BRUNNER Vratislav Hugo 15.10.1886-13.7.1928

Vratislav Hugo BRUNNER
Narození	15.10.1886
Místo narození	Praha
Úmrtí	13.7.1928
Místo úmrtí	Dolní Lomnice (č. o. Kunice) u Říčan
Povolání	76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=42958

BRUNNER, Vratislav Hugo, * 15. 10. 1886 Praha, † 13. 7. 1928 Dolní Lomnice (č. o. Kunice) u Říčan, malíř, grafik, ilustrátor, knižní výtvarník, karikaturista

Pocházel z rodiny klempíře, proto již od mládí citlivě vnímal dobové dekorativní prvky fasád, resp. jejich plechové a kované doplňky. Reálku nedostudoval, 1903–05 byl žákem profesorů B. Roubalíka a V. Bukovace na Akademii výtvarných umění v Praze. 1906 absolvoval malířskou speciálku M. Pirnera, kde si osvojil tvarosloví výtvarné moderny a dekorativní výrazovost. Ještě téhož roku odjel na roční studijní pobyt do Mnichova. 1912 pobýval v Lipsku, kde si prohloubil znalosti o secesní ornamentice. Od 1919 byl profesorem kresby a malby na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, od 1926 vedoucím její malířské speciálky. 1920 spoluzakládal Státní grafickou školu, rok na ní vedl oddělení knižní úpravy. 1927 se léčil na Sicílii, obrodil svůj malířský talent nedostatečně realizovaný při intenzivní práci grafické, typografické, kreslířské a dekorativní. Politicky se dlouho orientoval na české anarchisty, po 1910 sympatizoval s mladočechy. Za první světové války aktivně podporoval protirakouské rezistentní proudy, spolupracoval s E. Bassem, na jaře 1918 vstoupil do České (Československé) strany socialistické. 1928 byl zvolen rektorem Uměleckoprůmyslové školy, ale než nastoupil úřad, podlehl dlouhodobé vysilující chorobě, pravděpodobně roztroušené skleróze.

Od raného mládí vynikal mimořádnou výtvarnou fantazií. 1903 se začal v rámci okruhu kolem S. K. Neumanna zajímat o podobu české knihy, 1904 se zařadil mezi průkopníky tohoto proudu, který v devadesátých letech 19. století iniciovala Z. Braunerová s V. Mrštíkem. B. publikoval v Novém kultu, knižní grafiku uplatňoval zejména v nakladatelském družstvu Máj, v edicích Knihovna Nového kultu a Knihy dobrých autorů K. Neumannové, v knižnici Moderní revue, v nakladatelství F. Borového, později u L. Bradáče, L. Kuncíře, v Aventinu apod. B. knižní grafika a úprava představovala významný přínos pro tento obor. S knihou pracoval jako s uměleckým artefaktem, hledal a nalézal vždy adekvátní řešení z hlediska obsahu, tvaru, zaměření, nejlépe se mu dařilo, když mohl celou knihu navrhovat sám – od vazby po ilustrace a písmo – a učinit z ní nositele hravé, ornamentálně dekorativní výtvarnosti. Inspiroval se jak odkazem dekadence (A. Beardsley), tak expresionismu (E. Munch) a vídeňské secese (G. Klimt), ojediněle před válkou i kubismem, v kresbě zůstal věren mánesovsko- alšovské tradici. Spojoval zážitek českého lidového umění, baroka a kreslířského mistrovství H. Daumiera, z nějž vycházel jako ilustrátor, novinový kreslíř a průbojný karikaturista. Kreslil do Letáků, Raracha, Šibeniček, po vzniku republiky do Kopřiv, Prager Presse, Rozprav Aventina, 1925–27 výtvarně redigoval časopis Pestrý týden. Vedle H. Boettingera, Z. Kratochvíla a J. Lady patřil k čtveřici evropsky srovnatelných zakladatelů moderní české karikatury jako specifického oboru výtvarné činnosti. Velké popularity dosáhly cykly jeho autokarikatur nebo parodie monarchistických sklonů K. Kramáře (Epická improvizace o králi Sobiáši, 1925). Knižní úpravou, již společně s J. Bendou dovedl na světovou uměleckou úroveň, se zabýval i teoreticky jako kritik. Na Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži 1925 obdržel zlatou medaili a 1. cenu za výzdobu knih, katalogů a almanachů. Dalším polem jeho působnosti byla užitá grafika. Byl nápaditý a vtipný tvůrce exlibris a jako jeden z mála i supralibros, patřil k prvním tvůrcům známek ČSR, připravil nálepku k VII. všesokolskému sletu, logo československého oddělení pařížské výstavy, náležel k spoluzakladatelům české plakátové grafiky jako moderní umělecké disciplíny apod. V oblasti dekorativní malby se podílel na výzdobě kabaretu Montmartre (1918) a výstavních síní Svazu československého díla, kde se zařadil po bok F. Kysely. S K. H. Hilarem úspěšně spolupracoval jako scénograf v Městském divadle na Vinohradech (1914). Významné bylo jeho uměleckoprůmyslové návrhářství (dřevěné hračky, bibeloty, jesle, malby na skle). Byl autorem návrhu výzdoby dveří v západním průčelí svatovítské katedrály, realizované v bronzu O. Španielem (1927–29). Patřil k nejvýznamnějším příslušníkům výtvarné části pokolení anarchistických buřičů, od předválečných let se k němu hlásila o málo mladší čapkovská generace, J. Čapek od něj přejal hlavní zásady knižní úpravy. Olejem se vyjadřoval převážně až na konci života, vyšel ze schwaigrovské inspirace, byl blízký novoklasicismu a sociálnímu umění. Od 1908 byl členem SČUG Hollar a SVU Mánes, odkud za vedení E. Filly odešel a stal se zakládajícím členem avantgardní Skupiny umělců výtvarných, po jejím zániku působil znovu v SVU Mánes. Používal pseudonym Jaroslav Studnička.

Syn Jiří B. (* 1924) se stal televizním redaktorem.

L: J. Pečírka, V. H. B., 1928; Dílo V. H. B., 1929; B. Polívková, Výtvarná práce V. H. B. pro českou knihu, 1929; V. Rytíř, Soupis knižních značek, nakreslených V. H. B., 1929; J. Krecar (ed.), Pan V. H. B., 1930; V. H. B., 1886–1928. Vlastní život v karikatuře, 1930; OSND 1/2, s. 767; A. Veselý, Neblednoucí podobizny, 1946, s. 151n.; Toman 1, s. 107n.; A. Hoffmeister, Sto let české karikatury, 1955, passim; L. Kybalová – B. Polívková, Tvůrce české knihy, 1961; J. Benda, Léta s umělci, 1969 (zde správný údaj o místě úmrtí), s. 202n.; EČVU, s. 75n.; DČD 3, s. 387; MČE 1, s. 587; ČBS, s. 70; Tomeš 1, s. 147; Panorama (zvl. čísla věnovaná V. H. B.), č. 3–4, 6, 1928.

Martin Kučera