FIBICH Zdeněk 21.12.1850-15.10.1900

Zdeněk FIBICH
Narození	21.12.1850
Místo narození	Všebořice (č. o. Loket u Čechtic)
Úmrtí	15.10.1900
Místo úmrtí	Praha
Povolání	78- Hudební interpret
Citace	Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 160-162
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=55024

FIBICH, Zdeněk (pův. jm. Zdenko, Antonín Václav), * 21. 12. 1850 Všebořice (č. o. Loket u Čechtic), † 15. 10. 1900 Praha, hudební skladatel

Narodil se jako druhé dítě v rodině lesmistra auersperského velkostatku Jana F. a Marie, roz. Römischové. Prvotní vzdělání získával doma, 1859–62 soukromě navštěvoval nově otevřenou chlapeckou školu ve Vídni (Öffentliche Knaben-Hauptschule des K. k. Schulrathes Herrmann), 1862–65 byl žákem pražského gymnázia na Malé Straně. Jeho umělecké vlohy zprvu rozvíjela matka, soukromě studoval hudbu ve Vídni, dále v Praze u Z. Kolešovského (1864/65) a krátce na hudební škole B. Smetany (1865/66). Mimořádný hudební talent se projevil v raných písňových a klavírních skladbách i v pokusu o symfonii a operu na vlastní text, o nichž se dochovaly jen písemné zprávy z provedení v Chrudimi (1865). Na přímluvu houslisty a pedagoga působícího v Lipsku a svého příbuzného R. Dreyschocka byl poslán na tamní konzervatoř, kde 1865/66 studoval klavír u I. Moschelesa, teorii u E. F. Richtera a soukromě polyfonii u skladatele S. Jadassohna. Z lipského období byly doloženy kromě písní a studijních skladeb i F. tři operní a operetní pokusy. V létě 1868 se rodina přestěhovala do Žáků u Čáslavi, odkud se F. vydal na jeden školní rok do Paříže, kde se živil jako koncertní klavírista a učitel klavíru. Před aristokratickým prostředím a pařížskou operou však dával přednost návštěvám muzea v Louvru a studiu výtvarného umění. Další školní rok strávil u věhlasného kontrapunktika V. Lachnera v německém Mannheimu. Poznal tam hudbu R. Wagnera a hry W. Shakespeara. Oba impulsy zanechaly trvalou stopu v jeho tvorbě. V létě 1870 se natrvalo vrátil do Čech. V květnu 1871 se rodina přestěhovala do Prahy. V té době byl F. již autorem zhruba 200 skladeb, včetně opery Bukovín.

