BRUNO ze Schauenburgu ?1204-17.2.1281: Porovnání verzí
(BRUNO_ze_Schauenburg_1205-17.2.1281) |
|||
Řádka 1: | Řádka 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
− | | jméno = BRUNO ze | + | | jméno = BRUNO ze Schauenburgu |
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
− | | datum narození = | + | | datum narození = asi 1204 |
− | | místo narození = | + | | místo narození = hrad Schaumburg ? (Německo) |
| datum úmrtí = 17.2.1281 | | datum úmrtí = 17.2.1281 | ||
− | | místo úmrtí = | + | | místo úmrtí = Olomouc |
| povolání = 49- Náboženský nebo církevní činitel | | povolání = 49- Náboženský nebo církevní činitel | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | }} |
+ | |||
+ | '''BRUNO ze Schauenburgu,''' ''* asi 1204 hrad Schaumburg ? (Německo), † 17. 2. 1281 Olomouc, biskup olomoucký, diplomat'' | ||
+ | |||
+ | Pocházel ze šlechtického rodu, který držel hrabství Schauenburg | ||
+ | (nověji Schaumburg) ležící na středním toku Vezery | ||
+ | ve Vestfálsku a od počátku dvanáctého století také hrabství | ||
+ | holštýnské. Byl třetím synem hraběte Adolfa III. ze Schauenburgu | ||
+ | a Holsteinu († 1225) a jeho druhé manželky Adelheidy | ||
+ | z Querfurtu († po 1215). Měl se stát duchovním, jak dokazuje | ||
+ | také shoda jména s příbuzným Brunem z Querfurtu, | ||
+ | misijním biskupem, jehož zabili Prusové (1009). B. dráha | ||
+ | nevybočovala z rodových tradic, jeho otec se mj. zúčastnil | ||
+ | třetí křížové výpravy. | ||
+ | |||
+ | Vzdělání získal pravděpodobně na katedrální škole v Magdeburku | ||
+ | pod dohledem svých vlivných querfurtských příbuzných. | ||
+ | Politicky podporoval své starší bratry a 1229 se stal kapitulním | ||
+ | proboštem v Lübecku a současně také kanovníkem | ||
+ | metropolitní kapituly u Sv. Mořice v Magdeburku. Již 1236 | ||
+ | byl kapitulním proboštem v Hamburku a neúspěšně se ucházel | ||
+ | o proboštství v Magdeburku. Tam byl sice 10. 3. 1238 | ||
+ | zvolen, avšak protikandidát Albrecht z Gleichen byl jeho přívrženci | ||
+ | smrtelně zraněn a magdeburský arcibiskup Wilbrand | ||
+ | na B. uvalil církevní klatbu. Ten proto odjel do Říma, kde | ||
+ | za nemalé částky peněz dosáhl zrušení exkomunikace. Současně | ||
+ | využil konfliktu mezi Štaufy a papežskou kurií ve svůj | ||
+ | prospěch a pro zájmy rodu Schauenburgů. Politicky se sblížil | ||
+ | s papežem Inocencem IV., angažoval se ve volbě protikrále | ||
+ | Jindřicha Raspe, zúčastnil se prvního koncilu v Lyonu a stal | ||
+ | se také papežovým kaplanem. | ||
+ | |||
+ | Papež Inocenc IV. ho v Lyonu v září 1245 ustanovil olomouckým | ||
+ | biskupem, přinutil k odstoupení mistra Viléma | ||
+ | zvoleného za biskupa olomouckou kapitulou po smrti biskupa | ||
+ | Roberta (1240) a sesadil také Konráda z Friedberka, | ||
+ | ustanoveného za biskupa mohučským arcibiskupem. Král | ||
+ | Václav I. však nadále podporoval Konráda a B. jmenování | ||
+ | neuznal. Teprve po papežské intervenci v dubnu 1246 král | ||
+ | přiměl 1247 Konráda k rezignaci a B. se konečně mohl | ||
+ | ujmout správy diecéze, když krátce předtím přišel na Moravu. | ||
