BITTNEROVÁ Marie 10.2.1854-2.1.1898: Porovnání verzí
(BITTNEROVÁ_Marie_10.2.1854-2.1.1898) |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 3: | Řádek 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 10.2.1854 | | datum narození = 10.2.1854 | ||
| místo narození = | | místo narození = Vysočany (Praha) | ||
| datum úmrtí = 2.1.1898 | | datum úmrtí = 2.1.1898 | ||
| místo úmrtí = | | místo úmrtí = Praha | ||
| povolání = 83- Divadelní interpret nebo herec | | povolání = 83- Divadelní interpret nebo herec | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
}} | }} | ||
'''BITTNEROVÁ, Marie''' ''(roz. Boubínová, též Baubinová), * 10. 2. 1854 Vysočany (Praha), † 2. 1. 1898 Praha, herečka'' | |||
Narodila se jako nejmladší dcera z patnácti dětí v rodině továrníka | |||
a obchodníka. Matka byla sestrou herečky Eleonory | |||
Šomkové, která jako ochotnice hrávala v Tylově Kajetánském | |||
divadle. Pro hereckou dráhu B. připravovala Otýlie Sklenářová- | |||
Malá. V březnu 1873 byla B. angažována do Prozatímního | |||
divadla. O rok později se provdala za svého kolegu, herce | |||
a překladatele Jiřího Bittnera (1846–1903). Kvůli neshodám | |||
s vedením divadla a z existenčních důvodů odešli manželé | |||
1877 do Meiningen k Dvornímu divadlu (Hoftheater) vévody | |||
Jiřího II. S tímto proslulým souborem vystoupila B. | |||
i v Berlíně, Lipsku, Drážďanech, Vratislavi, Frankfurtu nad | |||
Mohanem, Kolíně nad Rýnem, Hamburku a také v Praze. | |||
V sezoně 1879/80 působila v Berlíně v Královské činohře | |||
(Königliches Schauspielhaus), pak 1880/81 v Moskvě (Imperatorskije | |||
těatry). Do Prozatímního divadla se vrátila 1881 | |||
a 1883 se stala členkou prvního souboru Národního divadla. | |||
Pro opětné neshody v polovině 1890 angažmá zrušila. | |||
Zpátky přišla po ročním účinkování v Městském divadle | |||
v Rize. Se souborem naší první scény se 1892 představila | |||
v roli Hippodamie (Vrchlický, Fibich: ''Námluvy'' ''Pelopovy'') na | |||
Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni. K definitivnímu | |||
odchodu B. z Národního divadla došlo 1893, kdy | |||
asi z rodinných důvodů na divadelní kariéru rezignovala. | |||
Vystoupila zde už jen pohostinsky (1897) jako Marie Stuartovna | |||
ve stejnojmenném dramatu F. Schillera, Adrienna ve | |||
hře E. Scriba a E. Legouvého ''Adrienna'' ''Lecouvreurová'' a Féňa | |||
Ignatěvna ve Špažinského díle ''Paní'' ''majorka''. Přijímala i kratší | |||
angažmá v zahraničí, což česká společnost, u níž byla velmi | |||
oblíbená, nepřijímala vždy kladně. Spolu s O. Sklenářovou- | |||
-Malou byla dvacet let vůdčí osobností dámské části pražského | |||
činoherního souboru. Zpočátku byly jejím oborem | |||
neproblémové dívčí role. Brzy vynikla jako tzv. sentimentální | |||
milovnice a především jako tragédka. Z jejího projevu vyzařovala | |||
noblesní umírněnost i hrdá uzavřenost, grácie gest | |||
a postojů dodávaly křehkému a dlouho dívčímu zjevu oduševnělý | |||
půvab. Už v Meiningen měla však sklon prosazovat | |||
se jako hvězda – bez sympatií k sílícím snahám o ansámblové | |||
divadlo řízené režisérem. Do vládnoucího navyklého způsobu | |||
přednesu vnášela také civilnější projev. Snažila se na jevišti | |||
ztvárňovat ideál krásy, stále ovlivňovaný představami aristokracie, | |||
a působit tak na intimní život svých diváků. Vynikla | |||
jako herečka shakespearovských rolí (Ofélie, ''Hamlet'', 1881, | |||
1886; Julie, ''Romeo a Julie'', 1881, 1884; Desdemona, ''Othello'', | |||
1882). V jejím repertoáru byl Goethe i Schiller. Ve druhé polovině | |||