Od 1871 žil v Praze, skládal zejména písně na německé a české texty. Jeho směřování dokládá např. symfonická báseň Záboj, Slavoj a Luděk. 1873 se oženil s Růženou Hanušovou (1851–1874) a přijal nabídku na místo učitele sborového zpěvu ve Vilniusu (1873/74), kde se manželům narodila dvojčata: syn Richard však nepřežil porod, jejich matka vzápětí po převozu do Prahy podlehla plicní chorobě a dcera Elsa zemřela jako dvouletá. Tragické události a pocit kulturní izolace předčasně ukončily F. pobyt v Litvě. V tomto období vznikla díla trvalé umělecké hodnoty, kterými si mladý skladatel získal pozornost (Klavírní kvartet e-moll; První smyčcový kvartet A dur; Toman a lesní panna; Štědrý den). 1875 se F. oženil se sestrou své první ženy, známou altistkou Betty Hanušovou (1846–1901), a o rok později se jim narodil syn Richard (1876–1950), pozdější lékař. 1875–78 F. působil jako druhý kapelník a sbormistr v Prozatímním divadle, byl činný v Umělecké besedě, věnoval se hudebně kritické činnosti v časopisu Dalibor. V období 1874–77 zkomponoval operu Blaník na libreto E. Krásnohorské. 1878–81 vedl sbor ruského pravoslavného chrámu, pak dospěl k rozhodnutí věnovat se skladbě a od 1881 se živil soukromým vyučováním. Celoživotní přátelství s hudebním teoretikem Otakarem Hostinským, s nímž řešil především aktuální problém správné české deklamace a vztahu hudby a slova v melodramu, vyústilo ve spolupráci na literární opeře Nevěsta messinská (1882–83), která 1883 získala první cenu v konkursu Sboru pro zřízení Národního divadla. Toto výjimečné dílo sice bylo bezchybnou realizací Hostinského deklamační teorie, nedočkalo se však příznivého ohlasu. F. se odmlčel a k opeře se vrátil až v devadesátých letech. 1883 napsal první orchestrální melodram Vodník, dokončil Symfonii č. 1 F dur a s Janem Malátem započal práci na Velké teoreticko-praktické škole pro piano (dokončil ji sám 1899). V souvislosti s pedagogickou činností vznikala v osmdesátých letech řada skladeb instruktivních i koncertního ražení (např. klavírní cyklus Z hor s motty J. Vrchlického). Zvlášť v tvorbě Vrchlického nacházel F. inspiraci pro řadu svých děl. Básník mu byl blízký snahou vnést do české kultury světová a všelidská témata svým obdivem k antice, Shakespearovi i vírou v sílu umění. Baladu Hakon F. zhudebnil jako orchestrální melodram, v němž dospěl k mistrovskému zvládnutí synkretického vztahu slova a hudby. Hakon se stal předstupněm k realizaci dlouhodobě promýšlené ideje scénického melodramu, vrcholem pak byla spolupráce s Vrchlickým na libretu melodramatické trilogie Hippodamie, která tvořila ve třech celovečerních představeních jednotný a vnitřně prokomponovaný celek. F. vytvořil dramatický scénický melodram zcela nového typu. Celá trilogie navzdory své nezvyklosti byla bezprostředně po dokončení nastudována na scéně Národního divadla (premiéry 21. 2., 2. 6. a 8. 11. 1891). Na mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni 1892 byl její první díl – Námluvy Pelopovy – oceněn kritikou jako cenný přínos ke světovému divadelnictví. Tehdy se F. dočkal i společenského uznání: 1889 byl zvolen předsedou hudebního odboru Umělecké besedy, 1890 čestným členem ČAVU a 1891 Umělecké besedy. V době Dvořákova amerického pobytu (1892–95) získal mezi českými skladateli vůdčí postavení i přesto, že Dvořákovi přátelé zaujali vůči prosazování F. děl odmítavé stanovisko. To mohl být jeden z důvodů, proč marně usiloval o profesorské místo na pražské konzervatoři. Mezi jeho soukromé žáky patřili: O. Ostrčil, K. Kovařovic, K. Weis, E. Chvála, Z. Nejedlý ad. Na sklonku života (1899/1900) byl jmenován dramaturgem Národního divadla.

Poslední tvůrčí léta byla spojena se jménem jeho žačky, libretistky Anežky Schulzové (1868–1905), F. múzy i spolupracovnice, neteře Julia a Eduarda Grégrů. Cyklus programních miniatur pro klavír Nálady, dojmy a upomínky (1892–98) je deníkem jejich milostného vztahu a současně motivickým zřídlem pro díla tohoto období. Těžištěm F. tvorby devadesátých let se stala opera. Na libreto Vrchlického vznikla Bouře, libretistkou dalších tří oper, Hedy, Šárka, Pád Arkuna, byla Schulzová. 1897 vyvrcholila skladatelova osobní krize a F. se odstěhoval od rodiny. Tehdy se dostavila i několikaměsíční krize umělecká, při níž F. podrobil svá dosavadní díla přísné revizi a značnou část z nich zničil. Z tohoto desetiletí se dochovaly především 2. a 3. symfonie, orchestrální předehry Komenský a Oldřich a Božena, Kvintet pro housle, klarinet, lesní roh, violoncello a klavír, dětské písně Poupata, poetická suita Dojmy z venkova, klavírní cyklus Malířské studie. Na podzim 1900 měl F. v úmyslu otevřít hudebně-teoretické kursy, psal symfonickou báseň Potopený zvon, připravoval premiéru Pádu Arkuna. Nové plány přetrhl zápal plic, který jeho oslabené srdce nevydrželo. Pohřben byl v Praze na Vyšehradě.

