ČEPIČKA Alexej 18.8.1910-30.9.1990

Alexej ČEPIČKA
Narození	18.10.1910
Místo narození	Kroměříž
Úmrtí	30.9.1990
Místo úmrtí	Dobříš
Povolání	42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ 45- Voják nebo partyzán
Trvalý odkaz	https://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44682

ČEPIČKA, Alexej, * 18. 8. 1910 Kroměříž, † 30. 9. 1990 Dobříš, politik, ministr

Otec byl listonošem a matka zprostředkovávala zaměstnání posluhovačkám a pomocnicím v dobře situovaných rodinách. Č. vystudoval české gymnázium v Kroměříži a 1929–34 Právnickou fakultu UK. V Praze se účastnil živě politického a kulturního života, působil v Komunistickém svazu mládeže (Kostufra) a údajně již 1929 vstoupil do KSČ. O prázdninách byl činný v levicově orientovaném kroměřížském spolku Milíč, mj. jako režisér divadelních představení, a uspořádal mnoho prokomunisticky a prosovětsky orientovaných přednášek. 1937 nastoupil jako advokátní koncipient v Moravské Ostravě. 1942 byl zatčen a deportován do koncentračního tábora v Osvětimi a v Buchenwaldu.

Po návratu se stal (1945) předsedou městského národního výboru (MěNV) v rodišti. Tam již na přelomu května a června s několika spolupracovníky z MěNV zastavil činnost tamního okresního soudu a přenesl takřka veškerou jeho agendu na národní výbor s odůvodněním, že předválečné zákony a předpisy pozbyly platnosti. Na dráze politika postoupil v červenci 1945, kdy byl na krajské konferenci KSČ v Olomouci zvolen do krajského výboru a poté v květnu 1946 poslancem Ústavodárného národního shromáždění za Olomoucký kraj. Dostal se i do vládních funkcí: 3. 12. 1947 byl jmenován ministrem vnitřního obchodu, po reorganizaci vlády 25. 2. 1948 se stal ministrem spravedlnosti a generálním tajemníkem Ústředního akčního výboru Národní fronty. V další kariéře mu významně pomohl i sňatek (31. 7. 1948) s rozvedenou dcerou K. Gottwalda Martou (1920–1998).

Stál 1949–50 v čele českého Státního úřadu pro věci církevní, který měl spolu s tzv. církevními zákony přivést církve, hlavně katolickou, do naprosté závislosti na státu. Jeho kariéra pokračovala, když se 25. 4. 1950 stal ministrem národní obrany a symbolem pro armádní mašinerii 50. let („válčilo se za Čepičky“). S touto funkcí byl též povýšen na armádního generála. 6. 9. 1951 postoupil do předsednictva ÚV KSČ a zároveň do nově zřízeného politického sekretariátu téhož ÚV. Po zatčení R. Slánského se stal nejbližším a prakticky jediným důvěrníkem svého již těžce nemocného tchána; zároveň měl plnou důvěru J. V. Stalina (s nímž několikrát osobně jednal) a sovětské generality.

Po Stalinově a Gottwaldově smrti Č. kariéra ještě pokračovala, od 31. 3. 1953 byl náměstkem předsedy vlády, od 14. 9. dokonce prvním náměstkem předsedy vlády. Na X. sjezdu KSČ v červnu 1954 byl zvolen také do politického byra ÚV KSČ. Po změnách v sovětském kursu v souvislosti s XX. sjezdem Komunistické strany Sovětského svazu (únor 1956) byl ale označen za jednu z hlavních postav éry kultu osobnosti, na zasedání ÚV KSČ 25. 4. 1956 odvolán z funkce člena politického byra ÚV i ze všech vládních funkcí. Stal se pouze předsedou Státního úřadu pro vynálezy a normalizaci a od září 1959 odešel do invalidního důchodu. (1958 odvolán i z ÚV KSČ, až do 1960 však zůstal poslancem Národního shromáždění.) Podle rehabilitačních komisí ÚV KSČ byl spoluzodpovědný za praktiky konce 40. let a první poloviny 50. let, zejména v justici a armádě, a za tehdejší politické procesy a 1963 byl (jako exemplární případ) vyloučen z KSČ. Dožil v ústraní, nejprve v Senohrabech u Benešova, poté v domově důchodců v Dobříši.

D: Větší moc národním výborům (s K. Gottwaldem a V. Kopeckým), 1947; Na ochranu republiky, 1948; Zlidovění soudnictví, 1949; Naše lidová armáda – mocná stráž míru!, 1951; Přeměníme západní hranici výspy socialismu v nedobytnou pevnost, 1951; Vybudujeme z naší vlasti nepřemožitelnou skálopevnou baštu socialismu a míru, 1952; Za další růst bojové síly naší armády, 1953; Za nerozbornou obranu vlasti, 1954.

L: MČE 1, s. 770n.; PSD 1, s. 85; M. Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století 1, 1998, s. 92; ČBS, s. 93; Tomeš 1, s. 195; K. Kaplan, Mocní a bezmocní, Toronto 1989, passim; K. Kaplan – P. Kosatík, Gottwaldovi muži, 2004, s. 123n.; Ottova encyklopedie ČR 4, 2006, s. 49; J. Brož, Vzestup a pád A. Č., in: Naše vojsko 2, 2006, č. 4, s. 40n.

Miloš Kouřil