BĚLEHRÁDEK Jan 18.12.1896-8.5.1980

Jan BĚLEHRÁDEK
Narození	18.12.1896
Místo narození	Praha
Úmrtí	8.5.1980
Místo úmrtí	Londýn (Velká Británie)
Povolání	6- Botanik 15- Lékaři
Citace	Biografický slovník českých zemí 3, Praha 2005, s. 351-352
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=40770

BĚLEHRÁDEK, Jan, * 18. 12. 1896 Praha, † 8. 5. 1980 Londýn (Velká Británie), biolog, filozof, pedagog

Pocházel z rodiny národoveckého pracovníka Františka B. (1867–1935), účastníka 1. odboje a funkcionáře Ústřední matice školské. 1916 maturoval na reálném gymnáziu na Smíchově (dnes Praha). Poté vystudoval Lékařskou fakultu UK (MUDr. 1922). Současně navštěvoval Přírodovědeckou fakultu UK, kde byl žákem Františka Mareše a Vladislava Růžičky. 1920 se stal asistentem Fyziologického ústavu UK, od 1924 Biologického ústavu MU v Brně. Tam se 1925 habilitoval z obecné biologie u Edwarda Babáka a Františka Karla Studničky. 1922–23 absolvoval půlroční stáž u prof. A. K. Noyonse v Lovani. 1927 byl jmenován mimořádným, 1931 řádným profesorem. Od 1928 zastával funkci přednosty Biologického ústavu Lékařské fakulty MU. 1934 převzal v Praze po Vladislavu Růžičkovi vedení obdobného ústavu na Lékařské fakultě UK, 1937/38 byl jejím děkanem. V období protektorátu jej dvakrát uvěznili. Pro školní rok 1945/46 byl zvolen prvním poválečným rektorem UK. 1937 se stal rytířem Čestné legie a 1946 mu udělila pařížská Sorbonna čestný doktorát. Od 1945, kdy byl zvolen poslancem Ústavodárného národního shromáždění (tam spolupracoval s Československou sociální demokracií) a stal se předsedou Československého výboru pro Spojené národy, působil i v politice. Snažil se zabránit komunistům, aby ovládli československou vědu a kulturu. V březnu 1949 emigroval do Paříže, kde pracoval v mezinárodní sekci UNESCO. Pod tlakem vlády ČSR odtud musel 1956 odejít. Přesídlil do Londýna, kde pracoval v oblasti výzkumu na Middlesex Hospital School. Mimořádný talent umožnil B. spojit znalosti biologických i lékařských oborů s dalšími z oblasti fyziky, chemie, statistiky. Navíc byl schopen filozofické reflexe. Na počátku své vědecké činnosti napsal množství drobných prací, které se vázaly především k tematice fyzikální chemie protoplasmy, ale zahrnovaly také řadu histologických a fyziologických aspektů, jako byla úloha kovů v životních procesech, význam životních rytmů, vztah katabolických a anabolických procesů a jejich regulace. Rozhodující pro jeho výzkum byla orientace na zkoumání vlivu teploty na životní děje. 1926 shrnul výsledky svého výzkumu v několika dílech: v monografii Závislost životních dějů na teplotě a její matematický výraz, v habilitační práci na téma Experimentální vliv teploty na biologické děje a především v práci Temperature and living matter. Jeho dílo překonalo starší německé práce na toto téma. Později se B. stále více přikláněl k biologické syntéze a objasňování teoretických základů svého oboru. V práci Moderní názory o povaze živé hmoty (1928) jasně rozlišoval mezi živou hmotou, kterou zkoumají přírodní vědy, a samotným životem, jenž je předmětem filozofie. S Vladimírem Bergauerem zpracoval učebnici Obecná biologie (1934, 4. vyd. 1946), jejíž koncepce byla u nás nová a inspirativní. Široké zájmy B. reflektuje např. práce Život a voda (1930). Nezůstaly mu cizí ani tehdy velice diskutované otázky eugeniky, jak ukazují spisy Nauka o člověku (1936), Populační politika z hlediska lékařského (1937) a Člověk v číslech (1942). Zvažování teoretických základů biologie vedlo B. k filozofii holismu, jejíž základní tezí je, že celek je více než součet jeho částí. Tyto své názory rozvíjel v knihách O holismu (1941), Zrakem biologie (1942) a Novým dechem (1946). B. důsledně odlišoval svoji teorii holismu od totalitárních tendencí ve společnosti (komunismus, nacismus) a zdůrazňoval, že holismus „zmnožuje stupeň volnosti, rozhojňuje svobodu“. V holistické koncepci vztahu celku a částí viděl cestu, jak se vyhnout extrémům absolutního determinismu anebo indeterminismu. O vědě byl jednoznačně přesvědčen, že musí být svobodná a nezávislá (Věda a společnost, 1946). Jeho manželkou byla Marie B. (1897–1979), odborná učitelka, významná činovnice Sokola a pracovnice krajanských spolků v Paříži.

L: V. Linhartová, J. B. a jeho cesta ke svobodě ducha, 2003; B. Krajník, Profesor Dr. J. B. padesátníkem, in: ČLČ 85, 1946, s. 1687n.; ČBS, s. 36; BSPLF 1, s. 14n.; Pejskar 1, s. 271; P. Svobodný (ed.), Svoboda ducha znamená především svobodu vědy, 1997; SČF, s. 30n.; Tomeš 1, s. 71; C. John, Biolog J. B. (1896–1980), in: F. Šmahel (ed.), Učenci očima kolegů a žáků, 2004, s. 40n.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jan Janko