HEJMOVSKÝ Vladimír Alexandrovič ?17.10.1892-10.9.1952: Porovnání verzí

Z Biografický slovník českých zemí
(HEJMOVSKÝ_Vladimír_30.10.1892-10.9.1952)
 
Bez shrnutí editace
 
(Nejsou zobrazeny 2 mezilehlé verze od stejného uživatele.)
Řádek 1: Řádek 1:
{{Infobox - osoba
{{Infobox - osoba
| jméno = Vladimír HEJMOVSKÝ
| jméno = Vladimír Alexandrovič HEJMOVSKÝ
| obrázek = No male portrait.png
| obrázek = Hejmovsky Vladimir Alexandrovic portret.png
| datum narození = 30.10.1892
| datum narození = 17./30.10.1892
| místo narození = Šiauliai
| místo narození = Šiauliai (Litva)
| datum úmrtí = 10.9.1952
| datum úmrtí = 10.9.1952
| místo úmrtí = Praha
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 45- Voják nebo partyzán
| povolání = 45- Voják nebo partyzán<br />72- Sportovec nebo činitel tělesné kultury
72- Sportovec nebo činitel tělesné kultury


| jiná jména =  
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Vladimír HEJMOVSKÝ
| citace = Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 430
}}
'''HEJMOVSKÝ, Vladimír Alexandrovič''' ''(pův. jm. Gejmovskij), * 17./30. 10. 1892 Šiauliai (Litva), † 10. 9. 1952 Praha, důstojník, dostihový jezdec''
 
Pocházel z  drobné polsko-litevské šlechtické rodiny Heymowských; místo se v době H. narození rusky označovalo jako
Šavli. Syn plukovníka carské armády Alexandra Gejmovského
a Jeleny, roz. Millerové. Po Konstantinovském dělostřeleckém
učilišti v Petrohradu nastoupil důstojnickou službu v carské
armádě. Prošel bojišti první světové války (kapitán 7. sibiřského armádního sboru; 1917 absolvoval zkrácený kurz Nikolajevské vojenské akademie, byl nositelem několika vyznamenání) a na straně bělogvardějců bojoval v ruské občanské
válce. Se zbytky „bílé armády“ byl s rodinou 1920 evakuován
z  Krymu na Balkán. Nějakou dobu žil v  Bulharsku a  1923
odešel do Československa, kde získal občanství a  1928 si
upravil příjmení. 1923–24 studoval na Ruské automobilové
a traktorové škole v Praze. Stal se důstojníkem československé
armády (štábní kapitán, 1937 povýšen na majora) a jako dělostřelec sloužil v Brně, Olomouci aj., během krizového podzimu 1938 v Lučenci, Čadci a Žilině. 1939 byl demobilizován.
 
Za druhé světové války se účastnil protifašistického odboje ve
skupině kapitána Hlaváče. Po osvobození, kdy mnohé ruské
emigranty odvlekly jednotky SMERŠ (vojenská kontrarozvědka) či NKVD, byl znovu přijat do československé armády, sloužil v Olomouci, Bruntálu (34. pěší pluk) a v Opavě.
1. 2. 1948 odešel do výslužby. Manželka Lidija (1894–1970)
i syn Igor (1931–2009) byli lékaři.
 
Od čtyřicátých let se H. věnoval jezdectví a účastnil se překážkových dostihů. Dosahoval úspěchy s klisnou Asja, která
však zahynula po tragickém střetu s automobilem. Opavský
lékarník Werner mu zapůjčil koně Salvatora, s nímž v říjnu
1951 téměř šedesátiletý H. zvítězil v hlavním dostihu Velké
pardubické (jako dosud nejstarší vítěz soutěže; J. Váňa byl
2011 o  jediný den mladší). V  následujícím roce H. chystal
koně jménem Lovec na 63. ročník pardubických dostihů, na
10. září 1952 však dostal pozvánku na informační odbor Ministerstva národní obrany, odkud byl odvezen příslušníky StB
do Konviktské ulice k  výslechu, během něhož prý vyskočil
z okna ve čtvrtém poschodí.
 
