CELSKÝ Oldřich ?1406-9.11.1456: Porovnání verzí
(CELSKÝ_Oldřich_1406-9.11.1456) |
Bez shrnutí editace |
||
(Nejsou zobrazeny 3 mezilehlé verze od stejného uživatele.) | |||
Řádek 2: | Řádek 2: | ||
| jméno = Oldřich CELSKÝ | | jméno = Oldřich CELSKÝ | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 1406 | | datum narození = okolo 1406 | ||
| místo narození = | | místo narození = ? | ||
| datum úmrtí = 9.11.1456 | | datum úmrtí = 9.11.1456 | ||
| místo úmrtí = | | místo úmrtí = Bělehrad (Srbsko) | ||
| povolání = 41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu | | povolání = 41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | | citace = Biografický slovník českých zemí 9, Praha 2008, s. 400-401 | ||
}} | |||
'''CELSKÝ, Oldřich''' ''(též CILLSKÝ, CILLI, CILLEI), * okolo 1406, † 9. 11. 1456 Bělehrad (Srbsko), místodržitel, politik, vojevůdce'' | |||
Příslušník šlechtického rodu, který vlastnil majetky v Korutanech, | |||
Štýrsku a Kraňsku (zejména hrad Celje v dnešním | |||
Slovinsku). Jeho rodiči byli Fridrich C. († 1435; bratr Barbory | |||
Celské, druhé ženy císaře Zikmunda) a Alžběta, roz. | |||
Frankopanová, z významné chorvatské šlechtické rodiny. C. | |||
žena (asi od 1432) Kateřina byla dcerou srbského vládce Jiřího | |||
Brankoviče (1377–1456) a byzantské princezny Ireny; | |||
z jejich manželství vzešli dva synové, oba ale zemřeli ještě | |||
jako děti (Jiří 1443, Heřman 1452), a dcera Alžběta, první | |||
manželka Ladislava Hunyadyho. | |||
Poprvé se o C. v pramenech výrazněji hovořilo 1431, kdy | |||
působil jako velitel vojsk římského a uherského krále Zikmunda | |||
proti Benátkám. Zikmund jej 1436 povýšil do říšského | |||
knížecího stavu; záhy poté se ale C. účastnil spiknutí | |||
své tety Barbory proti Zikmundovi a jeho zeti Albrechtovi | |||
Habsburskému, takže musel dvůr opustit. Brzy se ale s Albrechtem | |||
smířil a po Zikmundově smrti (9. 12. 1437) se C. | |||
stal místodržitelem v Čechách. Po Albrechtově smrti (1439) | |||
podporoval jeho vdovu Alžbětu a nástupnická práva jejího | |||
syna Ladislava Pohrobka, ale byl poražen Šimonem Rozgonim | |||
v bitvě u Győru a od dubna do listopadu 1440 vězněn | |||
na budínském hradě. Teprve poté, co přešel na stranu Vladislava | |||
III. (Jagellonského), byl propuštěn, kontakty s habsburskou | |||
stranou a jejími spojenci, zejména s Janem Jiskrou | |||
z Brandýsa, ale udržoval i nadále. Po Vladislavově smrti v bitvě | |||
u Varny (1444) se C. znovu vrátil do vysokých úřadů, | |||
např. byl (1445–47) bánem ve Slavonii. Dlouhodobé spory | |||
měl ovšem zejména s Janem Hunyadym, který mj. 1446 | |||
obsadil C. majetky a donutil jej k emigraci. Hunyady také | |||
zabránil C. v kandidatuře na bosenský trůn, uvolněný smrtí | |||
Tvrtka II. († 1443), bratra C. babičky. Urovnání sporů nepomohl | |||
ani sňatek C. dcery s Hunyadyho synem Ladislavem, | |||
stejně tak se nedokázal prosadit ani v Čechách, kde patřil | |||
k hlavním protivníkům Jiřího z Poděbrad (s nímž se nakonec | |||
dohodl 1453 ve Znojmě na jakémsi modu vivendi). | |||
V listopadu 1452 C. obležením Vídeňského Nového Města | |||
donutil císaře Fridricha III. vydat Ladislava Pohrobka (tehdy | |||
dvanáctiletého) a stal se jeho poručníkem. 1454–56 byl chorvatským | |||
bánem, po Hunyadyho smrti (11. 8. 1456) na sněmu | |||
ve Futaku (nyní Futog, Srbsko) zvolen do jeho funkcí (uherský | |||
místodržitel, bratislavský hlavní kapitán a župan) a stal | |||
se tak faktickým pánem Uher. Po sněmu odešel s panovníkem | |||
do Bělehradu, drženého Hunyadyovým synem Ladislavem; | |||
ten ale do hradu vpustil jen část králova průvodu včetně C., | |||
kterého ještě týž den nechal zavraždit, ostatní členové doprovodu | |||
(včetně Zdeňka ze Šternberka a Oldřicha z Rožmberka) | |||
pak byli oloupeni. (Ladislav Hunyady byl za tento čin pak | |||
na jaře 1457 sťat.) Tím vymřel rod C. v mužské linii; po kratších | |||
sporech panství připadlo Habsburkům. | |||
'''L:''' R. Urbánek, České dějiny 3/1, 1915, passim, 3/2, 1918, passim (zejména | |||
s. 681n.), 3/3, 1930, rejstřík (zejména s. 157n.); Přehled dějin Československa | |||