+ | 1248–49 upevnil svou pozici v biskupství i vůči králi, | ||
+ | protože v době odboje mladého Přemysla Otakara proti | ||
+ | otci stál pevně na straně Václava I. a podílel se na sjednání | ||
+ | smíru. V prosinci 1248 obdržel od Václava I. několik výsad | ||
+ | pro biskupství a podařilo se mu získat zpět některé biskupské | ||
+ | statky. Po nástupu Přemysla Otakara II. na trůn se stal jeho | ||
+ | významným rádcem, diplomatem a pomocníkem. Podílel | ||
+ | se na zahraniční politice krále, byl opakovaně hlavním prostředníkem | ||
+ | při uzavírání míru s uherskými panovníky (1254, | ||
+ | 1261, 1271); v případě vážných neshod byl podle mírové dohody | ||
+ | (1271) rozhodcem z české strany. Zasahoval i do řešení | ||
+ | rakouských záležitostí a po smrti Voka z Rožmberka se stal | ||
+ | 1262–70 hejtmanem ve Štýrsku. Za jeho správy byla tato | ||
+ | země konsolidována s důrazem na řádný výkon zemského | ||
+ | soudnictví, a to za spoluúčasti B. leníků a dvořanů, zejména | ||
+ | Herborda z Fulštejna. Tam 1265–66 vznikl zvláštní soupis | ||
+ | zeměpanského majetku a příjmů (''Rationarium Styriae''). B. | ||
+ | byl nejen zkušeným diplomatem, ale i válečníkem. Zúčastnil | ||
+ | se bitvy u Kressenbrunnu (12. 7. 1260) a podporoval krále | ||
+ | Přemysla Otakara II. při válečných taženích do Bavorska | ||
+ | (1266). Inicioval a se svými leníky absolvoval také obě výpravy | ||
+ | panovníka do Pobaltí (1254–55, 1267–68). Druhá | ||
+ | výprava na sever byla spojena s rozsáhlou christianizací a pro | ||
+ | dobytá území se mělo stát metropolí nově zřízené arcibiskupství | ||
+ | v Olomouci. Tento plán však pro nezájem kurie uskutečněn | ||
+ | nebyl, což pro B. i krále znamenalo velký neúspěch | ||
+ | dosavadní politiky. | ||
+ | |||
+ | Jako velmož a představitel církevních reformních snah se věnoval | ||
+ | duchovní správě svěřené diecéze s velkým úsilím. Důrazně | ||
+ | prosazoval kanonická pravidla a řešil spory mezi církevními | ||
+ | institucemi. Podle jeho nařízení z 1252 se měly pravidelně | ||
+ | konat biskupské synody (první doložená v Kroměříži | ||
+ | 1253) a při správě diecéze kladl důraz na arcijáhenské úřady, | ||
+ | zavedl též nový biskupský úřad oficiála (1258), jemuž svěřil | ||
+ | soudní pravomoci. Dále 1252 zřídil s papežským svolením | ||
+ | čtyři nové kanonikáty v Olomouci a zahájil také přestavbu | ||
+ | olomoucké katedrály poškozené požáry (1204, 1265). V období | ||
+ | 1256–62 založil kolegiátní kapitulu v Kroměříži, kde | ||
+ | byl zbudován chrám sv. Mořice. Tato kapitula měla pravděpodobně | ||
+ | osm kanovníků v čele s proboštem. | ||
+ | |||
+ | B. měl vlastní biskupský dvůr. Na statcích vytvořil rozsáhlý | ||
+ | lenní systém založený na vyspělém lenním právu západního | ||
+ | typu (saský právní okruh). Mnozí leníci s B. přišli na Moravu | ||
+ | z Vestfálska a ze Saska a pocházeli většinou z okruhu | ||
+ | ministeriálů mindenského biskupství a hrabat ze Schauenburgu. | ||
+ | K nejvýznamnějším patřil biskupův jídlonoš Herbord | ||
+ | z Fulštejna (Fulštejnové drželi statky na Osoblažsku). Právo | ||
+ | udělovat statky lénem se souhlasem kapituly potvrdil B. | ||