80. let vstupovala i do inscenací zvolna nastupujícího | |||
realistického směru, který svou autoritou pomáhala prosadit. | |||
Požadavek, aby herec každou roli individualizoval ve shodě | |||
s životní pravdou, jí zůstal však cizí. Její Nora (Ibsen, 1889) | |||
byla kritikou přijata jen zdvořile. S novými tendencemi se | |||
nejvíce sblížila v ruských hrách, které od poloviny 80. let pražská činohra uváděla častěji. Hrála Natašu v Palmově hře | |||
''Náš'' ''přítel'' ''Něklužev'' (1887), Féňu ve Špažinského ''Paní'' ''majorce'' | |||
(1887), Věru Danilovnu v Ostrovského ''Lese'' (1888), Barušku | |||
v Ostrovského – Solovjovově ''Divošce'' (1888) aj. V těchto inscenacích | |||
si vytvořila jakousi ruskou šablonu na excentrická | |||
děvčata, kterou uplatňovala i v dalších hrách ze současnosti, | |||
např. v roli krajčířky Evy v ''Gazdině'' ''robě'' Gabriely Preissové. | |||
'''D:''' výběr: Prozatímní divadlo: Anežka Sorelová (Schiller, Panna orleánská, | |||
1873); Rafaela (Sardou, Vlast, 1874); Markéta (Goethe, Faust, 1874, 1881 | |||
j. h.); Ebba Brahe (Bozděch, Baron Goertz, 1875, 1881); Hero (Shakespeare, | |||
Mnoho povyku pro nic za nic, 1875); Pavlína (Bozděch, Světa pán v županu, | |||
1876); Julie (Shakespeare, Romeo a Julie, 1881 j. h.); Desdemona (Shakespeare, | |||
Othello, 1882); Národní divadlo: Klára de Beaulieu (Ohnet, Majitel | |||
hutí, 1884); Rozárka (Tyl, Paličova dcera, 1884); Alžběta (Vrchlický, Noc na | |||
Karlštejně, 1885); Vivetta (Daudet, Arelatka, 1885); Kordelie (Shakespeare, | |||
Král Lear, 1887); Nataša (Palm, Náš přítel Něklužev, 1887); Féňa (Špažinskij, | |||
Paní majorka, 1887); Cyprienna (Sardou, Cyprienna, 1888); Eva (Preissová, | |||
Gazdina roba, 1889); Nora (Ibsen, Nora, 1889); Hippodamie (Vrchlický | |||
– Fibich, Námluvy Pelopovy, 1890); Valerie Messalina (Wilbrandt, Arria | |||
a Messalina, 1891); Mína (Jeřábek, Služebník svého pána, 1892); Eva (Madách, | |||
Tragédie člověka, 1892); Dvorní divadlo, Meiningen: Berta (Grillparzer, | |||
Pramáti, 1877); Amalie (Schiller, Loupežníci, 1877); Hermiona (Shakespeare, | |||
Pohádka zimního večera, 1878); Porcie (Shakespeare, Kupec benátský, | |||
1878); Královská činohra, Berlín v sezoně 1879/80: Markéta (Goethe, Faust); | |||
Ofélie (Shakespeare, Hamlet); Klárka (Goethe, Egmont); Recha (Lessing, | |||
Moudrý Nathan); Městské divadlo, Riga, sezona 1890/91: Marie Stuartovna | |||
(Schiller, Marie Stuartovna); Porcie (Shakespeare, Kupec benátský). | |||
'''L:''' J. Bittner, Z mých pamětí, 1897, passim; K. Mušek, Kousek divadelní | |||
minulosti. Zákulisní vzpomínka, in: Jeviště 3, 1922, č. 25, s. 379n.; J. Kvapil, | |||
O čem vím 1, 1946, s. 186n.; K. Engelmüller, O slávě herecké. Z letopisů | |||
českého divadelnictví 1, 1947, s. 88n.; J. Neruda, Podobizny 1, 1951, | |||
s. 310n.; ND a jeho předchůdci, s. 29n. (kde úplný soupis rolí v ND); OSN | |||
4, s. 114; MČE 1, s. 475; BL 1, s. 103; Rokyta. Vlastivědný zpravodaj 30, | |||
příloha časopisu Devítka 12, 2002, č. 12, s. 93. | |||
'''P:''' Archiv Divadelního ústavu, Praha. | |||
František Černý | |||
[[Kategorie:B]] | [[Kategorie:B]] | ||
[[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]] | [[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]] | ||
[[Kategorie:1854]] | [[Kategorie:1854]] | ||
[[Kategorie:Praha]] | |||
[[Kategorie:1898]] | [[Kategorie:1898]] | ||
[[Kategorie:Praha]] |
Verze z 11. 8. 2016, 11:12
Marie BITTNEROVÁ | |
Narození | 10.2.1854 |
---|---|
Místo narození | Vysočany (Praha) |
Úmrtí | 2.1.1898 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání | 83- Divadelní interpret nebo herec |