1/1, 1980, rejstřík; MČE 1, s. 674; Dejiny Slovenska 1, Bratislava 1986, | |||
s. 399, 403, 405; L. Kontler, Dějiny Maďarska, 2002, s. 103; BLS 2, s. 29n. | |||
(kde další literatura). | |||
Alena Táborecká | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu]] | [[Kategorie:41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu]] | ||
Řádek 15: | Řádek 78: | ||
[[Kategorie:1406]] | [[Kategorie:1406]] | ||
[[Kategorie:1456]] | [[Kategorie:1456]] | ||
[[Kategorie:Bělehrad]] |
Aktuální verze z 11. 10. 2019, 16:28
Oldřich CELSKÝ | |
Narození | okolo 1406 |
---|---|
Místo narození | ? |
Úmrtí | 9.11.1456 |
Místo úmrtí | Bělehrad (Srbsko) |
Povolání | 41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu |
Citace | Biografický slovník českých zemí 9, Praha 2008, s. 400-401 |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=43830 |
CELSKÝ, Oldřich (též CILLSKÝ, CILLI, CILLEI), * okolo 1406, † 9. 11. 1456 Bělehrad (Srbsko), místodržitel, politik, vojevůdce
Příslušník šlechtického rodu, který vlastnil majetky v Korutanech, Štýrsku a Kraňsku (zejména hrad Celje v dnešním Slovinsku). Jeho rodiči byli Fridrich C. († 1435; bratr Barbory Celské, druhé ženy císaře Zikmunda) a Alžběta, roz. Frankopanová, z významné chorvatské šlechtické rodiny. C. žena (asi od 1432) Kateřina byla dcerou srbského vládce Jiřího Brankoviče (1377–1456) a byzantské princezny Ireny; z jejich manželství vzešli dva synové, oba ale zemřeli ještě jako děti (Jiří 1443, Heřman 1452), a dcera Alžběta, první manželka Ladislava Hunyadyho.
Poprvé se o C. v pramenech výrazněji hovořilo 1431, kdy působil jako velitel vojsk římského a uherského krále Zikmunda proti Benátkám. Zikmund jej 1436 povýšil do říšského knížecího stavu; záhy poté se ale C. účastnil spiknutí své tety Barbory proti Zikmundovi a jeho zeti Albrechtovi Habsburskému, takže musel dvůr opustit. Brzy se ale s Albrechtem smířil a po Zikmundově smrti (9. 12. 1437) se C. stal místodržitelem v Čechách. Po Albrechtově smrti (1439) podporoval jeho vdovu Alžbětu a nástupnická práva jejího syna Ladislava Pohrobka, ale byl poražen Šimonem Rozgonim v bitvě u Győru a od dubna do listopadu 1440 vězněn na budínském hradě. Teprve poté, co přešel na stranu Vladislava III. (Jagellonského), byl propuštěn, kontakty s habsburskou stranou a jejími spojenci, zejména s Janem Jiskrou z Brandýsa, ale udržoval i nadále. Po Vladislavově smrti v bitvě u Varny (1444) se C. znovu vrátil do vysokých úřadů, např. byl (1445–47) bánem ve Slavonii. Dlouhodobé spory měl ovšem zejména s Janem Hunyadym, který mj. 1446 obsadil C. majetky a donutil jej k emigraci. Hunyady také zabránil C. v kandidatuře na bosenský trůn, uvolněný smrtí Tvrtka II. († 1443), bratra C. babičky. Urovnání sporů nepomohl ani sňatek C. dcery s Hunyadyho synem Ladislavem, stejně tak se nedokázal prosadit ani v Čechách, kde patřil k hlavním protivníkům Jiřího z Poděbrad (s nímž se nakonec dohodl 1453 ve Znojmě na jakémsi modu vivendi).
V listopadu 1452 C. obležením Vídeňského Nového Města donutil císaře Fridricha III. vydat Ladislava Pohrobka (tehdy dvanáctiletého) a stal se jeho poručníkem. 1454–56 byl chorvatským bánem, po Hunyadyho smrti (11. 8. 1456) na sněmu ve Futaku (nyní Futog, Srbsko) zvolen do jeho funkcí (uherský místodržitel, bratislavský hlavní kapitán a župan) a stal se tak faktickým pánem Uher. Po sněmu odešel s panovníkem do Bělehradu, drženého Hunyadyovým synem Ladislavem; ten ale do hradu vpustil jen část králova průvodu včetně C., kterého ještě týž den nechal zavraždit, ostatní členové doprovodu (včetně Zdeňka ze Šternberka a Oldřicha z Rožmberka) pak byli oloupeni. (Ladislav Hunyady byl za tento čin pak na jaře 1457 sťat.) Tím vymřel rod C. v mužské linii; po kratších sporech panství připadlo Habsburkům.
L: R. Urbánek, České dějiny 3/1, 1915, passim, 3/2, 1918, passim (zejména s. 681n.), 3/3, 1930, rejstřík (zejména s. 157n.); Přehled dějin Československa 1/1, 1980, rejstřík; MČE 1, s. 674; Dejiny Slovenska 1, Bratislava 1986, s. 399, 403, 405; L. Kontler, Dějiny Maďarska, 2002, s. 103; BLS 2, s. 29n. (kde další literatura).
Alena Táborecká