ČUPR František 11.4.1821-29.6.1882: Porovnání verzí

	František ČUPR
Narození	11.4.1821
Místo narození	Chrast u Chrudimi
Úmrtí	29.6.1882
Místo úmrtí	Libeň (Praha)
Povolání	61- Pedagog; 72- Sportovec nebo činitel tělesné kultury; 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ; 64- Překladatel;
Citace	Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 93
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45218

VizuálníWikitext

Aktuální verze z 2. 11. 2019, 18:35

ČUPR, František, * 11. 4. 1821 Chrast u Chrudimi, † 29. 6. 1882 Libeň (Praha), filozof, orientalista, pedagog

Syn nezámožného kováře, který zemřel 1835. Gymnaziální studia zahájil Č. u piaristů v Litomyšli a dokončil v Praze na Novém Městě. 1839–46 se vzdělával na pražské univerzitě, nejprve ve filozofii, 1845 získal titul PhDr., poté na právnické fakultě. Filozofické poznatky výrazně ovlivnily jeho životní postoje i profesionální kariéru. Pod vlivem německých učitelů (např. prof. F. Exnera) i českého myslitele A. Smetany se přikláněl k učení J. F. Herbarta.

Po studiích hledal zpočátku marně uplatnění ve veřejném školství, neuspěl na několika univerzitách ani na gymnáziích. Východiskem z existenčních problémů se pro něj stalo místo domácího učitele ve šlechtické rodině Nosticů. Revoluce 1848–49 mu otevřela cestu ke školské kariéře. Postupně učil na pražských gymnáziích na Malé Straně a Starém Městě, kde získal místo tzv. skutečného profesora. V té době přednášel také na pražské univerzitě poprvé česky některé filozofické nauky. Učitelských míst byl zbaven 1853. Situaci řešil zřízením soukromého učiliště v Libni (Praha) v usedlosti Kolčavka, kterou získal 1851 od rodičů manželky, Ludmily, roz. Hlasivcové, se kterou se oženil 1849. Povolení k provozování školy v rozsahu elementárky, nižšího gymnázia a reálky získal v prosinci 1853, výuku zahájil 1856. Škola byla velmi oblíbená, od šedesátých let nabízela především praktické hospodářské znalosti a existovala do 70. let 19. století. Č. tam uplatnil řadu progresivních pedagogických teorií. Založil v Praze také úplné nižší i vyšší soukromé gymnázium.

Od přelomu padesátých a šedesátých let se Č. věnoval intenzivně veřejné činnosti. Vrátil se k novinářské práci, se kterou začínal už koncem čtyřicátých let v Pražských novinách, pokračoval v Květech, České včele. Samostatně vydával od 1858 Blätter für Land- und Volkswirthschaft. Uplatnil se i v českém politickém tisku, např. v Času A. Krásy. Jeho redakci opustil 1862 poté, co se odhalila závislost vydavatele na vládní podpoře. 1861–65 byl Č. poslancem českého zemského sněmu i vídeňské říšské rady. Na parlamentní půdě se věnoval zejména školské politice a vstupoval do diskusí o této otázce s německými i českými oponenty. Jeden z významných tvůrců školských reforem H. Bonitz vydal tehdy polemickou brožuru Čupr´schen Antrag auf Revision des dermaligen Unterrichtswesens unserer Mittelschulen (1861). V českém zemském sněmu prosazoval Č. povinnou výuku oběma zemským jazykům na středních školách, usiloval o lepší hmotné zabezpečení učitelů a zlepšení jejich vzdělání. Vzhledem k rozporům s vedením české politické reprezentace se však této činnosti vzdal a soustředil se na správu vlastních školských ústavů a vědeckou práci v oboru filozofie a orientalistiky. Po 1872, kdy ho silně zasáhla smrt manželky, zrušil své školy a žil v soukromí. V té době zesílil také jeho starší zájem o dějiny náboženství, zejména orientálních.

D: výběr: Sein oder Nichtsein der deutschen Philosophie in Böhmen, 1847; Krátký přehled historie literatury české a z části rozbor básně: Záboj a Slavoj, in: Program Akademického gymnasia v Praze, 1851; Lehrbuch der empirischen Psychologie, 1852; Jak se r. 1853 staroměstské gymnasium stalo z českého německé, in: Posel z Prahy 27. 3. 1877; Zur Revision des dermaligen Unterrichtswesen unserer Mittelschulen, Wien 1861; Učení staroindické, jeho význam u vznikání a vyvinování názorů zvlášť křesťanských a vůbec náboženských 1 – 3, 1876–78; Lao Tse, Cesta k bohu a ctnosti, 1878; Úvahy o filosofii indické, in: Zprávy o zasedáních KČSN, 1870, s. 3–20.

L: OSN 6, s. 836–837; Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté, 1999, s. 100; SČF, s. 91n.; LČL 1, s. 506–507 (s některými odlišnými daty); DČŽ 1, s. 149–151; G. A. Lindner, O Č. Učení staroindickém, in: Paedagogium 1880; V. Kredba, F. Č. Nástin životopisný, in: tamtéž, 1882; M. Jašek, F. Č., in: Česká mysl 7, 1906; týž, F. Č., in: Naše doba 28, 1921; I. Tretera, J. F. Herbart a jeho stoupenci, 1989, rejstřík; P. Křivský, Augustin Smetana, 1989, rejstřík.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavla Vošahlíková