Trvalý odkaz | https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=41641 |
BITTNEROVÁ, Marie (roz. Boubínová, též Baubinová), * 10. 2. 1854 Vysočany (Praha), † 2. 1. 1898 Praha, herečka
Narodila se jako nejmladší dcera z patnácti dětí v rodině továrníka a obchodníka. Matka byla sestrou herečky Eleonory Šomkové, která jako ochotnice hrávala v Tylově Kajetánském divadle. Pro hereckou dráhu B. připravovala Otýlie Sklenářová- Malá. V březnu 1873 byla B. angažována do Prozatímního divadla. O rok později se provdala za svého kolegu, herce a překladatele Jiřího Bittnera (1846–1903). Kvůli neshodám s vedením divadla a z existenčních důvodů odešli manželé 1877 do Meiningen k Dvornímu divadlu (Hoftheater) vévody Jiřího II. S tímto proslulým souborem vystoupila B. i v Berlíně, Lipsku, Drážďanech, Vratislavi, Frankfurtu nad Mohanem, Kolíně nad Rýnem, Hamburku a také v Praze. V sezoně 1879/80 působila v Berlíně v Královské činohře (Königliches Schauspielhaus), pak 1880/81 v Moskvě (Imperatorskije těatry). Do Prozatímního divadla se vrátila 1881 a 1883 se stala členkou prvního souboru Národního divadla. Pro opětné neshody v polovině 1890 angažmá zrušila. Zpátky přišla po ročním účinkování v Městském divadle v Rize. Se souborem naší první scény se 1892 představila v roli Hippodamie (Vrchlický, Fibich: Námluvy Pelopovy) na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni. K definitivnímu odchodu B. z Národního divadla došlo 1893, kdy asi z rodinných důvodů na divadelní kariéru rezignovala. Vystoupila zde už jen pohostinsky (1897) jako Marie Stuartovna ve stejnojmenném dramatu F. Schillera, Adrienna ve hře E. Scriba a E. Legouvého Adrienna Lecouvreurová a Féňa Ignatěvna ve Špažinského díle Paní majorka. Přijímala i kratší angažmá v zahraničí, což česká společnost, u níž byla velmi oblíbená, nepřijímala vždy kladně. Spolu s O. Sklenářovou- -Malou byla dvacet let vůdčí osobností dámské části pražského činoherního souboru. Zpočátku byly jejím oborem neproblémové dívčí role. Brzy vynikla jako tzv. sentimentální milovnice a především jako tragédka. Z jejího projevu vyzařovala noblesní umírněnost i hrdá uzavřenost, grácie gest a postojů dodávaly křehkému a dlouho dívčímu zjevu oduševnělý půvab. Už v Meiningen měla však sklon prosazovat se jako hvězda – bez sympatií k sílícím snahám o ansámblové divadlo řízené režisérem. Do vládnoucího navyklého způsobu přednesu vnášela také civilnější projev. Snažila se na jevišti ztvárňovat ideál krásy, stále ovlivňovaný představami aristokracie, a působit tak na intimní život svých diváků. Vynikla jako herečka shakespearovských rolí (Ofélie, Hamlet, 1881, 1886; Julie, Romeo a Julie, 1881, 1884; Desdemona, Othello, 1882). V jejím repertoáru byl Goethe i Schiller. Ve druhé polovině 80. let vstupovala i do inscenací zvolna nastupujícího realistického směru, který svou autoritou pomáhala prosadit. Požadavek, aby herec každou roli individualizoval ve shodě s životní pravdou, jí zůstal však cizí. Její Nora (Ibsen, 1889) byla kritikou přijata jen zdvořile. S novými tendencemi se nejvíce sblížila v ruských hrách, které od poloviny 80. let pražská činohra uváděla častěji. Hrála Natašu v Palmově hře Náš přítel Něklužev (1887), Féňu ve Špažinského Paní majorce (1887), Věru Danilovnu v Ostrovského Lese (1888), Barušku v Ostrovského – Solovjovově Divošce (1888) aj. V těchto inscenacích si vytvořila jakousi ruskou šablonu na excentrická děvčata, kterou uplatňovala i v dalších hrách ze současnosti, např. v roli krajčířky Evy v Gazdině robě Gabriely Preissové.
