FIERLINGER Zdeněk 11.7.1891-2.5.1976

Zdeněk FIERLINGER
Narození	11.7.1891
Místo narození	Olomouc
Úmrtí	2.5.1976
Místo úmrtí	Praha
Povolání	42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
Příbuzní	bratr Otokar Fierlinger
Citace	Biografický slovník českých zemí 17, Praha 2014, s. 175-176
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=51890

FIERLINGER, Zdeněk, * 11. 7. 1891 Olomouc, † 2. 5. 1976 Praha, diplomat, politik

Pocházel z rodiny středoškolského profesora Eugena F. (1849–1925) a Emmy, roz. Otáhalové. Bratr Otokar F. (1888–1941) byl zahradním architektem, sestra Evženie se provdala za důstojníka Jaroslava Rošického (1884–1942), předního aktéra domácího odboje v závěru první světové války, a byla matkou atleta a novináře Evžena Rošického (1914–1942), popraveného spolu s otcem v červnu 1942 za heydrichiády. 1931 se F. oženil s Francouzkou Olgou Favreovou (1898–1982); manželství zůstalo bezdětné.

F. studoval na nižším gymnáziu a poté na obchodní akademii v Olomouci. Po maturitě 1910 pracoval v Rostově na Donu jako obchodní zástupce americké firmy MacCormick International Harvester. Po vypuknutí první světové války zůstal v Rusku a organizoval rostovskou skupinu České družiny, dobrovolnické vojenské jednotky složené z českých krajanů žijících v Rusku. Na jaře 1917 vstoupil do československých legií. Zúčastnil se bojů v Haliči a v ruském záboru Polska. Po bitvě u Zborova (1917) byl povýšen do hodnosti majora, poté několikrát vyznamenán ruským Řádem sv. Jiří. Na přelomu 1917–18 organizoval z pověření T. G. Masaryka v USA nábor dobrovolníků do československých legií. Po návratu do Evropy sloužil ještě krátce v legiích ve Francii, od září 1918 vedl kancelář Československé národní rady v Paříži. Demobilizován byl v hodnosti plukovníka. Po vzniku ČSR se jako pracovník ministerstva zahraničních věcí (MZV) podílel na řešení zásobovací situace v republice (dodávky z USA) a na zajištění dopravy československé zahraniční armády zpět do vlasti. 1919 byl jmenován přednostou národohospodářské sekce MZV. Podílel se na sjednání obchodních smluv s Francií, Itálií a Nizozemskem. Poté přešel do diplomatických služeb. 1921–24 působil jako československý vyslanec v Haagu, 1924–25 v Bukurešti, kde se zasloužil o upevnění vztahu Rumunska k Malé dohodě, 1925–28 ve Washingtonu, 1928–32 v Bernu, kde zároveň zastával funkci československého zástupce u Společnosti národů, 1932–36 ve Vídni. 1936–37 působil krátce jako přednosta politického odboru MZV. Patřil k nejbližším spolupracovníkům a důvěrníkům E. Beneše. Od 1924 byl členem Československé sociálně demokratické strany dělnické; v intencích její politiky se angažoval především publicistickou činností: průběžně přispíval do periodik (Zahraniční politika, Za nové hospodářství, Čin, Nová svoboda, Národní osvobození, Právo lidu) a samostatně vydal několik prací politických a národohospodářských. Od října 1937 do října 1939 byl československým vyslancem v Moskvě, kde začal projevovat obdiv ke Stalinovu režimu a pravděpodobně byl získán pro spolupráci sovětskou tajnou službou. Funkci vyslance musel opustit po uzavření sovětsko-německého paktu v srpnu 1939. Poté se zapojil do československého zahraničního odboje v Paříži a v Londýně. Do Moskvy se opět vrátil po uzavření příslušné dohody mezi exilovou československou vládou a Sovětským svazem v srpnu 1941 jako vyslanec, po změně statutu československého zastoupení v Moskvě v srpnu 1942 byl jmenován velvyslancem. Organizačně se podílel na budování československé armády v SSSR a zprostředkoval jednání o československo-sovětské spojenecké smlouvě (1943). Měl úzké vztahy s komunistickou emigrací v Moskvě a podléhal i vlivům sovětské politiky. Některá rozhodnutí podnikal bez vědomí československé londýnské vlády (šlo mj. o budoucí podobu Československa po osvobození). 1944 byl proto z funkce odvolán, avšak na zákrok sovětské vlády bylo jeho odvolání zrušeno. Sehrával významnou roli při sbližování stanovisek československého exilu v Londýně a v Moskvě.

Od 4. 4. 1945 do 2. 7. 1946 předsedal první poválečné československé vládě Národní fronty, od července 1946 do listopadu 1947 zastával funkci místopředsedy vlády. 1945–47 současně vedl Československou sociální demokracii, v níž prosazoval politiku úzké spolupráce s KSČ. V listopadu 1947 utrpěl na sjezdu sociální demokracie porážku a ve funkci předsedy ho vystřídal Bohumil Laušman. F. pak stál v čele opoziční levicové frakce (Klub socialistické demokracie), reprezentované časopisem Směr. Na podzim 1947 se politicky i lidsky rozešel s E. Benešem. Po únorovém převratu 1948 se (v březnu) opět vrátil do funkce předsedy Československé sociální demokracie a v červnu téhož roku se přičinil o její likvidaci a sloučení s KSČ. 1948–71 byl členem ústředního výboru, 1948–66 členem předsednictva ústředního výboru KSČ; od 25. 2. do 15. 6. 1948 ministrem průmyslu, 1948–53 náměstkem předsedy vlády, 1951–53 ministrem pověřeným řízením Státního úřadu pro věci církevní; 1945–69 poslancem, 1953–68 členem předsednictva a 1953–64 předsedou Národního shromáždění, 1969–71 poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění; 1964–69 předsedou Svazu československo-sovětského přátelství. V srpnu 1968 vedl delegaci předsednictva Národního shromáždění, která oficiálně protestovala na sovětském velvyslanectví v Praze proti okupaci Československa. V závěru života se formálně stal zaměstnancem Historického ústavu ČSAV, kde sepisoval druhou část svých pamětí (první dva díly Ve službách ČSR. Paměti z druhého zahraničního odboje vyšly 1947–48). Pohřben je spolu s manželkou v rodinné hrobce na ústředním hřbitově v Olomouci-Neředíně.

D: výběr: Otázka národní a sociální, 1930; Demokracie a otázka národnostní, 1931; Sovětské Rusko na nové dráze, 1932; Práce a kapitál 1935; Nové směry národohospodářského myšlení, 1936; Dnešní válka jako sociální krise, 1942; Zrada československé buržoasie a jejích spojenců, 1951; Americký imperialismus ve slepé uličce, 1952.

L: ČsB 1, serie 8, 21. 4. 1937; MSN 2, s. 732–733; PSD 1, s. 197; ČBS, s. 142; Tomeš 1, s. 311; Kolář Elity, s. 37–58; BLS 2, s. 556–557; J. Tomeš, Průkopníci a pokračovatelé, 2005, s. 50; http://cs.wikipedia.org/wiki/Zdeněk_Fierlinger.

P: ANM, Praha, osobní fond.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Josef Harna, Josef Tomeš

• 

  Zdeněk Fierlinger a Josif Vissarionovič Stalin

• 

  Zdeněk Fierlinger s manželkou Olgou, 70. léta