BOŘICKÝ Emanuel 12.12.1840-26.(27.)1.1881

Emanuel BOŘICKÝ
Narození	12.12.1840
Místo narození	Milín u Příbram
Úmrtí	26. nebo 27.1.1881
Místo úmrtí	Praha
Povolání	11- Geolog 61- Pedagog 63- Spisovatel
Citace	Biografický slovník českých zemí 6, Praha 2007, s. 76-78
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=42713

BOŘICKÝ, Emanuel, * 12. 12. 1840 Milín u Příbrami, † 26. nebo 27. 1. 1881 Praha, mineralog, petrograf, pedagog

Pocházel z učitelské rodiny. Po smrti otce 1845 navštěvoval, podporován příbuznými, školu v Třebsku a Příbrami, 1854–61 Akademické gymnázium na Starém Městě v Praze. Od 1861 studoval na filozofické fakultě pražské univerzity přírodní vědy a chemii, mj. u geologa Augusta Emanuela Reusse. Profesor chemie Friedrich Rochleder mu zajistil čtyřleté stipendium (tzv. jičínské – založené 1624 Albrechtem z Valdštejna). 1867 získal doktorát (PhDr.). Od 1865 byl asistentem mineralogického oddělení Muzea království českého v Praze (dále Muzeum), od 1866 též asistentem na univerzitě u Reussova nástupce Viktora Zepharoviche. 1868–71 učil chemii a přírodopis na malostranském reálném gymnáziu (mj. i Bohuslava Braunera, později významného chemika). 1869 se B. stal v Muzeu kustodem mineralogické sbírky, nástupcem Jana Krejčího. V červenci 1871 se na nerozdělené pražské univerzitě habilitoval a již v říjnu téhož roku byl jmenován mimořádným profesorem mineralogie s českým vyučovacím jazykem. Zároveň nadále působil v Muzeu. 17. 8. 1880 byl jmenován řádným profesorem petrografie. Bydlel v Praze na Kampě č. 3. Tehdy v zimě ještě Vltava zamrzala a lidé ji po ledu přecházeli. To se stalo B. osudným. Po pádu na ledě utrpěl vnitřní zranění, kterým podlehl. Pochován byl na hřbitově v Košířích, 1927 byly jeho ostatky přeneseny na Olšanské hřbitovy.

Jeho odborný vývoj příznivě ovlivnilo tvůrčí prostředí v Muzeu, kde se seznámil s geologem Janem Krejčím a paleontologem a zoologem Antonínem Fričem. B. přispěl k rozšíření muzejních sbírek řadou akvizic, např. 1872 sbírkou nerostů a fosilií strahovského opata Josefa Jeronyma Zeidlera. Výměnou získal od profesora budapešťské univerzity Józsefa Szabóa vzorky vyvřelin z lokalit v Uherském království. Kolekci nerostů z Haliče dostal od rytíře Leopolda Sacher- Masocha von Kronenthal, sbírku nerostů z okolí Zbiroha a Berouna pak od hormistra z Krušné hory u Hudlic Jana Grosse. 1870 mu hrabě Erwin Schönborn věnoval první český diamant. Za B. působení se v Muzeu oddělila sbírka mineralogická a petrografická od sbírky geologické a paleontologické. B. uveřejnil 73 prací, z nichž některé vycházely souběžně česky a německy.

V 60. letech se zabýval zejména nerosty z ložisek železných rud v ordoviku Barrandienu z Grossovy sbírky (z Nučic, Chrustenic, Třenic aj.). Popsal řadu fosforečnanů (dufrenit, kakoxen, delvauxit aj.), karbonáty a sulfidy. Napsal četné příspěvky k topografické mineralogii Čech, např. o nerostech v drůzách v terciérních vulkanických horninách v severních Čechách nebo z rudních žil na Březových Horách u Příbrami. Při mineralogickém výzkumu se věnoval i otázkám chemismu a paragenezí (skupin nerostů vzniklých současně nebo za stejných podmínek). Jeho práce o fosforečnanech měla mezinárodní ohlas, americký mineralog James D. Dana nazval 1868 na B. počest nový fosforečnan z Leobenu ve Štýrsku a z Nenačovic u Unhoště bořickýitem (dnes je považován za totožný s dříve popsaným delvauxitem). 1876 B. vydal učebnici mineralogie pro střední školy, která však byla vhodnější pro školy vysoké. Od konce 60. let se B., ovlivněn světovým vývojem oboru, věnoval petrografii vulkanických hornin. Angličan Henry Clifton Sorby popsal 1858 metodu výzkumu průhledných výbrusů hornin v mikroskopu opatřeném zařízením pro polarizaci světla (výbrus je destička o tloušťce okolo 0,03 mm). B. si v bytě vybudoval laboratoř, s broušením mu pomáhala i manželka. Pustil se do broušení hornin ze sbírky shromážděné v Muzeu prvním kustodem Franzem Xaverem M. Zippem i z vlastního terénního výzkumu. Zaměřil se na vulkanické horniny z karbonu, permu a terciéru z Podkrkonoší, Českého středohoří a ze středních Čech. 1873–82 uveřejnil čtyři monografie o znělcích, čedičích, melafyrech a křemenných porfyrech (v dnešní terminologii fonolitech, bazaltech, andezitech a ryolitech), představující zakladatelské práce české mikroskopické petrografie. O hloubce B. výzkumů svědčilo, že např. pro práci o čedičích (1874) mikroskopicky prostudoval více než 800 výbrusů z hornin z přibližně 300 lokalit. Zabýval se i metodicky obtížným výzkumem přeměn (alterací), ke kterým docházelo ve vulkanických horninách během jejich tuhnutí. V časopisu Vesmír informoval odbornou veřejnost o mikroskopické metodě.

