BRUNO ze Schauenburgu ?1204-17.2.1281: Porovnání verzí

Aktuální verze z 9. 10. 2019, 15:50

BRUNO ze Schauenburgu
Narození	asi 1204
Místo narození	hrad Schaumburg ? (Německo)
Úmrtí	17.2.1281
Místo úmrtí	Olomouc
Povolání	49- Náboženský nebo církevní činitel
Citace	Biografický slovník českých zemí 8, Praha 2007, s. 232-233
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=42960

BRUNO ze Schauenburgu, * asi 1204 hrad Schaumburg ? (Německo), † 17. 2. 1281 Olomouc, biskup olomoucký, diplomat

Pocházel ze šlechtického rodu, který držel hrabství Schauenburg (nověji Schaumburg) ležící na středním toku Vezery ve Vestfálsku a od počátku dvanáctého století také hrabství holštýnské. Byl třetím synem hraběte Adolfa III. ze Schauenburgu a Holsteinu († 1225) a jeho druhé manželky Adelheidy z Querfurtu († po 1215). Měl se stát duchovním, jak dokazuje také shoda jména s příbuzným Brunem z Querfurtu, misijním biskupem, jehož zabili Prusové (1009). B. dráha nevybočovala z rodových tradic, jeho otec se mj. zúčastnil třetí křížové výpravy.

Vzdělání získal pravděpodobně na katedrální škole v Magdeburku pod dohledem svých vlivných querfurtských příbuzných. Politicky podporoval své starší bratry a 1229 se stal kapitulním proboštem v Lübecku a současně také kanovníkem metropolitní kapituly u Sv. Mořice v Magdeburku. Již 1236 byl kapitulním proboštem v Hamburku a neúspěšně se ucházel o proboštství v Magdeburku. Tam byl sice 10. 3. 1238 zvolen, avšak protikandidát Albrecht z Gleichen byl jeho přívrženci smrtelně zraněn a magdeburský arcibiskup Wilbrand na B. uvalil církevní klatbu. Ten proto odjel do Říma, kde za nemalé částky peněz dosáhl zrušení exkomunikace. Současně využil konfliktu mezi Štaufy a papežskou kurií ve svůj prospěch a pro zájmy rodu Schauenburgů. Politicky se sblížil s papežem Inocencem IV., angažoval se ve volbě protikrále Jindřicha Raspe, zúčastnil se prvního koncilu v Lyonu a stal se také papežovým kaplanem.

Papež Inocenc IV. ho v Lyonu v září 1245 ustanovil olomouckým biskupem, přinutil k odstoupení mistra Viléma zvoleného za biskupa olomouckou kapitulou po smrti biskupa Roberta (1240) a sesadil také Konráda z Friedberka, ustanoveného za biskupa mohučským arcibiskupem. Král Václav I. však nadále podporoval Konráda a B. jmenování neuznal. Teprve po papežské intervenci v dubnu 1246 král přiměl 1247 Konráda k rezignaci a B. se konečně mohl ujmout správy diecéze, když krátce předtím přišel na Moravu. 1248–49 upevnil svou pozici v biskupství i vůči králi, protože v době odboje mladého Přemysla Otakara proti otci stál pevně na straně Václava I. a podílel se na sjednání smíru. V prosinci 1248 obdržel od Václava I. několik výsad pro biskupství a podařilo se mu získat zpět některé biskupské statky. Po nástupu Přemysla Otakara II. na trůn se stal jeho významným rádcem, diplomatem a pomocníkem. Podílel se na zahraniční politice krále, byl opakovaně hlavním prostředníkem při uzavírání míru s uherskými panovníky (1254, 1261, 1271); v případě vážných neshod byl podle mírové dohody (1271) rozhodcem z české strany. Zasahoval i do řešení rakouských záležitostí a po smrti Voka z Rožmberka se stal 1262–70 hejtmanem ve Štýrsku. Za jeho správy byla tato země konsolidována s důrazem na řádný výkon zemského soudnictví, a to za spoluúčasti B. leníků a dvořanů, zejména Herborda z Fulštejna. Tam 1265–66 vznikl zvláštní soupis zeměpanského majetku a příjmů (Rationarium Styriae). B. byl nejen zkušeným diplomatem, ale i válečníkem. Zúčastnil se bitvy u Kressenbrunnu (12. 7. 1260) a podporoval krále Přemysla Otakara II. při válečných taženích do Bavorska (1266). Inicioval a se svými leníky absolvoval také obě výpravy panovníka do Pobaltí (1254–55, 1267–68). Druhá výprava na sever byla spojena s rozsáhlou christianizací a pro dobytá území se mělo stát metropolí nově zřízené arcibiskupství v Olomouci. Tento plán však pro nezájem kurie uskutečněn nebyl, což pro B. i krále znamenalo velký neúspěch dosavadní politiky.

Jako velmož a představitel církevních reformních snah se věnoval duchovní správě svěřené diecéze s velkým úsilím. Důrazně prosazoval kanonická pravidla a řešil spory mezi církevními institucemi. Podle jeho nařízení z 1252 se měly pravidelně konat biskupské synody (první doložená v Kroměříži 1253) a při správě diecéze kladl důraz na arcijáhenské úřady, zavedl též nový biskupský úřad oficiála (1258), jemuž svěřil soudní pravomoci. Dále 1252 zřídil s papežským svolením čtyři nové kanonikáty v Olomouci a zahájil také přestavbu olomoucké katedrály poškozené požáry (1204, 1265). V období 1256–62 založil kolegiátní kapitulu v Kroměříži, kde byl zbudován chrám sv. Mořice. Tato kapitula měla pravděpodobně osm kanovníků v čele s proboštem.

