BAUER František 7.9.1897-1.10.1967

František BAUER
Narození	7.9.1897
Místo narození	Turnov
Úmrtí	1.10.1967
Místo úmrtí	Praha
Povolání	68- Redaktor nebo žurnalista 53- Historik
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=40468

BAUER, František, * 7. 9. 1897 Turnov, † 1. 10. 1967 Praha, historik, publicista, novinář

Narodil se jako syn obchodníka a kostelníka. Maturoval na klasickém gymnáziu v Příbrami (1916). Německý bohoslovecký seminář, kde si osvojil dokonalou znalost němčiny, studoval 1916–20 v Litoměřicích. 1921 přijal kněžské svěcení. 1921–25 byl římskokatolickým kaplanem, 1925 vystoupil z církve, stal se členem Československé strany socialistické a (do 1929) redaktorem Českého slova. 1927 se oženil s volnomyšlenkářskou učitelkou Libuší Nedvědovou (1903–1986). Při redakčním úvazku studoval 1927–28 Právnickou fakultu UK, odkud přešel na obory filozofie a historie Filozofické fakulty UK. Tam jako absolvent semináře Josefa Šusty získal 1931 PhDr. na základě práce Německá filosofie dějin. Několikrát změnil stranickou příslušnost. 1930, po rozpadu Národní strany práce Jaroslava Stránského posílil – zřejmě po dohodě s Hradem – křídlo prezidentových stoupenců v národnědemokratické straně, 1930–32 působil jako zahraničněpolitický komentátor jejího deníku Národní listy, 1932–38 byl tiskovým tajemníkem Československé národní demokracie, 1932–34 zástupcem šéfredaktora revue Národ, 1934–40 vedoucím zahraničněpolitické rubriky deníku Národní politika, 1937–39 profesorem Svobodné školy politických nauk. Po mnichovských událostech se rozhodl zpravodajsky pracovat pro obnovu československé demokracie, patřil k blízkým spolupracovníkům Přemysla Šámala a Ladislava Rašína, jako přední znalec německé otázky sehrál důležitou roli v období tzv. druhé republiky a na začátku protektorátu, kdy byl od června 1939 do července 1940 syndikem Národního svazu novinářů a odpovědným redaktorem Národní politiky, od července 1940 jejím interním překladatelem, po osvobození posledním šéfredaktorem. Založil ilegální organizaci českých novinářů, která měla vlastní zpravodajskou agenturu, spolupracovala s vojáky i komunisty a podařilo se ji dlouho tajit. V lednu 1942 byl gestapem zatčen, vězněn na Pankráci, ale po dvou měsících pro nedostatek důkazů propuštěn. Podporoval rodiny perzekvovaných, vyvíjel činnost ve skupině P. Šámala ÚVOD, skupině J. Palivce a V. Černého a ve skupině Za svobodu. V květnu 1945 koordinoval činnost českého tisku jako pověřenec České národní rady. Po vstupu do národněsocialistické strany byl 1945–49 přednostou II. (tiskového) odboru ministerstva informací a generálním ředitelem Československé tiskové kanceláře, 1946–50 docentem soudobých dějin západní Evropy na Filozofické fakultě UK, profesorem a proděkanem Novinářské fakulty Vysoké školy politické a sociální, 1949–50 náměstkem ministra informací. Od 1950 pracoval jako smluvní zaměstnanec Československé národní rady badatelské (bez možnosti přednášet a publikovat), 1952–53 byl externím bibliografem Historického ústavu ČSAV, 1953–57 vědeckým pracovníkem Základní knihovny ČSAV, 1957–58 Encyklopedické kanceláře ČSAV, odkud na základě politických tlaků odešel do důchodu. Chorobě srdce podlehl v Thomayerově nemocnici v Praze-Krči. 1939 obdržel Národní cenu, 1946 Československý válečný kříž 1939.

Hlavní část B. literárního odkazu představují práce vyšlé v den ním tisku. Ve 30. letech jako jeden z mála novinářů střední Evropy bezpečně rozeznal nebezpečí fašismu a detailně analyzoval situaci v Německu, Rakousku a Itálii (byl přítelem B. Croceho). Pro nakladatelství Orbis přeložil Hitlerův Mein Kampf, ale nakonec vydal vlastní parafrázi Můj boj. Hitler o svých cílech a ideálech (1936) s obálkou F. Halase – 1937 byli oba autoři i nakladatelství obžalováni Německem z porušení autorských práv. B. se zabýval historií německé státní ideje, německou filozofií dějin (Troeltschovo úsilí o překonání historismu, 1935), machiavellismem (edice Vladaře N. Machiavelliho, 1940), odkazem Otto von Bismarcka (Bismarck – diplomat a státník, 1941, monografie Bismarck v mezinárodní politice po prusko'-francouzské válce, 2001), dějinami žurnalistiky a především dějinami politických teorií a mezinárodních vztahů let 1871–1945. Po osvobození řídil v obnoveném Aventinu Knihovnu historicko-politických dokumentů (např. paměti kancléře K. Schuschnigga, projevy R. Heydricha). Byl jedním z nejnadanějších odchovanců Šustovy školy, ze svých publikačních záměrů realizoval ale jen zlomek. V jeho díle se propojuje důkladná znalost světové politiky 19. a první poloviny 20. století, hospodářského i sociálního vývoje s erudicí filozofa a teoretika politiky. V pozůstalosti se dochovaly v neúplné podobě paměti z let 1933–37, rozhovory s vyslancem V. Mastným, monografie Novodobá německá filosofie dějin, Nový kurs německé zahraniční politiky za Viléma II., Versailleský mír, rukopisy k dějinám druhého odboje.

L: ČBS, s. 30; Kutnar, s. 333; MČE 1, s. 375n.; Tomeš 1, s. 59; M. Kučera, Předmluva editora, in: F. Bauer, Bismarck v mezinárodní politice po prusko- -francouzské válce (1871–1890), 2001, s. 7n.

P: Archiv AV ČR Praha, ANM Praha.

Jiří Rak, Martin Kučera