Jako zkušený chemik se věnoval nejen chemismu nerostů, ale v 70. letech studoval, pro potřeby zemědělského výzkumu, také obsahy draslíku a fosforu v českých horninách a půdách. Toto dílo ho zařadilo k předchůdcům české geochemie. Světový věhlas mu přineslo vypracování mikrochemické kvalitativní analýzy (1877), která umožňovala určit chemické složení horninotvorných nerostů ve velmi malých množstvích vzorku (dosavadní analytické metody vyžadovaly velkou hmotnost analyzovaného vzorku). Nejprve prováděl pokusy s fluorovodíkem, poté s kyselinou fluorovodíkovou na živcích a dalších nerostech v drobných zrnech a ve výbrusech. Vznikaly fluorokřemičitany různých krystalových tvarů, umožňující rozlišit obsahy sodíku (při reakci živce sodného – albitu), draslíku (u živce draselného – ortoklasu), vápníku, barya, stroncia, hořčíku a dalších prvků v horninotvorných křemičitanech. Kontrolu prováděl podle čistých silikofluoridů, které mu připravil kolega z pražské techniky František Štolba. Tento objev první krystalochemické reakce byl počátkem vývoje kvantitativních mikrochemických analytických metod. 1869 se stal zakládajícím členem Přírodovědeckého klubu v Praze, 1871 byl zvolen mimořádným členem Královské české společnosti nauk, návrh na jeho řádné členství byl však 1877 zamítnut. Říšský geologický ústav ve Vídni ho jmenoval dopisujícím členem. V zahraničí byl vysoce oceňován již za života, cizí badatelé za ním jezdili do Prahy. Stal se průkopníkem mikroskopické petrografie u nás, nezaložil však vlastní školu. Z jeho žáků v díle pokračoval pouze Josef Klvaňa, který z B. rukopisných podkladů vydal práci Údolí vltavské mezi Prahou a Kralupy (1893), ale z existenčních důvodů záhy odešel učit na Moravu. Vývoj petrografie v českých zemích na řadu let ustal, nový začátek v 90. letech byl spjat s Friedrichem Beckem, Jindřichem Ladislavem Barvířem a Josefem Emanuelem Hibschem. Karlova univerzita uděluje od 1965 Bořického medaili za zásluhy o rozvoj mineralogie, petrografie a geochemie domácím i zahraničním vědcům.

D: Chemický rozbor krystalických povlaků na břidlicích silurského útvaru na Letné (Belvedere) v Praze, in: Živa, 12, 1864, s. 286; Oběh kyseliny křemičité, in: tamtéž, 15, 1867, s. 161n.; Dufrenit, Beraunit und Kakoxen von der Grube bei St. Benigna in Böhmen, in: Sitzungsberichte der Königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften, 57, 1867, s. 6n.; Verzeichniss der in dem Schichtencomplexe der silurischen Eisensteinlager Böhmens vorkommenden Minerale, in: Lotos, 21, 1871, s. 154n.; O rozšíření kalia a kyseliny fosforečné v českých horninách, o chemickém slohu těchto a jejich agronomickém významu, in: Archiv pro přírodovědecké proskoumání Čech, 1872, 2; Petrografická studie o znělcích českých, in: tamtéž, 1873, 3; Petrografická studie o čedičových horninách Čech, in: tamtéž, 1874, 2; Nerostopis pro vyšší gymnasia a reálné školy, 1876; Petrografická studie o melafýrových horninách českých, in: Archiv pro přírodovědecké proskoumání Čech, 1876, 3; Ueber die Umwandlungstudien der Gemmentheile böhmischer Melaphyrarten in Böhmen, in: Sitzungsberichte der Königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften, 1876, s. 153n.; Základové nového lučebně drobnohledného rozboru nerostů a hornin, in: Archív pro přírodovědecké proskoumání Čech, 1877, 3, 5; Petrologická studia o porfyrových horninách v Čechách, 1. díl. Porfyry a porfyrity křemenné, in: tamtéž, 1882, 4, 3.

L: J. Vejdovský, E. B., in: Osvěta 11, 1881, č. 1, s. 432n.; OSN 4, s. 383; OSND 1/1, s. 684; Poggendorff 3, s. 164; V. J. Procházka, Repertorium literatury geologické a mineralogické Království českého, markrabství moravského a vévodství slezského od roku 1528 až do 1896, 1897, s. 20n. (bibliografie); F. Fediuk, E. B. (1840–1881), in: Čas. mineral. geol., 1965, č. 10, s. 477n.; B. Hejtman, K 150. výročí narození E. B., in: AUC, Geologica, 1991, 1–2, s. 127n. (kde další literatura).

P: Pamětní deska v Milíně (odhalena 1882).

Pavel Vlašímský

• 

  Petrografické studie melafyrických hornin v Čechách. Praha 1876

• 

  Hrob Emanuela Bořického na Olšanských hřbitovech v Praze