+ | ve zvláštním privilegiu z 1274 Přemysl Otakar II. Závažnou | ||
+ | roli hrála biskupská kancelář, v níž se prosadil notář Konrád. | ||
+ | Ten přišel s B. z Magdeburku, byl 1250 jmenován olomouckým kanovníkem a 1255 scholastikem a v kanceláři působil | ||
+ | až do 1274. | ||
+ | |||
+ | Za B. episkopátu byly rozšířeny a jistým způsobem koncentrovány | ||
+ | rozsáhlé majetkové državy biskupství. Jejich rozvoj | ||
+ | byl spojen s kolonizací, a to jak vnitřní (domácím obyvatelstvem), | ||
+ | tak i tzv. německou a s uplatňováním emfyteutického | ||
+ | práva. Na statcích bylo již od padesátých let třináctého století | ||
+ | založeno kromě většího počtu vesnic také několik měst (mj. | ||
+ | Kroměříž, Svitavy, Kelč, Osoblaha, Mohelnice a Ostrava) | ||
+ | a hradů (mj. Kroměříž, Mírov, Blansek a Pustiměř), přičemž | ||
+ | hrad Šaumburk (1272) na Kelečsku nesl v názvu B. rodový | ||
+ | predikát. Vlastní sídla stavěli i leníci (Fulštejn, Engelsberk, | ||
+ | Rumberk). Výmluvné svědectví o rozšiřování majetkové domény | ||
+ | biskupství podal B. testament z 29. 11. 1267, sepsaný | ||
+ | před výpravou do Prus a na Litvu. | ||
+ | |||
+ | B. se 1274 zúčastnil druhého koncilu v Lyonu a byl autorem | ||
+ | jednoho z textů (1273), který se týkal politických a církevních | ||
+ | problémů říše a jenž mj. upozorňoval na nebezpečí hrozící | ||
+ | křesťanskému západu od východních, dosud pohanských | ||
+ | národů, zejména Tatarů. I v sedmdesátých letech se nadále | ||
+ | angažoval jako Přemyslův diplomat a obratný vyjednavač, | ||
+ | např. při sjednání smíru s Rudolfem Habsburským v listopadu | ||
+ | 1276. Všechny aktivity v zájmu Přemysla Otakara | ||
+ | II. však skončily jeho porážkou a smrtí na Moravském poli | ||
+ | (26. 8. 1278). B. se pak podřídil římskému králi Rudolfovi | ||
+ | a podílel se na uzavření sedleckých úmluv (17. 10. 1278) | ||
+ | o poručnictví mladého Václava II. a o správě Království českého. | ||
+ | Jako respektovaný politik se stal místodržícím krále | ||
+ | Rudolfa na Olomoucku a Přerovsku a autoritativně zasahoval | ||
+ | do správy země i nadále. Zemřel patrně v Olomouci | ||
+ | a byl pohřben před hlavním oltářem v chrámu sv. Mořice | ||
+ | v Kroměříži. B. vzdělanost, politický přehled, diplomatické | ||
+ | schopnosti, stejně jako péči o církevní záležitosti oceňovali | ||
+ | již jeho současníci. | ||
+ | |||
+ | L: OSN 4, s. 799n.; BOS 2, s. 525; MSN 1, s. 653; ISN 3, s. 180; KSN | ||
+ | 2, s. 154; BL 1, s. 157; MČE 1, s. 587; MSA 62, 1981, s. 53; M. Eisler, | ||
+ | Geschichte B. von S., in: ZGLM 8, 1904, s. 239n., 9, 1905, s. 335n., 10, | ||
+ | 1906, s. 337n., 11, 1907, s. 95n., 344n., 12, 1908, s. 187n.; E. Gierach, | ||
+ | Sudetendeutsche Lebensbilder. Im Auftrage der Deutschen Gesellschaft der | ||
+ | Wissenschaften und Künste für die Tschechoslowakische Republik 1, 1934, | ||
+ | s. 68n.; L. Hrabová, Ekonomika feudální državy olomouckého biskupství | ||
+ | ve druhé polovině 13. století, 1964, s. 5n.; táž, Biskup B. ze S. a hospodářské | ||
+ | přeměny na Moravě ve XIII. století, in: Sága moravských Přemyslovců. Život | ||
