsáno do zlatého fondu Ochranného svazu autorského.

Z manželství s herečkou Libuší Havelkovou, roz. Drboutovou (* 11. 5. 1924 České Budějovice, † 6. 4. 2017 Praha), měl syna Ondřeje H. (* 10. 10. 1954 Praha), zpěváka, herce a režiséra.

D: orchestrální, výběr: Noční hudba, 1944; Suita, 1947; Symfonie č. 1, 1955–1956; Dětská suita, 1982; Znamení časů, 1996. Kantáty: Heptameron. Poéma o přírodě a lásce, 1964; Poggii Florentini ad Leonardum Aretinum epistola de M. Hieronymi de Praga supplicio, 1984; Profeteia (na biblické texty), 1988; Hymnos (na slova apoštola Pavla), 1999. Písně: Růže ran (barokní poezie), 1944; Paranéze, 1993; Agapé je láska (obě biblický text), 1998. Komorní skladby: Nonet, 1976; Percussionata, pro bicí, 1978; Tichá radost, pro violu, 1985; Disegno, pro flétnu, 1986; Soliloquia animae ad Deum, pro klarinet a klavír, 1991; Skrytá mana a bílý kamének, pro bicí, 1992. Filmová hudba: Honzíkova cesta, 1956 (režie M. Vošmik); Zářijové noci, 1957; Touha, 1958 (oba režie V. Jasný); Kdo chce zabít Jessii?, 1966; Pane, vy jste vdova!, 1970 (oba režie V. Vorlíček); Ucho, 1970 (režie K. Kachyňa); Marečku, podejte mi pero!, 1976 (režie O. Lipský); Princ a Večernice, 1978 (režie V. Vorlíček); Božská Ema, 1979 (režie J. Krejčík); Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský, 1999 (režie O. Havelka).

L: HS 1, s. 411; ČBS, s. 197; J. Pilka – A. Matzner, Česká filmová hudba, 2002, passim; Tomeš 1, s. 430; Český taneční slovník, 2001, s. 94; Český hraný film III–VI, rejstřík; L. Mikulová, Skladatelské dílo S. H., 2007 (magisterská diplomová práce, AMU, Praha); V. Kučera, H. Chvála světla, in: Hudební rozhledy 13, 1960, s. 507–510; I. Jirko, Zpěv přírody a lásky, in: tamtéž 17, 1964, č. 9, s. 368–369; J. Šmolík, Dobrý rodák H., in: tamtéž 22, 1969, č. 15, s. 452–455; M. Kuna, H. Pyrrhos, in: tamtéž 24, 1971, č. 5, s. 195; J. Smolka, S. H. komorní: nad Nonetem a Percussionatou, in: tamtéž 32, 1979, č. 10, s. 463–466; týž, S. H. Epistola de Magistri Hieronimi de Praga supplicio, in: tamtéž 42, 1989, č. 6, s. 283–286; P. Veber, Vzpomínka na S. H., in: Harmonie 17, 2009, č. 4, s. 2.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Mojmír Sobotka