HIRT rodina soukenických mistrů, obchodníků a průmyslníků ve vlnařství

HIRT
Povolání	33- Odborník textilního nebo oděvního průmyslu 38- Obchod, služby, cestovní ruch
Citace	Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 626
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=137552

HIRT (též HIRTH), rodina soukeníků a textilních podnikatelů

Několik generací rodiny patřilo k řemeslnickým a obchodnickým elitám Bílovce na Novojičínsku; její členové se také podíleli na správě města. Zakladatelem rodinného podnikání se stal Carl H. (* 1778 Bílovec), syn soukenického mistra Franze H., člena městské rady a městského pokladníka. U otce se vyučil soukeníkem a získal mistrovské právo. 1800 se oženil s Elisabethou (* 26. 11. 1786 Bílovec), dcerou soukenického mistra Kristinuse z Bílovce. Z jejich početných potomků se řemeslu dále věnovali synové Carl H. ml. (* 1803 Bílovec, † 20. 3. 1870 Bílovec) a Raimund H. (* 12. 2. 1809 Bílovec, † 24. 4. 1870 Bílovec); dvě dcery se provdaly za jiné bílovecké vlnařské podnikatele Andrease Schwedera a Franze Zimmermanna.

Carl H. nejprve prodával výrobky místních drobných soukeníků v Uhrách, Itálii a Švýcarsku. Na počátku třicátých let 19. století se svými dvěma syny a dvěma zeti jako společníky založil v Bílovci-Dolním Předměstí tkalcovnu a apretovnu vlny. 1834 H. získal tovární oprávnění na výrobu a prodej vlněných tkanin od Moravskoslezského zemského gubernia v Brně. Rodinná firma k. u k. Tuchfabrik Carl Hirt und Soehne Wagstadt in Schlesien zpočátku vyráběla ve strojní přádelně vlněnou přízi, která se poté tkala ručně. V továrně fungoval od třicátých let 19. století parní stroj, který postavil Mathias Reinscher, asistent vídeňské polytechniky a projektant vítkovických železáren. Ve čtyřicátých letech 19. století byl poblíž silnice do Opavy postaven nový tovární objekt, do něhož byl instalován další parní stroj. Roční produkce se tehdy pohybovala mezi třemi až čtyřmi tisíci kusy sukna, které se vyváželo do Uher, severní Itálie a do Švýcarska. 1850 pracovalo ve všech provozech asi pět set zaměstnanců, včetně žen a dětí. Carl H. vstoupil do komunální politiky jako člen městské rady v Bílovci.

Carlův stejnojmenný syn se též vyučil soukeníkem, získal mistrovské právo a podobně jako otec byl členem městské rady, později také purkmistrem Bílovce. Dvakrát se oženil: poprvé 1825 s Clementinou, roz. Tramplerovou, dcerou soukenického mistra z Bílovce; ze svazku se narodilo šest synů a dvě dcery. Podruhé uzavřel sňatek 1844 s Maglonou, roz. Kristianusovou, z tohoto manželství měl čtyři syny. Carlův druhý syn Raimund H. zastával 1848–50 úřad purkmistra Bílovce a 1861–66 byl poslancem slezského zemského sněmu za volební obvod Bílovec–Vítkov–Odry–Klimkovice. 1829 se oženil s Wilhelminou, roz. Leicherovou, dcerou soukenického mistra. Oba bratři s otcem od počátku pracovali v rodinné firmě a po jeho smrti ji převzali. Pod jejich vedením přečkala pokles odbytu na uherských trzích, který byl důsledkem ochranářské kampaně Spolku na ochranu uherského průmyslu (založen 1844). Další hospodářská krize, která vypukla po revolučních letech 1848–49, však přinesla stagnaci a posléze úpadek nejen jejich podniku, ale celého soukenického průmyslu v Bílovci. Od padesátých let 19. století odvětví strádalo kvůli nedostatku základní suroviny, ovčí vlny dovážené nejen z Uher, ale především z Moldavska, Valašska a Besarábie.

V další generaci převzali 1865 vedení rodinného podniku synové Carla H. ml. z prvního manželství, Edmund, Rudolf a Adolf. Výrobky bílovecké továrny sice 1867 vystavili na Světové výstavě umění a průmyslu v Paříži, zakrátko však noví vlastníci firmy museli hledat východisko z krize v přeorientování výroby. Pokoušeli se např. zpracovávat vlněné hadry na přízi a tkát z ní hrubé tkaniny či pokrývky nebo pronajímali barvírny a apretovny dalším výrobcům. Také neúspěšně žádali ústřední ředitelství tabákových továren ve Vídni, aby v jejich budovách zřídilo tabákovou továrnu. Definitivní konec bíloveckého soukenictví znamenala hospodářská krize 1873. Do prázdných továrních objektů přenesl 1884 kutnohorský podnikatel Karel Nechuta výrobu sametu, jeho konjunkturu přerušila kvůli nedostatku surovin první světová válka. 1920 byla obnovena výroba plyše a sametu, 1923 se firma stala součástí koncernu Silvet. Podnik se 1939–45 pod vedením nového majitele specializoval na pásovou výrobu konfekce, po 1945 přešel do národní správy a šily se v něm pracovní pláště a oděvy.

L: Myška 2, s. 133–135 (se soupisem literatury); M. Myška, Osudy bíloveckého vlnařského průmyslu za průmyslové revoluce, in: 650 let města Bílovce, B. Špaček (ed.), 1971, s. 65–87; E. Valeš, Povídání o bíloveckém zámku, 2020, s. 119–121.

Vojtěch Szajkó, Eduard Valeš