HENDRYCH Jiří 28.12.1913-16.5.1979

Jiří HENDRYCH
Narození	28.12.1913
Místo narození	Lom (u Litvínova)
Úmrtí	16.5.1979
Místo úmrtí	Praha
Povolání	47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
Citace	Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 476-477
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47230

HENDRYCH, Jiří, * 28. 12. 1913 Lom (u Litvínova), † 16. 5. 1979 Praha, politik

Narodil se v rodině zámečníka Blažeje H. (1885–1972) a Marie, roz. Šťáhlavské (1886–1957). Po maturitě na gymnáziu v Duchcově (1932) absolvoval tři semestry na Právnické fakultě UK. Pod vlivem neutěšených poměrů v hornické oblasti za hospodářské krize začal inklinovat k radikální levici. Účastnil se sociálních protestů organizovaných komunisty, angažoval se v Komunistické studentské frakci, Komunistickém svazu mládeže a v redakci časopisu Mladá garda. Po krátkém věznění za protistátní politickou činnost (agitace mezi vojáky, rozšiřování letáků) definitivně ukončil vysokoškolská studia, 1934 vstoupil do KSČ a vydal se na dráhu profesionálního revolucionáře. Ve druhé polovině třicátých let působil nejprve jako krajský vedoucí Komsomolu v Teplicích, poté byl šéfem agitace (agitpropu), členem předsednictva a tajemníkem krajského výboru KSČ v Kladně, kde současně také redigoval periodikum Svoboda. Za druhé republiky pracoval v redakci kladenského časopisu Hlas lidu. Po vzniku protektorátu byl zaměstnán jako pomocný dělník v Poldině huti. Zapojil se do komunistického odboje a spoluorganizoval ilegální krajský výbor KSČ v Kladně. V srpnu 1941 byl zatčen gestapem a o dva měsíce později deportován do koncentračního tábora Mauthausen, kde zůstal až do konce války a kde pokračoval v ilegální práci (mj. vedl stranickou buňku československých vězňů-komunistů). V táboře se blíže poznal s Antonínem Novotným. Po osvobození nastoupil do ústředního stranického aparátu. Krátce byl osobním tajemníkem Rudolfa Slánského, posléze pracovníkem kulturně-propagačního oddělení ÚV KSČ (vedoucí odboru agitace 1945–47, zástupce vedoucího oddělení 1946–51). V březnu 1946 byl zvolen členem ústředního výboru KSČ (zůstal jím do 1971). Na podzim 1948 převzal mandát poslance Národního shromáždění (v parlamentu zasedal do 1971) a stal se členem Kulturní rady ÚV KSČ. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let se podílel na tvorbě koncepce stalinské kulturní politiky a glajchšaltování intelektuálního života v souladu s politickou linií KSČ. Od září 1951 do února 1952 zastával funkce člena organizačního sekretariátu a tajemníka ÚV KSČ. Po zatčení Rudolfa Slánského byl z obou odvolán a poslán do Českých Budějovic, kde působil jako tajemník a od 1953 vedoucí tajemník krajského výboru KSČ.