+ | na Moravě od XI. do počátku XIV. století, 2006, s. 145n.; M. Kouřil, Der | ||
+ | Olmützer Bischof B. von S. und der Deutsche Orden, in: K. Wieser (ed.), | ||
+ | Acht Jahrhunderte Deutscher Orden in Einzeldarstellungen, Bad Godesberg | ||
+ | 1967, s. 143n.; týž, Nový pramen k období olomouckého biskupa B., | ||
+ | in: Sborník prací k sedmdesátinám universitního profesora PhDr. Ladislava | ||
+ | Hosáka, 1968, s. 31n.; K. J. Heinisch, B. von S. Bischof von Olmütz | ||
+ | (1245–1281). Kolonisator und Staatsmann, in: Jahrbuch der Schlesischen | ||
+ | Friedrich-Wilhelms-Universität 20, 1979, s. 13n.; J. Nechutová, Vitae Brunonis, | ||
+ | in: ČMZM (vědy společenské) 71, 1986, s. 175n.; H. Stoob, B. von | ||
+ | Olmütz, das Mährische Städtenetz und die europäische Politik von 1245 | ||
+ | bis 1281, in: týž (ed.), Die mittelalterliche Städtebildung im südöstlichen | ||
+ | Europa, Köln – Wien 1977, s. 90n. | ||
+ | |||
+ | Dalibor Janiš | ||
+ | |||
[[Kategorie:B]] | [[Kategorie:B]] | ||
[[Kategorie:49- Náboženský nebo církevní činitel]] | [[Kategorie:49- Náboženský nebo církevní činitel]] | ||
− | + | [[Kategorie:1204]] | |
− | [[Kategorie: | + | [[Kategorie:Schaumburg]] |
[[Kategorie:1281]] | [[Kategorie:1281]] | ||
+ | [[Kategorie:Olomouc]] |
Verze z 8. 1. 2017, 15:47
BRUNO ze Schauenburgu | |
Narození | asi 1204 |
---|---|
Místo narození | hrad Schaumburg ? (Německo) |
Úmrtí | 17.2.1281 |
Místo úmrtí | Olomouc |
Povolání | 49- Náboženský nebo církevní činitel |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=42960 |
BRUNO ze Schauenburgu, * asi 1204 hrad Schaumburg ? (Německo), † 17. 2. 1281 Olomouc, biskup olomoucký, diplomat
Pocházel ze šlechtického rodu, který držel hrabství Schauenburg (nověji Schaumburg) ležící na středním toku Vezery ve Vestfálsku a od počátku dvanáctého století také hrabství holštýnské. Byl třetím synem hraběte Adolfa III. ze Schauenburgu a Holsteinu († 1225) a jeho druhé manželky Adelheidy z Querfurtu († po 1215). Měl se stát duchovním, jak dokazuje také shoda jména s příbuzným Brunem z Querfurtu, misijním biskupem, jehož zabili Prusové (1009). B. dráha nevybočovala z rodových tradic, jeho otec se mj. zúčastnil třetí křížové výpravy.
Vzdělání získal pravděpodobně na katedrální škole v Magdeburku pod dohledem svých vlivných querfurtských příbuzných. Politicky podporoval své starší bratry a 1229 se stal kapitulním proboštem v Lübecku a současně také kanovníkem metropolitní kapituly u Sv. Mořice v Magdeburku. Již 1236 byl kapitulním proboštem v Hamburku a neúspěšně se ucházel o proboštství v Magdeburku. Tam byl sice 10. 3. 1238 zvolen, avšak protikandidát Albrecht z Gleichen byl jeho přívrženci smrtelně zraněn a magdeburský arcibiskup Wilbrand na B. uvalil církevní klatbu. Ten proto odjel do Říma, kde za nemalé částky peněz dosáhl zrušení exkomunikace. Současně využil konfliktu mezi Štaufy a papežskou kurií ve svůj prospěch a pro zájmy rodu Schauenburgů. Politicky se sblížil s papežem Inocencem IV., angažoval se ve volbě protikrále Jindřicha Raspe, zúčastnil se prvního koncilu v Lyonu a stal se také papežovým kaplanem.