B. měl vlastní biskupský dvůr. Na statcích vytvořil rozsáhlý lenní systém založený na vyspělém lenním právu západního typu (saský právní okruh). Mnozí leníci s B. přišli na Moravu z Vestfálska a ze Saska a pocházeli většinou z okruhu ministeriálů mindenského biskupství a hrabat ze Schauenburgu. K nejvýznamnějším patřil biskupův jídlonoš Herbord z Fulštejna (Fulštejnové drželi statky na Osoblažsku). Právo udělovat statky lénem se souhlasem kapituly potvrdil B. ve zvláštním privilegiu z 1274 Přemysl Otakar II. Závažnou roli hrála biskupská kancelář, v níž se prosadil notář Konrád. Ten přišel s B. z Magdeburku, byl 1250 jmenován olomouckým kanovníkem a 1255 scholastikem a v kanceláři působil až do 1274.

Za B. episkopátu byly rozšířeny a jistým způsobem koncentrovány rozsáhlé majetkové državy biskupství. Jejich rozvoj byl spojen s kolonizací, a to jak vnitřní (domácím obyvatelstvem), tak i tzv. německou a s uplatňováním emfyteutického práva. Na statcích bylo již od padesátých let třináctého století založeno kromě většího počtu vesnic také několik měst (mj. Kroměříž, Svitavy, Kelč, Osoblaha, Mohelnice a Ostrava) a hradů (mj. Kroměříž, Mírov, Blansek a Pustiměř), přičemž hrad Šaumburk (1272) na Kelečsku nesl v názvu B. rodový predikát. Vlastní sídla stavěli i leníci (Fulštejn, Engelsberk, Rumberk). Výmluvné svědectví o rozšiřování majetkové domény biskupství podal B. testament z 29. 11. 1267, sepsaný před výpravou do Prus a na Litvu.

B. se 1274 zúčastnil druhého koncilu v Lyonu a byl autorem jednoho z textů (1273), který se týkal politických a církevních problémů říše a jenž mj. upozorňoval na nebezpečí hrozící křesťanskému západu od východních, dosud pohanských národů, zejména Tatarů. I v sedmdesátých letech se nadále angažoval jako Přemyslův diplomat a obratný vyjednavač, např. při sjednání smíru s Rudolfem Habsburským v listopadu 1276. Všechny aktivity v zájmu Přemysla Otakara II. však skončily jeho porážkou a smrtí na Moravském poli (26. 8. 1278). B. se pak podřídil římskému králi Rudolfovi a podílel se na uzavření sedleckých úmluv (17. 10. 1278) o poručnictví mladého Václava II. a o správě Království českého. Jako respektovaný politik se stal místodržícím krále Rudolfa na Olomoucku a Přerovsku a autoritativně zasahoval do správy země i nadále. Zemřel patrně v Olomouci a byl pohřben před hlavním oltářem v chrámu sv. Mořice v Kroměříži. B. vzdělanost, politický přehled, diplomatické schopnosti, stejně jako péči o církevní záležitosti oceňovali již jeho současníci.

L: OSN 4, s. 799n.; BOS 2, s. 525; MSN 1, s. 653; ISN 3, s. 180; KSN 2, s. 154; BL 1, s. 157; MČE 1, s. 587; MSA 62, 1981, s. 53; M. Eisler, Geschichte B. von S., in: ZGLM 8, 1904, s. 239n., 9, 1905, s. 335n., 10, 1906, s. 337n., 11, 1907, s. 95n., 344n., 12, 1908, s. 187n.; E. Gierach, Sudetendeutsche Lebensbilder. Im Auftrage der Deutschen Gesellschaft der Wissenschaften und Künste für die Tschechoslowakische Republik 1, 1934, s. 68n.; L. Hrabová, Ekonomika feudální državy olomouckého biskupství ve druhé polovině 13. století, 1964, s. 5n.; táž, Biskup B. ze S. a hospodářské přeměny na Moravě ve XIII. století, in: Sága moravských Přemyslovců. Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století, 2006, s. 145n.; M. Kouřil, Der Olmützer Bischof B. von S. und der Deutsche Orden, in: K. Wieser (ed.), Acht Jahrhunderte Deutscher Orden in Einzeldarstellungen, Bad Godesberg 1967, s. 143n.; týž, Nový pramen k období olomouckého biskupa B., in: Sborník prací k sedmdesátinám universitního profesora PhDr. Ladislava Hosáka, 1968, s. 31n.; K. J. Heinisch, B. von S. Bischof von Olmütz (1245–1281). Kolonisator und Staatsmann, in: Jahrbuch der Schlesischen Friedrich-Wilhelms-Universität 20, 1979, s. 13n.; J. Nechutová, Vitae Brunonis, in: ČMZM (vědy společenské) 71, 1986, s. 175n.; H. Stoob, B. von Olmütz, das Mährische Städtenetz und die europäische Politik von 1245 bis 1281, in: týž (ed.), Die mittelalterliche Städtebildung im südöstlichen Europa, Köln – Wien 1977, s. 90n.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Dalibor Janiš