Na popud nového stranického šéfa A. Novotného se H. brzy vrátil do Prahy. Na X. sjezdu KSČ 1954 byl zvolen členem sekretariátu a tajemníkem ÚV KSČ, odpovědným za ideologické otázky. O čtyři roky později se stal také členem politického byra (později předsednictva ÚV KSČ). 1963–65 byl předsedou zemědělské a 1965–68 ideologické komise ÚV KSČ. Díky úzkému sepětí s A. Novotným se postupně stal druhým mužem ve stranické hierarchii s velkým neformálním vlivem. Převzal vedení politicko-organizačního oddělení ÚV KSČ, které řídilo a kontrolovalo vnitrostranický život včetně kádrových otázek. Ve vládnoucích strukturách měl pověst obratného vyjednavače. Disponoval širším rozhledem a schopností nalézat kompromisy. Společně s Vladimírem Kouckým formuloval linii a obsah oficiální kulturní politiky v poststalinské éře. Ve vztahu k intelektuálům osciloval mezi pochvalami, korupcí, zastrašováním, cenzurními opatřeními a otevřenými represáliemi (zásahy proti uměleckým svazům, snaha o pacifikaci nekonformně píšících periodik, zákazy filmů aj.). V šedesátých letech nepočítal s rozsáhlými společenskými změnami, které by narušovaly mocenský monopol KSČ. Ve vymezených hranicích však projevoval jistou dávku tolerance (např. politicky zaštítil výzkumný tým Radovana Richty zabývající se společensko-ideologickými souvislostmi vědecko-technické revoluce). Jeho opakované snahy o kontrolu reformně orientované stranické inteligence narážely na stále větší odpor. Koncem června 1967 se H. zúčastnil jednání IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů, na němž zazněla řada kritických příspěvků na adresu vládnoucího režimu. Sjezd proto demonstrativně opustil a záhy se podílel na přijetí odvetných opatření (stranické postihy rebelujících tvůrců, převedení Literárních novin pod pravomoc ministerstva kultury aj.), kterými se v očích intelektuálů definitivně zdiskreditoval. Současně si však uvědomoval narůstající společenské a ekonomické problémy, které dosavadní vedení KSČ nedovedlo řešit. V atmosféře vnitrostranické krize na sklonku roku 1967 se překvapivě přidal ke kritikům A. Novotného a přispěl k jeho politickému pádu. Motivace H. jednání nebyla zcela srozumitelná; patrně kalkuloval s možností, že by mohl Novotného ve funkci nahradit. Po zvolení Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem ÚV KSČ se ocitl v politickém vakuu. Novotného stoupenci ho považovali za zrádce, v očích protinovotnovské opozice byl příliš spjat s předchozím obdobím. Po kritice byl začátkem dubna 1968 uvolněn z funkcí člena předsednictva a tajemníka ÚV KSČ. Smířil se s koncem politické kariéry a odešel do důchodu. Ačkoliv se na adresu československého jara vyjadřoval kriticky, normalizační režim neprojevil o jeho opětovnou politickou aktivizaci zájem. Dožil v ústraní, pohřben je na hřbitově v Praze-Ďáblicích. S manželkou Emilií (1912–1986) měl syna Jiřího (1938–2017) a dceru Janu (* 1946). Byl nositelem Řádu republiky (1955) a Řádu Klementa Gottwalda (1963).

D: Některé současné otázky ideologické práce strany, 1957; O některých otázkách ideologické práce strany na vysokých školách za zvýšení úrovně a účinnosti výuky marxismu-leninismu, 1958; O úzkom spojení školy so životom a o ďaľšom rozvoji výchovy a vzdelávania v ČSR, Bratislava 1959; Zásady přímého vedení ČSM stranickými organizacemi a orgány, 1959; Další upevňování socialistické zákonnosti a zlidovění soudnictví, 1960; V čele s KSČ za nová vítězství socialismu a komunismu, 1961; Vychovávat mladou generaci v duchu komunismu, 1961; K návrhu téz pre prípravu XIII. sjazdu KSČ, 1965; O upevňování jednoty naší socialistické společnosti se zvláštním zřetelem k mladé generaci, 1967.

L: Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 249; MČE 2, s. 752; ČBS, s. 204; Tomeš 1, s. 445; Knapík, s. 98; D. Hamšík, Spisovatelé a moc, 1969; K. Kaplan, Mocní a bezmocní, Toronto 1989, s. 327–331; Z. Mlynář, Mráz přichází z Kremlu, 1990, rejstřík; O. Šik, Jarní probuzení – Iluze a skutečnost, 1990, s. 145–147; J. Moravec, Antipoučení, 1990, passim; K. Kaplan, „Všechno jste prohráli!“, 1997; M. Jungmann, Literárky – můj osud, 1999, rejstřík; Č. Císař, Paměti, 2005, rejstřík; J. Knapík, V zajetí moci. Kulturní politika, její systém a aktéři 1948–1956, 2006, rejstřík; J. Mervart, Naděje a iluze. Čeští a slovenští spisovatelé v reformním hnutí šedesátých let, 2010, rejstřík; F. Štverák, Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa (1921–1992), 2010, s. 375; Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ (1921–1989) 1, P. Anev – M. Bílý (eds.), 2018, s. 419–423; T. Hemza, Rozhodující síla strany. Aparát ÚV KSČ v éře Antonína Novotného (1953–1967), 2019, rejstřík.

P: Archiv Poslanecké sněmovny, Praha, fond Poslanci a senátoři Národního a Federálního shromáždění 1918–1992, osobní spis.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zdeněk Doskočil

• 

  Hrob v Praze-Ďáblicích (UH III-3-333)