Papež Inocenc IV. ho v Lyonu v září 1245 ustanovil olomouckým biskupem, přinutil k odstoupení mistra Viléma zvoleného za biskupa olomouckou kapitulou po smrti biskupa Roberta (1240) a sesadil také Konráda z Friedberka, ustanoveného za biskupa mohučským arcibiskupem. Král Václav I. však nadále podporoval Konráda a B. jmenování neuznal. Teprve po papežské intervenci v dubnu 1246 král přiměl 1247 Konráda k rezignaci a B. se konečně mohl ujmout správy diecéze, když krátce předtím přišel na Moravu. 1248–49 upevnil svou pozici v biskupství i vůči králi, protože v době odboje mladého Přemysla Otakara proti otci stál pevně na straně Václava I. a podílel se na sjednání smíru. V prosinci 1248 obdržel od Václava I. několik výsad pro biskupství a podařilo se mu získat zpět některé biskupské statky. Po nástupu Přemysla Otakara II. na trůn se stal jeho významným rádcem, diplomatem a pomocníkem. Podílel se na zahraniční politice krále, byl opakovaně hlavním prostředníkem při uzavírání míru s uherskými panovníky (1254, 1261, 1271); v případě vážných neshod byl podle mírové dohody (1271) rozhodcem z české strany. Zasahoval i do řešení rakouských záležitostí a po smrti Voka z Rožmberka se stal 1262–70 hejtmanem ve Štýrsku. Za jeho správy byla tato země konsolidována s důrazem na řádný výkon zemského soudnictví, a to za spoluúčasti B. leníků a dvořanů, zejména Herborda z Fulštejna. Tam 1265–66 vznikl zvláštní soupis zeměpanského majetku a příjmů (Rationarium Styriae). B. byl nejen zkušeným diplomatem, ale i válečníkem. Zúčastnil se bitvy u Kressenbrunnu (12. 7. 1260) a podporoval krále Přemysla Otakara II. při válečných taženích do Bavorska (1266). Inicioval a se svými leníky absolvoval také obě výpravy panovníka do Pobaltí (1254–55, 1267–68). Druhá výprava na sever byla spojena s rozsáhlou christianizací a pro dobytá území se mělo stát metropolí nově zřízené arcibiskupství v Olomouci. Tento plán však pro nezájem kurie uskutečněn nebyl, což pro B. i krále znamenalo velký neúspěch dosavadní politiky.
Jako velmož a představitel církevních reformních snah se věnoval duchovní správě svěřené diecéze s velkým úsilím. Důrazně prosazoval kanonická pravidla a řešil spory mezi církevními institucemi. Podle jeho nařízení z 1252 se měly pravidelně konat biskupské synody (první doložená v Kroměříži 1253) a při správě diecéze kladl důraz na arcijáhenské úřady, zavedl též nový biskupský úřad oficiála (1258), jemuž svěřil soudní pravomoci. Dále 1252 zřídil s papežským svolením čtyři nové kanonikáty v Olomouci a zahájil také přestavbu olomoucké katedrály poškozené požáry (1204, 1265). V období 1256–62 založil kolegiátní kapitulu v Kroměříži, kde byl zbudován chrám sv. Mořice. Tato kapitula měla pravděpodobně osm kanovníků v čele s proboštem.
B. měl vlastní biskupský dvůr. Na statcích vytvořil rozsáhlý lenní systém založený na vyspělém lenním právu západního typu (saský právní okruh). Mnozí leníci s B. přišli na Moravu z Vestfálska a ze Saska a pocházeli většinou z okruhu ministeriálů mindenského biskupství a hrabat ze Schauenburgu. K nejvýznamnějším patřil biskupův jídlonoš Herbord z Fulštejna (Fulštejnové drželi statky na Osoblažsku). Právo udělovat statky lénem se souhlasem kapituly potvrdil B. ve zvláštním privilegiu z 1274 Přemysl Otakar II. Závažnou roli hrála biskupská kancelář, v níž se prosadil notář Konrád. Ten přišel s B. z Magdeburku, byl 1250 jmenován olomouckým kanovníkem a 1255 scholastikem a v kanceláři působil až do 1274.