Během devadesátých let jeho dílo uspělo v zahraničí: ouvertura Noc na Karlštejně se hrála ve Lvově (1891), Vídni (1892), Budapešti (1894), Námluvy Pelopovy ve Vídni (1892) a v Antverpách (1893). Symfonie Es dur byla provedena ve Vídni (1893), symfonická báseň Othello v Drážďanech (1896), selanka V podvečer v Paříži a v Petrohradě (1899) a klavírní Kvintet ve Vídni (1900). Dodnes zůstala nejznámější drobná skladba Upomínka č. 139. Večery na Žofíně, kterou houslový virtuos Jan Kubelík vlastní úpravou pro housle a klavír proslavil po celém světě pod názvem Poem.

F. se zařadil k nejvýznamnějším českým skladatelům 19. století. Zasáhl téměř do všech dobových hudebních oborů: opery, symfonické básně, symfonie, ouvertury, komorní a klavírní tvorby, písně. Obohatil českou hudbu o koncertní a novodobý scénický melodram, a založil tak jeho tradici. F. všestranné vzdělání a osobitý básnicko-hudební a dramatický talent mu umožnily věnovat se zvláště těm oborům, které v jeho době preferoval pokrokový program novoromantiků. Tragiku subjektivně baladického rázu a jeho sklon k freskám citlivě vyvážil vroucí lyrismus, mistrovské zvládnutí hudební zkratky i hravost. Hudba odrážela i jeho výtvarné cítění, vzorově využil slova v hudebně-dramatických žánrech. Osobitě přetvářel podněty velkých předchůdců i současníků – J. S. Bacha, Ch. W. Glucka, W. A. Mozarta, L. van Beethovena, C. M. Webera, a zvláště R. Schumanna, R. Wagnera a B. Smetany. Sledoval dobovou produkci, studoval dějiny hudby. Zařadil se k nejryzejším českým romantikům. Do recepce jeho děl se negativně promítly tzv. boje o Dvořáka, kdy polemiky mezi příznivci a odpůrci programní hudby stavěly skladatele obou směrů vyhraněně proti sobě a poškozovaly recepci jejich děl po několik desetiletí. Za této situace úsilí propagovat F. díla vzbuzovalo opačné reakce. Za života byl vedle Smetany a Dvořáka oprávněně počítán k trojici zakladatelů české hudby, ve 20. století jeho místo zaujali L. Janáček a B. Martinů. Nejrůznější neporozumění a polopravdivé výklady ho odsunuly do pozadí. K oživení zájmu o jeho tvorbu došlo až v devadesátých letech 20. století.