Do ČSR emigroval i jeho bratr '''Viktor Gejmovský''' (* 17. 2.
1899 Tartu, Estonsko, † 12. 7. 1990 Lehnice /u Bratislavy/,
Slovensko). Po gymnáziu v Arzamasu sloužil u carského dělostřelectva a 1920 byl jako podplukovník evakuován z Krymu;
přes Bulharsko odešel do ČSR, kde vystudoval Vysokou školu
zemědělského a lesního inženýrství ČVUT (RNDr. 1928); po
kratším působení v Praze a Ledči nad Sázavou se přestěhoval
na Slovensko, kde působil jako zemědělský ekonom, 1940–45
řídil Zemědělský ústav účetnicko-správní, 1945–47 Výzkumný ekonomický ústav v Bratislavě a 1948 založil Výzkumný
ústav zemědělské ekonomiky. Později pracoval ve výzkumném
ústavu výživy. Jeho syn Ing. '''Eugen Gejmovský''' (1927–2009)
byl rovněž dostihovým jezdcem a funkcionářem Slovenského
jezdeckého svazu, druhý syn Alexej Gejmovský (1936–2016)
se stal výtvarníkem.
 
'''D:''' Viktor Gejmovský: Taxácia (oceňovanie) poľnohospodárskych pozemkov
a  odhady škôd, spôsobených na poľnohospodárskych kulturach, Bratislava
1941 (spoluautor); Zdokonalení metodiky zostavovania výhľadových plánov
JRD vyšších typov ako významného prostriedku ich hospodárskeho rozvoja,
tamtéž 1955.
 
'''L:''' P. Kovář, Smrt vítěze, in: Lidové noviny 8. 10. 2010; týž, Pohnuté osudy. V. H. Důstojník a  dostihový vítěz. Zabila ho StB?, in: www.lidovky.cz
31.  10.  2015; P. Feldstein, Pyrrhovo vítězství Metuzaléma, in: A  život šel
dál. 21 tragických příběhů našich sportovců, 2012, s. 118–123; http://www.grwar.ru/persons (stav k 10. 12. 2019). Viktor Gejmovský: BLS 3, s. 102–103.
 
'''P:''' NA, Praha, f. MZV – Ruská pomocná akce, k. 197; VÚA, Praha, osobní
spis; NK – Slovanská knihovna, Praha, Kartotéka ruských, ukrajinských a běloruských emigrantů v meziválečném Československu.
 
Dana Hašková, Miloslav Martínek


== Literatura ==
    
    
[[Kategorie:D]]
[[Kategorie:D]]
Řádek 22: Řádek 80:
[[Kategorie:1952]]
[[Kategorie:1952]]
[[Kategorie:Praha]]
[[Kategorie:Praha]]
<gallery>
Hejmovsky Vladimir Alexandrovic trenink.jpg|Vladimír Alexandrovič Hejmovský při tréninku na Velkou pardubickou v roce 1951
</gallery>

Aktuální verze z 2. 7. 2022, 18:11

Vladimír Alexandrovič HEJMOVSKÝ
Narození 17./30.10.1892
Místo narození Šiauliai (Litva)
Úmrtí 10.9.1952
Místo úmrtí Praha
Povolání 45- Voják nebo partyzán
72- Sportovec nebo činitel tělesné kultury
Citace Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 430
Trvalý odkaz https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=136961

HEJMOVSKÝ, Vladimír Alexandrovič (pův. jm. Gejmovskij), * 17./30. 10. 1892 Šiauliai (Litva), † 10. 9. 1952 Praha, důstojník, dostihový jezdec

Pocházel z drobné polsko-litevské šlechtické rodiny Heymowských; místo se v době H. narození rusky označovalo jako Šavli. Syn plukovníka carské armády Alexandra Gejmovského a Jeleny, roz. Millerové. Po Konstantinovském dělostřeleckém učilišti v Petrohradu nastoupil důstojnickou službu v carské armádě. Prošel bojišti první světové války (kapitán 7. sibiřského armádního sboru; 1917 absolvoval zkrácený kurz Nikolajevské vojenské akademie, byl nositelem několika vyznamenání) a na straně bělogvardějců bojoval v ruské občanské válce. Se zbytky „bílé armády“ byl s rodinou 1920 evakuován z Krymu na Balkán. Nějakou dobu žil v Bulharsku a 1923 odešel do Československa, kde získal občanství a 1928 si upravil příjmení. 1923–24 studoval na Ruské automobilové a traktorové škole v Praze. Stal se důstojníkem československé armády (štábní kapitán, 1937 povýšen na majora) a jako dělostřelec sloužil v Brně, Olomouci aj., během krizového podzimu 1938 v Lučenci, Čadci a Žilině. 1939 byl demobilizován.