Za B. episkopátu byly rozšířeny a jistým způsobem koncentrovány rozsáhlé majetkové državy biskupství. Jejich rozvoj byl spojen s kolonizací, a to jak vnitřní (domácím obyvatelstvem), tak i tzv. německou a s uplatňováním emfyteutického práva. Na statcích bylo již od padesátých let třináctého století založeno kromě většího počtu vesnic také několik měst (mj. Kroměříž, Svitavy, Kelč, Osoblaha, Mohelnice a Ostrava) a hradů (mj. Kroměříž, Mírov, Blansek a Pustiměř), přičemž hrad Šaumburk (1272) na Kelečsku nesl v názvu B. rodový predikát. Vlastní sídla stavěli i leníci (Fulštejn, Engelsberk, Rumberk). Výmluvné svědectví o rozšiřování majetkové domény biskupství podal B. testament z 29. 11. 1267, sepsaný před výpravou do Prus a na Litvu.
B. se 1274 zúčastnil druhého koncilu v Lyonu a byl autorem jednoho z textů (1273), který se týkal politických a církevních problémů říše a jenž mj. upozorňoval na nebezpečí hrozící křesťanskému západu od východních, dosud pohanských národů, zejména Tatarů. I v sedmdesátých letech se nadále angažoval jako Přemyslův diplomat a obratný vyjednavač, např. při sjednání smíru s Rudolfem Habsburským v listopadu 1276. Všechny aktivity v zájmu Přemysla Otakara II. však skončily jeho porážkou a smrtí na Moravském poli (26. 8. 1278). B. se pak podřídil římskému králi Rudolfovi a podílel se na uzavření sedleckých úmluv (17. 10. 1278) o poručnictví mladého Václava II. a o správě Království českého. Jako respektovaný politik se stal místodržícím krále Rudolfa na Olomoucku a Přerovsku a autoritativně zasahoval do správy země i nadále. Zemřel patrně v Olomouci a byl pohřben před hlavním oltářem v chrámu sv. Mořice v Kroměříži. B. vzdělanost, politický přehled, diplomatické schopnosti, stejně jako péči o církevní záležitosti oceňovali již jeho současníci.
L: OSN 4, s. 799n.; BOS 2, s. 525; MSN 1, s. 653; ISN 3, s. 180; KSN 2, s. 154; BL 1, s. 157; MČE 1, s. 587; MSA 62, 1981, s. 53; M. Eisler, Geschichte B. von S., in: ZGLM 8, 1904, s. 239n., 9, 1905, s. 335n., 10, 1906, s. 337n., 11, 1907, s. 95n., 344n., 12, 1908, s. 187n.; E. Gierach, Sudetendeutsche Lebensbilder. Im Auftrage der Deutschen Gesellschaft der Wissenschaften und Künste für die Tschechoslowakische Republik 1, 1934, s. 68n.; L. Hrabová, Ekonomika feudální državy olomouckého biskupství ve druhé polovině 13. století, 1964, s. 5n.; táž, Biskup B. ze S. a hospodářské přeměny na Moravě ve XIII. století, in: Sága moravských Přemyslovců. Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století, 2006, s. 145n.; M. Kouřil, Der Olmützer Bischof B. von S. und der Deutsche Orden, in: K. Wieser (ed.), Acht Jahrhunderte Deutscher Orden in Einzeldarstellungen, Bad Godesberg 1967, s. 143n.; týž, Nový pramen k období olomouckého biskupa B., in: Sborník prací k sedmdesátinám universitního profesora PhDr. Ladislava Hosáka, 1968, s. 31n.; K. J. Heinisch, B. von S. Bischof von Olmütz (1245–1281). Kolonisator und Staatsmann, in: Jahrbuch der Schlesischen Friedrich-Wilhelms-Universität 20, 1979, s. 13n.; J. Nechutová, Vitae Brunonis, in: ČMZM (vědy společenské) 71, 1986, s. 175n.; H. Stoob, B. von Olmütz, das Mährische Städtenetz und die europäische Politik von 1245 bis 1281, in: týž (ed.), Die mittelalterliche Städtebildung im südöstlichen Europa, Köln – Wien 1977, s. 90n.
Dalibor Janiš