D: opery, výběr: Bukovín (libreto K. Sabina), 1870–1871; Blaník (libreto E. Krásnohorská), 1874–1877; Nevěsta messinská (libreto O. Hostinský), 1882–1883; Bouře (libreto J. Vrchlický), 1893–1894; Hedy (libreto A. Schulzová), 1894–1895; Šárka (libreto A. Schulzová), 1896–1897; Pád Arkuna (libreto A. Schulzová), 1898–1899. Scénická hudba: Ouvertura Pražsky žid (J. J. Kolár), 1871; Hudba k živému obrazu pro otevření Národního divadla, 1883; Ouvertura k veselohře Noc na Karlštejně (J. Vrchlický), 1886; Hudba ke hře Midasovy uši (J. Vrchlický), 1890; Hudba k veselohře Pietro Aretino (J. Vrchlický), 1892;Hudba k živému obrazu při oslavě 300. narozenin J. A. Komenského, 1892; Hudba k tragédii Neklan (J. Zeyer), 1896. Melodramy: Štědrý den (text K. J. Erben), 1875; Pomsta květin (F. Freiligrath, překlad J. Vrchlický), 1877; Věčnost (R. Mayer), 1878; Vodník (K. J. Erben), 1883; Královna Ema (J. Vrchlický), 1883; Hakon (J. Vrchlický), 1888; Hippodamie (libreto J. Vrchlický; scénická trilogie: 1. Námluvy Pelopovy, 2. Smír Tantalův, 3. Smrt Hippodamie), 1889–1891. Sbory a kantáty: Meluzína, 1872–1874; Svatební scéna, 1872–1874; Tichá noc, 1877; Ždání, 1878; Kantáta na památku pětistého výročí úmrtí Karla IV., 1878; Žalm, 1879; Jarní romance, 1881; Missa brevis F dur, 1885. Písně: Wunsch (F. Rückert), 1865; Verloren (J. Eichendorff ), 1867; Bitte (N. Lenau), 1868; Patero písní, 1871; Tři písně, 1871; Písně z Rukopisu královédvorského, 1871; Patero zpěvů, 1871–1872; Drei Lieder, 1872; Osm dvojzpěvů, 1871–1872; Vier Balladen, 1872–1873; Neue Lieder, 1875–1877; Šestero písní, 1872–78; Jarní paprsky, 1870–91; Poupata, 1895. Orchestrální: Othello, symfonická báseň, 1873; Záboj, Slavoj a Luděk, symfonická báseň, 1873; Veseloherní ouvertura, 1873; Toman a lesní panna, symfonická báseň, 1874–1875; Bouře, symfonický obraz, 1880; Vesna, symfonický obraz, 1881; I. symfonie F dur, 1877; Komenský, slavnostní ouvertura, 1892; II. symfonie Es dur, 1892–1893; V podvečer, selanka, 1893; Dojmy z venkova, svita, 1898; III. symfonie e moll, 1898. Komorní: Klavírní trio f moll, 1872; Klavírní kvartet e moll, 1874; Smyčcový kvartet A dur, 1874; Sonáta C dur pro housle a klavír, 1874; Sonáta D dur pro housle a klavír, 1875; Klavírní trio Es dur, 1876; Koncertní polonéza pro housle a klavír, 1878; Smyčcový kvartet G dur, 1878; Romance B dur pro housle a klavír, 1879; Píseň beze slov pro dvoje housle a klavír, 1882; Thema con variazioni pro smyčcové kvarteto, 1883; Kvintet D dur pro housle, klarinet, lesní roh, violoncello a klavír, 1893. Klavírní: Suita g moll, 1877; Maličkosti pro klavír na čtyři ruce, I. 1870–1877, II. 1893–1894; Vigilie, 1883; Zlatý věk, 1869–1885; Sonáta B dur pro klavír na čtyři ruce, 1886; Z hor, 1887; Nálady, dojmy a upomínky, op. 41, 44, 47, 57, 1892–1898; Malířské studie, 1898–1899; Velká teoreticko-praktická škola pro klavír 1–5 (s J. Malátem), 1883–1899.

L: J. Bartoš, Z. F., 1914; Z. F. Sborník statí a dokumentů 1–2, A. Rektorys (ed.), 1951/1952; V. Hudec, Z. F., 1971; J. Jiránek, Z. F., 1963 (další vyd. 2000); V. Hudec, Z. F. Tematický katalog, 2001 (s podrobnou bibliografií); HS 1, s. 313–318;NDa jeho předchůdci, s. 97–98;Grove 8 (2001), s. 758–765; MGG 6 (2001), sl. 1116–1125; J. Ludvová (ed.), Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, 2006, s. 152–156; www.ceskyhudebnislovnik. cz (se soupisem díla, pramenů a literatury).

P: NM, Praha – České muzeum hudby, rukopisná pozůstalost, inventář A. Chadová (S 80), 1999.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Věra Šustíková

• 

  Hrob Zdeňka Fibicha a Betty Fibichové na Vyšehradském hřbitově v Praze