Za druhé světové války se účastnil protifašistického odboje ve skupině kapitána Hlaváče. Po osvobození, kdy mnohé ruské emigranty odvlekly jednotky SMERŠ (vojenská kontrarozvědka) či NKVD, byl znovu přijat do československé armády, sloužil v Olomouci, Bruntálu (34. pěší pluk) a v Opavě. 1. 2. 1948 odešel do výslužby. Manželka Lidija (1894–1970) i syn Igor (1931–2009) byli lékaři.

Od čtyřicátých let se H. věnoval jezdectví a účastnil se překážkových dostihů. Dosahoval úspěchy s klisnou Asja, která však zahynula po tragickém střetu s automobilem. Opavský lékarník Werner mu zapůjčil koně Salvatora, s nímž v říjnu 1951 téměř šedesátiletý H. zvítězil v hlavním dostihu Velké pardubické (jako dosud nejstarší vítěz soutěže; J. Váňa byl 2011 o jediný den mladší). V následujícím roce H. chystal koně jménem Lovec na 63. ročník pardubických dostihů, na 10. září 1952 však dostal pozvánku na informační odbor Ministerstva národní obrany, odkud byl odvezen příslušníky StB do Konviktské ulice k výslechu, během něhož prý vyskočil z okna ve čtvrtém poschodí.

Do ČSR emigroval i jeho bratr Viktor Gejmovský (* 17. 2. 1899 Tartu, Estonsko, † 12. 7. 1990 Lehnice /u Bratislavy/, Slovensko). Po gymnáziu v Arzamasu sloužil u carského dělostřelectva a 1920 byl jako podplukovník evakuován z Krymu; přes Bulharsko odešel do ČSR, kde vystudoval Vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství ČVUT (RNDr. 1928); po kratším působení v Praze a Ledči nad Sázavou se přestěhoval na Slovensko, kde působil jako zemědělský ekonom, 1940–45 řídil Zemědělský ústav účetnicko-správní, 1945–47 Výzkumný ekonomický ústav v Bratislavě a 1948 založil Výzkumný ústav zemědělské ekonomiky. Později pracoval ve výzkumném ústavu výživy. Jeho syn Ing. Eugen Gejmovský (1927–2009) byl rovněž dostihovým jezdcem a funkcionářem Slovenského jezdeckého svazu, druhý syn Alexej Gejmovský (1936–2016) se stal výtvarníkem.

D: Viktor Gejmovský: Taxácia (oceňovanie) poľnohospodárskych pozemkov a odhady škôd, spôsobených na poľnohospodárskych kulturach, Bratislava 1941 (spoluautor); Zdokonalení metodiky zostavovania výhľadových plánov JRD vyšších typov ako významného prostriedku ich hospodárskeho rozvoja, tamtéž 1955.

L: P. Kovář, Smrt vítěze, in: Lidové noviny 8. 10. 2010; týž, Pohnuté osudy. V. H. Důstojník a dostihový vítěz. Zabila ho StB?, in: www.lidovky.cz 31. 10. 2015; P. Feldstein, Pyrrhovo vítězství Metuzaléma, in: A život šel dál. 21 tragických příběhů našich sportovců, 2012, s. 118–123; http://www.grwar.ru/persons (stav k 10. 12. 2019). Viktor Gejmovský: BLS 3, s. 102–103.

P: NA, Praha, f. MZV – Ruská pomocná akce, k. 197; VÚA, Praha, osobní spis; NK – Slovanská knihovna, Praha, Kartotéka ruských, ukrajinských a běloruských emigrantů v meziválečném Československu.

Dana Hašková, Miloslav Martínek