D: výběr: Prozatímní divadlo: Anežka Sorelová (Schiller, Panna orleánská, 1873); Rafaela (Sardou, Vlast, 1874); Markéta (Goethe, Faust, 1874, 1881 j. h.); Ebba Brahe (Bozděch, Baron Goertz, 1875, 1881); Hero (Shakespeare, Mnoho povyku pro nic za nic, 1875); Pavlína (Bozděch, Světa pán v županu, 1876); Julie (Shakespeare, Romeo a Julie, 1881 j. h.); Desdemona (Shakespeare, Othello, 1882); Národní divadlo: Klára de Beaulieu (Ohnet, Majitel hutí, 1884); Rozárka (Tyl, Paličova dcera, 1884); Alžběta (Vrchlický, Noc na Karlštejně, 1885); Vivetta (Daudet, Arelatka, 1885); Kordelie (Shakespeare, Král Lear, 1887); Nataša (Palm, Náš přítel Něklužev, 1887); Féňa (Špažinskij, Paní majorka, 1887); Cyprienna (Sardou, Cyprienna, 1888); Eva (Preissová, Gazdina roba, 1889); Nora (Ibsen, Nora, 1889); Hippodamie (Vrchlický – Fibich, Námluvy Pelopovy, 1890); Valerie Messalina (Wilbrandt, Arria a Messalina, 1891); Mína (Jeřábek, Služebník svého pána, 1892); Eva (Madách, Tragédie člověka, 1892); Dvorní divadlo, Meiningen: Berta (Grillparzer, Pramáti, 1877); Amalie (Schiller, Loupežníci, 1877); Hermiona (Shakespeare, Pohádka zimního večera, 1878); Porcie (Shakespeare, Kupec benátský, 1878); Královská činohra, Berlín v sezoně 1879/80: Markéta (Goethe, Faust); Ofélie (Shakespeare, Hamlet); Klárka (Goethe, Egmont); Recha (Lessing, Moudrý Nathan); Městské divadlo, Riga, sezona 1890/91: Marie Stuartovna (Schiller, Marie Stuartovna); Porcie (Shakespeare, Kupec benátský).
L: J. Bittner, Z mých pamětí, 1897, passim; K. Mušek, Kousek divadelní minulosti. Zákulisní vzpomínka, in: Jeviště 3, 1922, č. 25, s. 379n.; J. Kvapil, O čem vím 1, 1946, s. 186n.; K. Engelmüller, O slávě herecké. Z letopisů českého divadelnictví 1, 1947, s. 88n.; J. Neruda, Podobizny 1, 1951, s. 310n.; ND a jeho předchůdci, s. 29n. (kde úplný soupis rolí v ND); OSN 4, s. 114; MČE 1, s. 475; BL 1, s. 103; Rokyta. Vlastivědný zpravodaj 30, příloha časopisu Devítka 12, 2002, č. 12, s. 93.
P: Archiv Divadelního ústavu, Praha.
František Černý